Nedaleko čajem i smíchem zalitého tábora zuřil boj. Nebo spíše doznívaly jeho následky, které by náhodnému kolemjdoucímu mohly přijít kruté, ale pro Akrama se jednalo o veskrze jednoduchou záležitost.

„Máš pro mě užitek, nebo ne?"

Touto otázkou řídil veškeré rozhodování. Přinese mu osoba před ním nějakou výhodu, nebo ho bude jen držet zpátky?

Škůdci. Nad svými činy dále nepřemýšlel a většina banditů z tábora zahynula v marném boji o život. Početní převaha, moment překvapení a znalost terénu Akramovi zaručily rychlé, a o to drtivější vítězství. Nyní zbývalo jediné. Vypořádat se s těmi sraby, co se jim vzdali.

A tak princ stanul před řadou klečících budižkničemů, kteří se sklopenými hlavami žadonili o možnost spatřit další východ slunce.

„Dle zákona bychom je měli dovést do nejbližšího města a předat autoritám," oznámil mu generál.

„Dle zákona bychom se jim měli vydat společně s nimi," odsekl Akram a opět přejel řadu tichým, soudícím pohledem. „Popravte je."

Jakmile vydal svůj chladný verdikt, vzdálil se. Poprava banditů v něm neprobouzela nijak zvlášť silné emoce, spíše jen odpor. Smrt znal. Mnohokrát ji cítil na jazyku, a i když se mluvilo o tom, že má mnoho podob, ve výsledku se jednalo o stále stejnou, opakující se a možná až nudnou záležitost. Nakonec vše skončí prachem a zapomněním.

Akram se rozhlédl po táboře, ve kterém zpěv ptáků nahradil slábnoucí nářek. Spatřil několik menších, vyhaslých ohnišť. Roztahané věci, z velké části nevkusné hadry či zbraně. Nic, co by ho zajímalo. Jakmile však zahlédl blízkou jeskyni, z jejíž útrob do světa svítilo několik košů, měl jasno.

„Lup budou mít tam. Běžte," pokynul několika vojákům, kteří se na to místo ihned vydali. „A všechno naložte do vozu."

Princ tímto považoval záležitost s bandity za uzavřenou, jenže to by k němu po chvíli nesměl doputovat překvapený šum. Copak ti chlapi nemůžou udělat jedinou věc pořádně?

„Co se tam děje?" zavrčel a blýskl po nich očima.

Na takovou dálku mohl spatřit pouze koše a keramické nádoby. S něčím takovým si přeci každý rozumný člověk zvládne poradit, ovšem reakce jeho mužů se podobala skupince kuřat, která na zemi poprvé spatřila červíka a nyní neví, co s ním. Akramovi s nimi došla veškerá trpělivost.

„Tak co je?!" křikl a nakvašeným krokem přešel k jeskyni.

Neuvěřitelné, dostali jen jednu zatracenou instrukci. Vzít lup a donést ho do vozu. Něco takového by zvládlo i malé dítě! Proč to tedy skupince vzrostlých mužů trvalo tak dlouho? Ještě k tomu, když tam s nimi zahlédl i generála!

Princ k nim došel s cílem jim od plic vynadat za jejich zbytečnou rozpačitost, jenže poté spatřil na co, nebo spíše na koho, se celou dobu dívali.

„Akrame?" vydechla dívka opřená o jeden z košů.

Na sobě měla dlouhé béžové šaty, vlasy i krk jí kryl pečlivě uvázaný šátek stejné barvy. Z celého těla tak mohl spatřit jen její tvář. Tu tak moc známou tvář.

Dívka měla pod bradou stažený roubík v podobě ocumlaného hadru, takže jí mluva nedělala problémy, jen ruce a nohy měla stále spoutané. Buď ji jeho muži ještě nestihli vysvobodit, nebo zkrátka jen nechtěli nic riskovat. Co kdyby se jednalo o dalšího stínotvůrce?

Její řeč působila zmatečně. Prakticky na prince vychrlila množství otázek ve smyslu: „Co se stalo? Proč tu jsi? Neublížili ti?" A Akram na ni zíral jako ve snu. Nepromluvil jediného slova, v tváři byl bledý jako stěna.

