„Připomeň mi," vydechl Faríd a setřel si pot z čela, „abych si tě už nikdy nevybral za učitele."

„Problém, Flíčku?" pousmál se princ, který nad ním hopkal jako nějaký podivný druh laňky.

Neuvěřitelné, kde na podobné věci bral energii? Ještě před začátkem tréninku si Faríd myslel, že bude mít díky práci na farmě z hlediska fyzické kondice dobrý základ. Stačila však jen chvíle a byl vyveden z omylu.

Princ prováděl tak ladné pohyby, až se zdálo, že s tou zbraní tvoří jedno tělo, jednu duši i mysl. Na druhé straně stál on, farmář s vypůjčeným nožem, který oproti Akramově mrštné postavičce působil jen jako neskutečný hromotluk.

Pokud by si měl nezávislý pozorovatel tipnout, který z nich se narodil se zlatou lžičkou v puse, a kdo musel pro změnu celý svůj život oddřít, tak Faríd vytušil, že by stigma vzácného příboru padlo na něj.

„Dobře, dáme ještě tři kola, co říkáš?" zasmál se Akram, jehož slova v tu chvíli více než otázku připomínala spíše prosté oznámení.

„Možná bych to pro dnešek ukončil," zachrchlal Faríd a dlaněmi se zapřel o kolena. „Cítím se unavený."

„Na to je lehká pomoc. Prostě se tak neciť! A teď šup, šup. Vyskoč na nohy. Říkal jsem, že dáme kolik... pět opakování?"

„Tři," zasípal Faríd.

„Tak teď to bude pět, protože odmlouváš."

„Ha?!" Faríd se zprudka narovnal. „Ale měla být jen tři!"

„A hele, jak ti ta huba teď jede," zasmál se princ. „Jestli je to problém, dáme rovnou deset!"

„Ne, pět zní... dobře," vydechl poraženecky a Akram ho poplácal po rameni.

„Vím, že si teď říkáš, jak moc jsem na tebe přísnej," sdělil mu pečovatelským tónem. „Ale uvidíš, že to nakonec přinese ovoce. Vážně! Když mě cvičil generál, neznal slitování. A hele, kde teď jsem!"

„Na palouku a učíš farmáře?" ušklíbl se Faríd.

„Pravda, mohl jsem mít zářnější kariéru. A hlavně lepší studenty. Takový, co cvičí a nekecaj," mlaskl Akram a Faríd, stále se opírající o kolena, nad jeho slovy jen pobaveně zavrtěl hlavou.

„No, já si lepšího učitele přát nemohl," sdělil mu nakonec s lehkým úsměvem a Akram mu věnoval vykulený pohled.

„Vážně? Teda... SAMOZŘEJMĚ, že ano. V žádném jánešínátu bys nenašel nikoho tak schopnýho jako jsem já. Snad jedině generála, ale ten už je taky pořádně starej. Mám pocit, že bych ho mohl přeprat."

Po těchto slovech za sebou princ zaslechl důležité odkašlání, a když se otočil, spatřil zachmuřeného generála, jak na něj ve vší své majestátnosti shlíží. Jak dlouho zde asi stál?

„Chálide!" zasmál se princ. „Vyděsil jsi mě. My tady jenom..."

„Vím přesně, co jste zde jenom," zamručel generál. „Ovšem nesmíme zapomínat, že síla a technika znamenají dvě naprosto odlišné věci. A zatímco jedno s věkem odchází, druhé se naopak tříbí. I z tohoto důvodu jsou stínotvůrci tak nebezpeční. Nespoléhají pouze na hrubou sílu, staví na zkušenostech. Díky tomu jsou téměř neporazitelní."

„Tsk." Akram kysele protočil oči. „Co vím, tak čím starší soupeř, tím snadnější výhra!"

„Mylné přesvědčení. Pokud si pospíšíme, můžeme být do konce dne v Bantě," pokračoval Chálid uvolněným tónem osoby, která by i nyní dokázala prince usadit na zadek. „Případně můžeme přenocovat v přírodě. Pomalejší cesta by mohla být bezpečnější, ovšem ani spaní pod širým nebem se neobejde bez rizika."

„Hmm, a co navrhuješ ty, Flíčku?" zeptal se Akram a Faríd nasadil zamyšlený výraz.

Takové rozhodnutí nemohl uspěchat. Srdce mu tlouklo pro domov, tím se netajil. Jen při pomyšlení na úsměv Maliky a objetí Hakima, se mu nohy dávaly do svévolného pohybu zpět na farmu. Nejraději by šel dnem i nocí, jen aby se s nimi opět viděl a mohl je sevřít v náručí. Jenže poté se jeho mysl upnula na kouzlo hvězd a táboráku. Na ticho, klid a praskající oheň. Knihu a pár zářivých modrých očí.

„Myslím, že pomalejší a opatrnější cesta by mohla být lepší," odpověděl nakonec a tělo mu při těch slovech zaplavila vlna sladkého tepla doplněného o hořký ocásek.

„Pak tedy rozhodnuto!" zaradoval se Akram. „Pomalá možnost vítězí. Budeme se loudat a užívat si to. Jo, a taky cvičit."

Poslední slova Faríd přivítal s poněkud rezervovanějším nadšením, ale nijak výrazně neprotestoval. I přestože ho nohy bolely a po těle mu již stihlo vyskákat několik modřin, které mu princ při jejich přátelském souboji způsobil, stále se jednalo o cenné zkušenosti. Díky nim bude schopný ochránit nejen sebe, ale i své blízké, tím si byl jist.

Zbytek dne tvořily častější pauzy doplněné o intenzivní vysílání zvědů, kteří měli za úkol se stoprocentně ujistit, že se nesetkají s žádnou překážkou nebo nezvaným návštěvníkem. Ve voze cestovaly obě dívky spolu s Imádem, jehož hlášení před večerní modlitbou popisovalo cestu jako „veskrze normální, i když se hodně bavily o jídle, až jsem z toho dostal hlad". Už jen pro jeho dobro Faríd doufal, že opět neřešily ty temné, křupavé krusty, které dokázaly traumatizovat i jejich prince.

A tak nastal čas večeře. Modlitba již stihla zasytit jejich duše, nyní zbývaly žaludky.

„Ten zajíc je nanic," ušklíbl se Akram a protáhl se.

Blízké ohniště ozařovalo jeho rozmotaný turban i lesklé kudrliny, které mu nyní trčely do všech světových stran

„Masa je na nich pomálu, lepší by bylo jehně. Nebo želva. Znáš želvy, Flíčku?" obrátil se na Farída, který právě dojídal svou porci.

„Slyšel jsem o nich," zamumlal na odpověď. „Prý žijí u moře Středu a co jsem pochopil, vypadají jako ještěrka v ořechu. Myslím, že jsem pár z nich viděl na trhu."

„Ha, u moře Středu žijou jen drobní pišiškvoři, já mluvím o ohromných želvách z jihu!" Akram se vymrštil na nohy a nyní připomínal lovce básnícího o svém nejnovějším úlovku. „Něco takovýho na trzích jen tak neuvidíš. Mají masivní nohy a krunýř tak tvrdý, že bys na něm mohl sjet z kopečka jako na talíři! A chutnají jako slaný kuře."

„Myslíš ty i na zvířata, která se nedají jíst?" zasmál se Faríd a Akram se opět posadil.

„Veverky mají taky dobrý maso. Slyšel jsem, že chutnají jako králík," pokračoval, jako by jej neslyšel. „Když jsem byl menší, vídal jsem je u nás na zahradě skoro pořád. Hráli jsme si spolu."

Při vzpomínce na lezení po stromech v touze se s těmi potvůrkami skamarádit se Akramovi na tváři objevil uvolněný úsměv od ucha k uchu. Královská zahrada měla určité kouzlo, dávala domov mnoha květinám i živočichům. Právě zde se skutečně cítil jako doma. Tady na něj čekali kamarádi, byť se z velké části jednalo o němé tváře. Veverky, ptáci, hmyz...

„Ale to už je dávno," dodal a opět se zakousl do masa. Kapičky šťávy se rozlétly do všech světových stran a některé se mu usadily na obličeji.

„Máš tady skvrnu," pousmál se Faríd a ukázal si na bradu, aby ho lépe navedl.

„Cožeto?" zaváhal a začal se oblizovat. „Už dobrý?"

„Ne, ještě kousek."

„A teď?"

„Ne."