„Dejte jí napít," přikázal nakonec jednomu z mužů, který okamžitě přinesl měch s vodou. „Hádám, že mě teď asi moooc ráda vidíš, co?" dodal s úšklebkem.

„Vlastně ano," polkla a s již rozvázanýma rukama se chopila měchu s vodou. „Vážně moc ráda tě vidím a... vyrostl jsi."

„Nápodobně," zamručel Akram, když spatřil, že je dívka po narovnání minimálně o půl hlavy vyšší než on.

Zatraceně, každý ho nakonec přeroste!

„Cestovala jsem na sever," pokračovala s nervózním úsměvem a rozhlédla se kolem. „Dostala jsem zprávu, že se tam proti Prorokovi formuje odboj. Ale po cestě nás přepadli bandité a oni... Oni je všechny..."

„Chápu. Smutné. Vážně tragédie, nicméně!" Akram zlehka zvedl prst a zatočil se na místě. „My tam cestujeme taky," pokračoval, zatímco jí nastavoval záda. „Takže hádám, že se k nám budeš chtít přidat."

„Ano, prosím," špitla a stydlivě sklopila zrak k zemi.

„Generále, vezmu Duhu k vozu a pozdravím Flíčka. Vy se postarejte o lup, ano?"

„Přenést vše chvíli potrvá," zamyslel se Chálid. „Máme vzít jen nejnutnější a zbytek tu nechat?"

„Ne, vezměte to všechno. A my pojďme," obrátil se k dívce, která přikývla a opatrným krokem ho následovala.

***

Faríd zrovna dočistil kotlík od posledních pozůstatků jeho pokusu o rádoby ledový čaj, když zahlédl, jak k nim z blízkého svahu schází dvě postavy.

„Akrame!" přivítal prince s úsměvem. „Zadařilo se? Vyhráli jste? A... Kdo je to?" vydechl při pohledu na novou tvář.

Dívka stála za princovými zády a věkově měla blízko k Imádovi, možná byla ještě o něco mladší. Mlčky zírala do země, zdálo se, že se stydí. Nebo snad měla strach? Ale ne, že by představovala jejich válečnou kořist? Ale něco takového by Akram...

„Dovol mi, abych ti představil Její Výsost, princeznu Duhu," nadhodil Akram s lehkým ušklíbnutím a poté předvedl hlubokou poklonu jejím směrem. „Mou nastávající."

„Cožeto?" vydechl Faríd a kotlík mu při tom uvědomění vypadl z rukou. „Tedy, moc se omlouvám, princezno... Výsosti," dodal a stočil zrak k zemi, odkud nádobu zase sebral. „Jen se vše událo tak rychle, já nerozumím..."

„Dohodnutej sňatek, Flíčku. Žádná věda. Stalo se tak ještě před převratem, viď, lásko?" zasmál se Akram a věnoval jí úsměv plný provokace.

Duha však pokračovala ve svém tichém, vytrvalém zírání do země, jen s tou změnou, že nyní držela ruce zatnuté v pěst, jako by chtěla někoho udeřit.

„Půjdu do vozu," zamumlala nakonec.

„Jen si posluž," odfrkl Akram a otočil se zpět na Farída. „Ženský, co?"

„Ehm, a neříkala, že půjde do vozu?" hlesl Faríd a ohlédl se.

„No, a?"

„Já jen, že tam pořád máme..."

„No, do Síně a zase zpátky, máš pravdu. Průser!" vyhrkl Akram a po těchto slovech se oba rozeběhli k vozu, kde se kromě princezny měla nacházet i jedna stíny ovládající zbraň.

V tu chvíli čekali mnohé, přesto je pohled na Duhu, jak spokojeně dřepí vedle stále zajištěné dívky, zaskočil. Vážně se nyní něčemu chichotaly?

„Nějak nebezpečně si sedly," zamumlal Akram.

„Souhlasím," polkl Faríd. „Omlouvám se, princezno, ale –"

„Odstup od ní, Duho."

Akram ta slova sděloval přísným hlasem, ve němž se skrývalo mnoho emocí, které se daly rozplést jen s obtížemi. Faríd by přísahal, že v jeho tónu zaslechl vztek, starostlivost i znechucení, avšak ve výsledku na ničem z toho nezáleželo. Těch pár slov bohatě stačilo, aby princ úspěšně zarazil jakoukoli akci a přiměl člověka k následování jeho vůle.

„Jdeme ven. Je tu něco, co bys měla vědět," pokračoval Akram, opět bez jakéhokoli prostoru k manévrování, a Faríd s Duhou ho poslušně následovali ven.

Mlčky za princem kráčeli a čekali na jeho další instrukce. Jenže ty ne a ne přijít. Zdálo se, že Akram nemá žádné další plány. Pouze jim oznámil, že veškeré vysvětlování a vyprávění týkající se původu stínotvůrce v jejich voze, deleguje na Farída, který si s tím už nějak poradí.

„Hezky si tu popovídejte a nezlobte. Až bude hotovo, vyrazíme do Banty," zakončil svůj proslov a připravil se k odchodu zpět za generálem, avšak Faríd zpozorněl.

„Do Banty?" zopakoval s podivem. „Ale vždyť jsme tam byli před chvilkou, proč..."

„Co jsem pochopil, tak ti bandité dost šikanovali místní. Ani víno tam pro nás neměli. To nejmenší, co pro ně můžeme udělat, je dát jim část věcí zpátky. Až tady skončíte, můžeš za mnou přijít. Přiložit ruku k dílu a tak."

„A jak vás najdu?" zaváhal Faríd a bezradně se otočil k lesu.

„Snadno. Vyjdeš tenhle pahorek a půjdeš pořád rovně, dokud nenarazíš na padlej strom. Odtud to vezmeš doleva, zatočíš k hromadě borových šišek a tadá! Jsi na místě. Jo, anebo prostě můžeš následovat řetěz vojáků, co odtamtud budou vynášet krámy. Volba je na tobě."

Faríd přikývl, mávl mu na rozloučenou a poté se obrátil k princezně, která celou dobu jejich konverzace jen zarytě mlčela.

„Omlouvám se, jestli jsme na vás v tom voze byli nějak rázní," pokusil se o prolomení komunikačních ledů, ale bez úspěchu. Nevěnovala mu jediný pohled. „Věc se má tak, že ta dívka, kterou jste viděla, Shadia, patří mezi stínotvůrce. Slyšela jste o nich?"

„Něco málo," hlesla Duha, aniž by se mu za celou dobu podívala do očí. „Služebníci Zilly. Mají moc stáhnout duše hříšných do dřívějšího hrobu, aniž by jim byl dopřán soud v Síni. Za pomoci stínů trestají zlo. Byli tak mocní, že se jich vladaři zalekli a perzekuovali je. Jediným bezpečným místem se stala Citadela v Bagrúhu, která je nyní pod ochranou Proroka, samozvané prodloužené ruky Anwaara, Anwaar buď milostiv. Víc ti říct nemohu."

„A... ha?" polkl Faríd, pro kterého alespoň polovina informací představovala novinku. „A před Shadiou jsi už nějakého stínotvůrce potkala?"

„Ne. Myslím, že ne," odvětila mu neutrálním tónem.

„Můžete mi věřit, že na takové setkání byste jen tak nezapomněla," pokračoval Faríd s těžkým povzdechem. „Co jsem pochopil, tak vás ti bandité drželi v zajetí. Navrhuji tedy procházku po cestě, pohyb je dobrý na protažení nohou. Přitom vám rád zodpovím veškeré dotazy, které máte."

Duha přikývla a následovala ho, nicméně otázek z její strany mnoho nepadlo. Zřejmě patřila k méně mluvným, zdrženlivým osobám, a její útlá postava jí na suverénnosti též moc nepřidávala. Jako by Faríd hleděl na dítě. Slabé, křehké dítě, které za ním kráčelo jako jeho zajatec.