„A co teď? Už dobrý?"

Faríd se od srdce zasmál. Sledování Akrama, jak špičkou jazyka čistí místa, kde se ta skvrna vůbec nenacházela, mu připomnělo sestřičku a její marný boj se zaschlými zbytky jogurtu. Proto také nakonec provedl účinný kapesníkový tah, který znal z domova, a ukončil tím princovo trápení.

„Vsadím se, že proti mně ten zajíc choval nějakou zášť," ušklíbl se Akram, když mu byla hlava otočena na stranu, aby ji mohl Faríd lépe očistit. „Jinak by mě takhle nepocintal."

„Jistěže," pousmál se Faríd a když skončil, zlehka mu rozcuchal vlasy.

Tímto činem však v Akramovi pouze probudil mód podrážděné kočky, která se tlapkou ohání po vetřelci. Přísahal by, že na něj i podobně prskal.

„Teda, Flíčku. Kde ses tuhle nezdvořilost naučil, hmm?" mlaskl Akram nakonec.

„Přeci od tebe!" zasmál se. „A částečně od Hakima, když jsme byli ještě děti. Ale ty jsi mi ty časy připomněl."

„Jo, taaak. Hmm, teď nevím, jestli na tebe mám bejt naštvanej, nebo hrdej. Chci tě poplácat po rameni, ale zároveň bych tě nejraději shodil do ohniště. Fakt těžký, tohleto."

„Kdybych si mohl vybrat," pousmál se Faríd, ale svou myšlenku nedořekl. Tehdy se u nich objevil generál, který účinně uhasil Akramovo spalující dilema.

Chálid jim oznámil, že si potřebuje prince na moment vypůjčit. S největší pravděpodobností s ním chtěl projednat plán cesty a nasdílet nejnovější poznatky týkajících se dívek z vozu. Jak princ, tak ani generál k tomu Farídovi více neřekli a vzdálili se. Asi aby měli klid a nikdo je nerušil.

Faríd v tichosti zíral do ohně. Jak dlouho asi Akramovi potrvá, než tu záležitost vyřeší? Měl by na něj počkat, poté se na vše doptá. S touto myšlenkou vhodil do ohně klacík, který začal černat a rozpadat se v prach.

Proč se ještě nevrátil?

Pomaličku vstal a rozhlédl se po táboře. I přestože mu hlava říkala, ať vyčká do návratu prince, a promluví si s ním ohledně nejnovějších zpráv, srdce mu šeptalo slova týkající se vlídných, zářivých očí. Život a smrt. Olej a voda. Světlo a stín.

Faríd od ohně provedl několik opatrných kroků, a přitom narazil na Imáda, který spal opodál. Chlapec byl zachumlaný do svého bílého pláště a Faríd se přistihl, že se při pohledu na něj opět dostává do role ochránce, kterou si díky cestám s Akramem ještě více osvojil. V tichosti se k němu sehnul a opatrně mu upravil plášť, aby ho kryl až po bradu. Imád zlehka mlaskl a pod látkou se zatetelil blahem.

Proč jen nemohou být všichni šťastní a v bezpečí?

„Shadio?" hlesl, když vstoupil do potemnělého prostoru.

Jmenovaná seděla v zadní části vozu. Hlavu držela sklopenou a nechávala ticho, ať mluví za ni. Kromě nich se uvnitř nikdo nenacházel. Těla Raněných byla jako vždy přenesena k ohništi, a i Duha chyběla. Buď svůj čas trávila s princem, nebo se jen rozhodla stáhnout do ústraní, jako to předtím dělával Faríd, když hledal ticho, klid, nebo zkrátka jen místo bez hloupých řečí a dotazů.

„Myslel jsem, že bych tě vzal k ohni. Hvězdy jsou dnes krásné," pokračoval a věnoval jí úsměv, který sice přes pásku nemohla vidět, přesto doufal, že jej vycítí.

„A knížku máš?" odpověděla a on zlehka přikývl.

„Ano," potvrdil gesto zvukem a přistoupil k ní. Opatrně jí sundal pásku z tváře. Jak jen mu ten pohled chyběl.

Krásu jejích očí však vyvažoval tenký hlásek, který mu oznamoval, ať se na dívku neváže. Že se jedná o stín, který s sebou přináší jen smrt. A on si přál být hluchým. Nevnímat jej a jen si užívat okamžiku.