A tak místo vytouženého rozhovoru vedl spíše monolog. Pokoušel se princeznu co nejlépe seznámit s dosavadními událostmi. Pověděl jí o svém začátku ve službách prince, zmínil první setkání se Shadiou a nevynechal ani část týkající se jejího chycení. Když však došlo na samotné popisy souboje, držel se při zdi. Stejně tak jen lehce zmínil princův příšerný rituál týkající se přijímání nových členů do vojska.

„Nemusíte se bát," dodal při pohledu do jejích vytřeštěných mandlových očí. „Tento test se dle všeho týká jen vojáků a zkoumá loajálnost k princi a královské rodině. Vám v žilách koluje urozená krev, Akrama tedy jistě nenapadne na vás něco podobného zkoušet."

„Jistěže," procedila Duha mezi zuby, a i přestože po celou dobu působila klidným, tichým dojmem, jakmile se jejich konverzace stočila k Akramovi, tak se její jemné rysy dokázaly vyostřit podobně jako slova, která by nyní mohla bodat.

„Říkáte, že si na mě podobnou věc nedovolí," zamručela. „Ale pokud se v něm můj odhad neplete, pak onen test důvěry představuje přesně ten typ pitomosti, co by princ Akram zkusil, jen aby si z lidí kolem sebe mohl tropit žerty. Třeba to, jak ti neustále říká Flíčku. Jak zní tvé pravé jméno?"

„Omlouvám se, řádně jsem se nepředstavil. Jmenuji se Faríd, Výsosti."

Svá slova doplnil o lehkou úklonu.

„A Akram není vyloženě zlý člověk. Tedy... částečně jste ho odhadla velice dobře, ale je tu mnoho věcí, které oko nevidí. Třeba nyní chce pomoci lidem z blízkého města."

„Slyšela jsem, ale nevěřím mu," odsekla a přísně se zadívala k lesu, který prozatím působil prázdným dojmem.

„Z jeho přítomnosti jsem dnes byla nadšená, ale to pouze proto, že mi radost ze záchrany zamlžila mysl a zkreslila úsudek. Princ Akram není schopný změny, i po tolika letech patří k lidem, kterým na tomto světě není nic svaté. Anwaarova přikázání, Anwaar buď milostiv, si obtáčí kolem prstu, ani jeho rodina v tomto ohledu nebyla jiná. Pokud bych měla na výběr, držela bych se od něj dál, ale dlužím mu. Zachránil mi život, tuto laskavost mu musím nějakým způsobem oplatit. Slyšela jsem, že ten lup banditů chcete přesunout do vozu. Ráda přiložím ruku k dílu."

„Nevím, jestli je to dobrý nápad," hlesl Faríd, který tušil, že vracet se na místo, kde byla držena, jen Anwaar ví jak dlouho, Anwaar buď milostiv, s sebou muselo přinášet nepříjemné vzpomínky.

„Možná by bylo lepší, kdybyste zůstala zde se Shadiou. Nyní, když znáte pravidla týkající se pásky přes oči a svázaných rukou, byste se s ní mohla lépe seznámit. I Shadia je v jádru dobrá osoba, jen to zde nikdo nevidí. Alespoň zatím ne. A já bych s ní velice rád vyjednal příměří, jenže aby se tak stalo, potřebuji –"

„A souhlasí s tím princ?" přerušila ho a Faríd jí věnoval zaražený pohled. „Co jsem pochopila, má princ Akram k Shadie poněkud rezervovaný vztah. A i když tvá snaha zní ušlechtile, nemohu jít proti němu. Je mi líto."

„Aha, tomu rozumím. Ale abych vše nazval pravým jménem, není to tak, že bych chtěl jít proti němu, jen... Ne, samozřejmě, rozumím," zamumlal nakonec a obrátil se k pahorku, po kterém již scházely první vlaštovky v podobě vojáků s nákladem.

Očištění jména stínotvůrců nechá na jindy. Nyní nastal čas na změnu aktivity.

„Imáde! Jdeme pomáhat Akramovi s lupem! Ty tady hlídej!" křikl ke koním, od kterých se ozvalo překvapené vypísknutí.

„Cožeto?" vyhrkl jmenovaný, ale to už se Faríd svižným krokem vydal k lesu.

„Pojďte, Výsosti," dodal s úsměvem k Duze. „Rychle, než nás chytí."

Duha mu věnovala překvapený pohled, ale následovala ho. A v lese zmizeli dříve, než by člověk řekl pajda.

***

„Dost, že jsi tady, Flíčku!" vítal ho Akram, zatímco se v jeskyni přehraboval v jednom z košů. Poté však spatřil jeho doprovod a úsměv mu zamrzl na tváři. „Aha, co ty tady?"

„Přišla jsem pomoci," odpověděla mu Duha stroze a zvedla bradu, snad natruc, aby jí princ nemohl pořádně pohlédnout do očí.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad," odsekl Akram a vrátil se zpět k přerovnávání košů. „Co vím, tak jsi křehká květinka."

„Říká někdo, kdo na noc potřebuje dva polštáře," odkašlal si Faríd a princezna se uchichtla.

„Jak podlý, Flíčku. Tohle si budu pamatovat. A jestli chce naše dáma tak moc pomáhat, pak s chutí do toho." Jakmile to dořekl obrátil se k princezně. „Vidíš, jak jsem vstřícný? Tak se hned nečil, lásko. A dej se do práce, ty koše se neodnesou samy."

Duha si povzdychla a věnovala Farídovi mrzutý „Bude mě takto provokovat pořád?" pohled. A když jí jeho oči poslaly zprávu „Anwaar k nám buď milostiv, jindy to bývá ještě horší", tak se rozhodla, že si najde něco, co na ni nebude příliš těžké, a dá se do práce.

„Zasvětil jsem princeznu Duhu do dění," začal Faríd, když měl jistotu, že se jmenovaná nacházela z doslechu. „Zvláštní osoba. Zdá se, že jí přítomnost Shadii nevadí."

„Výborně. Tohle odnes," zamručel Akram a podal mu poloprázdný koš s ovocem.

„Pověz mi něco více o vašem vztahu," pokračoval, zatímco se Akram přehraboval různým harampádím.

„Hmm, a co bys rád věděl?" zeptal se jakoby nic, zatímco si zadumaně prohlížel kovovou konvičku. „Seznámil jsem se s ní, když mi bylo osm. Možná devět? Nevím, asi devět. A ona byla jen takový prcek, co ani pořádně chodit a mluvit nedokázal. Společnost k pohledání, fakt."

„A zásnuby?" pokračoval Faríd a princ mu do koše hodil pár hliněných hrnečků.

„Nápad rodičů, mělo to spojit naše království. Já jih, ona sever. Hezky se to doplňuje, ne? Ona je Duha, já piju jako duha. Zkrátka do-ko-na-lej pár," mlaskl a čmuchl si k další z keramických nádob. „Fuj, tohle je hnusný."

„Vypadá to na mastičku," odpověděl Faríd, zatímco princ s odporem odložil nádobu před jeskyni. „Jinak se Duha zmínila, že stínotvůrce nikdy předtím neviděla. Nevíš, jestli její rodiče..."

„Stále živí a zdraví. Jen my z jihu jsme dělali problémy. Král se nechtěl vzdát vlády, královna vlastně taky ne. Bojovali o moc a nakonec..." Akram se na moment odmlčel.

Opět se ocitl na prahu jejich komnaty. Znovu ve světle louče spatřil ty nelidsky chladné, modré oči a prožíval každou vteřinu paralyzující bezmoci. Ty zatracené stíny. Otce již dostaly. Matka padá k zemi. Rozpadá se a temnota se natahuje k němu. On jediný zbyl. Chce ho utopit. Nalepit se na něj a udusit ho. Nemůže couvnout. Nemůže křičet. Jen zírá do toho chladného pohledu smrti. Zavírá oči a...

„Ale tuhle pohádku už všichni znají, že?" zasmál se nakonec a pohlédl na náklad. „Ty teď chňapni ten koš a odnes ho dolů k vozu. Potřebujeme odsud zmizet co nejdřív, jestli máme být ještě za světla zpátky v Bantě."