„Jestli ses na mě dostatečně vynadíval, pojďme k ohni," pobídla ho Shadia s potutelným úsměvem a on se mlčky stáhl zpět.

Opravdu ji pozoroval tak dlouho? Nepřišlo mu, že by překonal hranici slušnosti a naštěstí se nezdálo, že by dívku ono okukování zneklidnilo. Ne natolik, aby vše nevyřešila jedna nesmělá omluva. A kdoví, možná jí jeho zájem udělal radost. Shadia mu ta slova sdělovala milým, lehce pobaveným tónem, takže třeba...

„Je všechno v pořádku?" vyrušila ho z přemítání a Faríd sebou opět trhl. Ani si neuvědomil, že již došli k ohni.

„Ale ano, samozřejmě," přikývl, když se usadili na jeho starém cestovním plášti. „Jen jsem trochu unavený."

„Vím, trénoval jsi s princem. Posloužil ti můj nůž dobře?"

„Ano, jen... Je to těžké. Těžší, než jsem si myslel, jestli mi rozumíš."

„Nerozumím. Já poprvé zabila bez jakéhokoli tréninku."

„Aha?"

„Prostě přijdeš a –"

„Dobře, chápu," zarazil ji Faríd a zvedl ruce vzhůru. Snad na znamení, že se vzdává. „Změňme téma, ano?"

„Pokud se nedovedeš bavit o smrti, jak můžeš očekávat, že ji dokážeš způsobit?" zeptala se a upřeně se na něj zadívala. Moc dobře věděla, že její oči představují jeho slabé místo. „Dám ti jednu radu, Faríde. Když bojuješ, tak sekej. Nikdy nebodej."

„Proč?"

„Protože pokud bodneš, je šance, že nepřítel přežije. Sekání je definitivní. Něco takového ví každý slušný bojovník. Jistě ti to potvrdí i princ s generálem."

„Ach, tak..." Faríd lehce pobledl a promnul si ruce. „Díky za radu, budu... Budu na to pamatovat a teď... Knihu mám zde," dodal a otevřel tašku.

Shadia přikývla a vzhlédla. Při čekání se spokojeně kývala dopředu a dozadu a na tváři se jí zračil lehký úsměv. Po většinu času pozorovala nebe, jen jednou její pohled padl k zemi. Jakmile však zahlédla těla Raněných srovnaná kolem ohniště, hned se zaměřila na něco jiného. Stromy. Hvězdy. Klid.

Vylovit knihu Farídovi nedělalo problémy, možná proto, že se v tašce mnoho věcí nenacházelo. A jakmile knížku zcela vytáhl na světlo, stala se prázdnota zavazadla o něco znatelnější.

Jeho svačinka se za téměř týden cestování stihla zmenšit na pár drobků. Nemusel zapojit počty, aby si uvědomil, že se jejich cesta na sever vlivem stínotvůrcovského a banditího řádění protáhla o pár dní, se kterými se při balení zkrátka nepočítalo.

Placky se zcela vytratily a ve váčku mu zbyly pouze dvě datle. Tolik k ochraně před zlem. Snad se mu v Bantě povede sehnat další. Ale jak by za ně zaplatil?

Možná by se nějaké peníze daly najít v kořisti od banditů. Nebo že by tam ležel třeba celý sáček datlí? A jiných potřebných věcí? Přeci jen se jednalo o lup, prakticky poklad, který měli k rozebrání. Mohl by nakouknout, vzít si pár drobností a nikdo by nic nepoznal!

„Dneska jsi zamyšlenější než obvykle," vytrhla ho z myšlenek Shadia. „Děje se něco?"

„Cože? Ne, vůbec n-nic," zakoktal. „Vždy jsem rád přemýšlel, ale na farmě na takové věci nebyl čas. Pokaždé se našlo něco na práci. Člověk se nikdy nenudil, ale někdy je hezké se zastavit," pousmál se a zaměřil se na oblohu. „A nevnímat život jen z té praktické stránky."

Předtím si to neuvědomil, ale na většinu věcí nahlížel hlavně z hlediska jejich užitečnosti. Hvězdy představovaly příhodný způsob orientace. Datle zase pomáhaly odhánět vše zlé a sloužily jako zásobárna energie. Několikadenní pobyt s Akramem mu však dokázal doslova změnit pohled na svět.