Faríd se na nic dalšího nevyptával, jen tiše přikývl a vydal se zpět k vozu. Akram ho následoval pohledem, a přitom v hlavě vyhodnocoval výsledky celé akce. Zlikvidovali bandity, zachránili Duhu, nyní chtěli lup rozdat lidem, který jej potřebovali. Prakticky se stal hrdinou. Něco takového by mu mělo vysloužit bonusové body u Anwaara, ne?

S tichým povzdychem si sevřel látku košile. Faríd pro něj představoval vzorovou duši. Neznal nikoho, kdo by se mu vyrovnal. Pokud se mu má stát tím nejlepším možným přítelem, musí se dát urychleně dohromady. Vzít ty rozpadající se kousky duše a nějak je spravit. Ale jak?

Dlaní si přejel po hrudníku. Cítil se stále stejně. I po tom všem dobrém se nic nezměnilo. Duše na kousky. Špinavá miska. Potrava pro stíny.

„Návrat princezny Duhy nás zaskočil," vyrušil ho z přemítání generál, který nyní nastoupil na Farídovo místo. „Její rodiče by měli být drženi na severu. Proč není s nimi?"

„Netuším," zamumlal Akram a párkrát zamyšleně zaklepal prsty o stěnu jeskyně. „Možná byla tak moc otravná, že ji pustili na podmínku. Ne, počkat, tohle je moje strategie."

„Výsosti, prosím, vyslechněte si mě." Chálidův hlas se změnil v zoufalý a Akram mu věnoval soustředěný pohled. „Princezna by měla být vězněna stejně jako její rodiče. Neexistuje, že by se dostala na svobodu, stejně tak i její pobyt zde mezi bandity nepůsobí přesvědčivě. Ti lidé nemají morálku, přesto jí nezkřivili ani vlásek."

„Protože je má schovaný pod tím hadrem, ne?"

„Poslouchejte mě, prosím!" Generálův hlas neztrácel na naléhavosti, vlastně právě naopak. S každým slovem jen sílil. „Princezna Duha by zde vůbec neměla být. S největší pravděpodobností se jedná o nasazeného špeha a její přítomnost může naši výpravu ohrozit více než ten stínotvůrce ve voze."

Akram se zarazil a stočil pohled ke kamenné stěně, po které chvíli bloudil očima.

„Výsosti, slyšíte mě? Je možné, že–"

„Myslíte si, že mi půjde po krku?" přerušil ho s úsměvem, ve kterém se však nezračila radost, spíše jen mučednické uvědomění. „Že je další osobou, která má za cíl mi ublížit?"

„Obávám se, že ano."

„Pak dobře, dám si na ni pozor."

„Ne, vůbec bychom ji s sebou neměli brát. Princezna Duha představuje bezpečností riziko pro celou naši skupinu!"

„Ale Faríd jí věří," povzdychl si. „A nikdy by mi neodpustil, kdybych nechal nevinnou holku napospas divočině. Co na tom, že mě chce zabít, u té první mu to taky nevadilo. Takže ano, do města ji bereme s sebou. Potom se uvidí. A nebojte se, generále," dodal s lehkým úsměvem, přesto jeho oči působily smutně, „já přežiju. Ostatně jako vždycky."

Ten den, kdy ztratil rodiče, to byl právě Chálid, jehož silná paže s ním na poslední chvíli cukla ze dveří a doslova jej vytrhla z náruče smrti. Tehdy byl Akram jen vyděšeným chlapcem, který se tak akorát vešel do generálovy náruče, ovšem od té doby se pouští prohnalo již mnoho písku.

Přežije. Opět přežije, jen nyní s tou výjimkou, že dohlédne, aby se nikomu z jeho blízkých nic nestalo. Žádný stín si na něj nepřijde. Už ne.

---

Zbraň v podobě princezny Duhy mě bavila už při psaní, ona a Akram mají vskutku... jedinečný vztah. Náš urozený skřítek se teď bude modlit k Anwaarovi, Anwaar buď milostiv, o něco vydatněji. zvlášť, když to vypadá, že si Duha a Shadia nebezpečně sedly.

A všichni víme, co ženské dokáží! :3