Najednou si všímal věcí, protože byly krásné. Měly barvu, blýskaly se, byly zábavné... Vždyť i taková pitomina jako Dingmammon, kde se prakticky jen stále dokola hází kostkou a skáče s kamínky, se nakonec ukázala být příjemnou kratochvílí. A Faríd musel přemýšlet nad tím, kolik toho ze světa ještě nepoznal.

„Slyšela jsi už o želvách?" pokusil se o přátelský dialog a doufal, že mu v tom nedávný rozhovor s princem pomůže.

„Jestli slyšela?" pousmála se Shadia. „Já je viděla. Dospělé i jejich mladé. Želvátka se nejprve vyhrabou z písku, některá mají ještě část skořápky na hlavičkách, a pak se vydávají směrem k moři. Úplně sama."

„Zní to vážně kouzelně," přitakal Faríd, zatímco si představoval prostředí pláže.

Jemný písek. Šumění vln. Skřehotání racků i drobné otisky želviček zanechané v písku.

„Samozřejmě, že ne každá z nich přežije," pokračovala Shadia, „ale takový je zkrátka život. Nepřísluší nám zasahovat do chodu přírody. Proto jsem je jen pozorovala. Každý rok jsem se vydávala k moři a vybrala si jednu, kterou jsem sledovala nejpozorněji. Tu, kterou jsem si pro sebe pojmenovala. Víš, když dáš věci jméno, tak ti přiroste k srdci. Jako bys znal kouzlo, kterým ji k sobě přivoláš. Heslo otevírající bránu do cizích příběhů i vzpomínek, kam bys jinak nikdy nevstoupil."

„A jak se jmenovaly?" dal se do vyzvídání v naději, že najde své dvojče, nebo zaslechne jméno někoho ze známých.

„Dej mi chvilku, bylo jich vážně hodně. Ta úplně první se jmenovala Albert, pamatuju si, že byla ze všech největší. Pak ještě Thomas, Gustav, Ivan, Aimo, Christopher, Ole.... Většinou samí mužský, ale někdy jsem našla i dámy. Třeba Jasmínu nebo Afroditu. Roztomilé holky. Samozřejmě, že přežily."

„Zvláštní jména," zašeptal Faríd pro sebe a pohlédl do praskajícího ohně, který ho hřál a dodával mu síly.

„Jiný kraj, jiný mrav," zlehka pokrčila rameny, alespoň co jí provaz dovolil. „Svět je veliký, ale když nad tím tak přemýšlím, nejvíc doma jsem se vždycky cítila u moře. Ani nevím proč. Možná se mi líbí ten kontrast chladného, slaného vzduchu a žhavého písku. Neuvěřitelná kombinace. Tedy alespoň tak si to pamatuji z doby, kdy jsem byla ještě živá."

„Zní to vážně báječně, opravdu. Tvé cesty i to, co jsi viděla, cítila... Přál bych si tam být s tebou."

„Stále můžeš," nadhodila s šibalským úsměvem.

„Opravdu?"

„Jasně, jen mě odsud dostaň a můžeme vyrazit."

Faríd se zhluboka nadechl a promnul si ruce. Konečky prstů mu brněly v očekávání. Jako by již cítil ten drsný provaz poutající její paže, který by mohl jedním pohybem dýky padnout. Ztratili by se ve tmě. Cestovali by k moři, do hor, nebo třeba i na ten ledovec! Viděli by tygry, želvičky a spoustu jiných, báječných zvířat, o kterých se Farídovi ani nesnilo. Jak krásné a kouzelné by vše mohlo být. Jen povolit ten zatracený provaz. Dovolit stínům, aby se dostaly na svobodu.

„Víš, že tě nemohu pustit, Shadio. Alespoň zatím ne," řekl nakonec, zatímco se ztrácel v modři jejích očí. „Ale pracuji na tom. Chci, abys byla šťastná."

„Nesmysl. Kdyby sis něco takového vážně přál, tak nedovolíš, aby mě tady věznili. Nohy mi znovu nesvázali jen z čiré zlomyslnosti. Získali přehled o mých schopnostech i cílech. Ví, že se nikam nedostanu. Neuteču. Ale tímhle mi dali signál, ať to přeci jen zkusím. Jistě by si moje chytání náležitě užili. Zmetci."

„Jen vydrž," hlesl a upravil knihu, u které se zdálo, že jí brzy spadne z klína. „Dostane se ti svobody, slibuji."

„Ty tvé sliby. Řekni, proč se tak snažíš?" ušklíbla se.

„Záleží mi na tobě."

„Prázdné řeči, vždyť mě ani neznáš. Netušíš, kolik tvých životů jsem už prožila a kolik jsem jich vzala. Má historie je... nanejvýš pozoruhodná," sdělila mu po kratší odmlce, a i ona pohlédla do ohně. „Některé věci je lepší nevědět."

„Pak mě vyzkoušej," nevzdával se, a aniž by si to uvědomil, posunul se blíže k ní. „Pověz mi o sobě. O tom krásném v podobě moře a želviček, i o tom strastiplném a děsivém. Vyprávěj mi o zkouškách, kterým jsi čelila, i o bolesti, co tě přivedla mezi stínotvůrce. A já slibuji, že tě nebudu soudit. Jen poslouchat."

Stejná slova použil i tehdy v hostinci na Akrama, aby ho přiměl otevřít se a prozradit, jaké jizvy si s sebou vlastně nesl. Nyní doufal, že se mu podobného výsledku podaří dosáhnout i se Shadiou. Dveře minulosti se otevřou a on do nich bude moci nahlédnout.

A opravdu, dívka rozevřela ústa. Zdálo se, že mu chce něco povědět, ale nevydala z nich ani hlásku. Jen ho mlčky pozorovala a na tváři se jí držela jen jedna emoce, zmatení. Teprve po lehkém zapraskání ohně dokázala formovat několik slov.

„Necítím se dobře," polkla a křečovitě zavřela oči.

„Potřebuješ vodu?" zaváhal Faríd, ale na odpověď se mu dostalo zavrcení hlavou. „Je ti zle od žaludku? Motá se ti hlava? Chceš si lehnout?"

„Ne, jen... Mám divný pocit," zamumlala a její jindy bledé tváře začínaly růžovět. „Já... Uvnitř... Cítím teplo."

„A to je špatně?"

„Ani nevím, nemělo by se to dít a... Co kdybychom se už konečně dali do čtení?" změnila téma a pokynula ke knize. „Pokud chceme stihnout alespoň kapitolu, pak máme nejvyšší čas začít."

„Naprostá pravda."

V nejnovější části se řešil strom hříšných společně s jablkem, které Zilla nabídne každému ze svých možných následovníků. A pokud jej člověk přijme, zaváže se mu tím navěky trestat zkažené, odvádět hříšné duše do země stínů. Výměnou mu bude poskytnuta síla, ochrana a nesmrtelnost.

Faríd si v duchu přečetl znění celého slibu:

„Od této chvíle se vzdávám duše a budu sloužit jako prodloužená ruka spravedlnosti. Zkažené odvedu do země stínů, dobrým zaručím život a vyhýbám se jim, jako by se jednalo o oheň, co mne může popálit."

Nevěděl proč, ale ta slova v sobě nesla sílu. Přísahal by, že mu některá z nich dokonce zněla krásně. Dobré duše, které pálí jako oheň. Na kůži mu tancovalo teplo z blízkého táboráku. Plameny, co chrání.

Zatímco Faríd se Shadiou listovali knihou, tak se i zbytek tábora věnoval nějaké činnosti. Většina mužů spala, další měli volnou zábavu u Dingmammonu, případně drželi hlídku a netrpělivě čekali na vystřídání. A Akram s generálem? Ti ještě stále vedli tajnou debatu v ústraní, aby je nikdo neslyšel. Pouze zvířátko, které se přikradlo k okraji lesa, znalo obsah jejich sdělení.

Černá liška, přikrčena u jednoho ze stromů, pečlivě naslouchala hovoru každého z táborníků. Kdoví, možná si v tu chvíli i užívala, že má přehled o všem živém, zatímco okolí nemá ponětí, že se nachází poblíž. Jenže její krytí dlouho nevydrželo. Objevil se narušitel.

„No, to se podívejme," špitla Duha a přešla ke zvířátku. „Tebe bych tady nečekala."

Opatrně se k lišce sehnula a chvíli jí něco šeptala, ovšem jakmile se za ní ozvaly kroky, tak se zvířátko rozhodlo vzít nohy na ramena a beze stopy zmizelo v křoví. Princezna sevřela ruku v pěst a zlostně se ohlédla na majitele kroků, který jí zkazil večerní potlach.

„Je všechno v pořádku?" oslovil ji Faríd opatrně. „Viděl jsem, jak –"

„Vyděsil jsi ji!" obořila se na něj, prakticky ta slova křičela do celého světa. „Neuvěřitelné, proč se mi pořád pleteš do cesty?!"

Faríd pozbyl slov. Pokud postava princezny mluvící se křovím působila podivuhodným dojmem, pak vřískající, dupající dívenka zafungovala jako učiněný lep na pozornost. A netrvalo dlouho, než se dostavily první mouchy.

„Tak co se tady děje?" mlaskl Akram, který dorazil v doprovodu generála. „Máte tu soukromou oslavu, na kterou jste nás zapomněli pozvat, nebo co?"

„Ne," odsekla Duha, zatímco Faríd ze sebe dokázal vydat jen „tedy, ehm, já" nesrozumitelné zvuky. „Ale tady ten tvůj hloupý sluha, on... Ugh, nevadí. Takový pitomec," dodala směrem k Farídovi, který jen sklesle sklopil zrak.

„Myslím, že jsem slyšel dost," zamručel Akram. „Netuším, co se tu přihodilo, ale tady Faríd rozhodně není žádný hloupý sluha nebo pitomec, rozumíme? A teď se mu omluv."

„Vždyť ani nevíš, co udělal!" vyhrkla.

„Nepotřebuju to vědět. Hádám, že to stejnak dříve, nebo později vyřveš do celýho tábora, takže se nějak chytnu."

„Ty..." Duha nakrčila nos jako podrážděný králík, a poté oddupala zpět k ohništi. Důležitě se zabalila do vypůjčeného bílého pláště a s nikým dalším po zbytek večera již nepromluvila.

„Asi jsem vážně udělal něco špatně," hlesl Faríd ve snaze uvést věci na pravou míru. „Myslím, že tu měla nějaké zvíře a já ho svými kroky vyplašil. Neudělal jsem tak schválně, jen jsem chtěl zkontrolovat, že je v pořádku."

„I kdybys na ni bafl ze zálohy, neměla ti nadávat. Chtěl jsi pomoct, což se cení. To ona se chovala jako typická ženská. Baví se tady se křovím a pak nadává, když ji chce někdo zkontrolovat. Magor."

„Stále se teoreticky jedná o tvou snoubenku."

„Může být obojí. A teď, kdes nechal tu druhou hysterku? Zajistils ji, doufám, ve voze, že?"

„Ne, ale je v pořádku. Podívej!" dodal rychle a ukázal k ohništi, kde Shadia opravdu bez hnutí seděla na jeho plášti a mlčky pozorovala nebe.

„Já se neptal, jestli je v pořádku," zavrčel princ a při pohledu na její spokojený výraz i on, podobně jako předtím jeho „snoubenka", zatnul ruce v pěst a bojoval s nutkáním si vztekle zadupat. „Příště ji laskavě nenechávej bez dozoru. Stále se jedná o stínotvůrce, zabijáka bez duše a nebezpečné zvíře. Nemůžeme jí věřit a pokud polevíme, je po nás. Nezapomeň, že je náš nepřítel."

Poslední slova mu sděloval s nezastřenou prosbou v hlase. Doufal, že Faríd chápe, co všechno je v sázce. Že své city ohlídá a upřednostní ho před tou stíny ovládající mrchou, ať už to stojí cokoli.

„Nezapomenu," povzdychl si Faríd a princ mu věnoval smutný úsměv.

Zvykl si číst v lidech jako v knihách, a i z jednoho pouhého slova si dokázal odvodit, komu srdce jeho přítele ve skutečnosti náleželo. Dobrá duše. Akram to spojení začínal nenávidět, a tak jen potlačil slzy a popřál Farídovi dobrou noc.

Musí mu věřit, jen tehdy ho neztratí.

Musí mu věřit, i když ho to bude bolet sebevíc.