Krátce po rozhovoru s generálem zašel Faríd do vozu, aby Shadie sdělil nejnovější informace týkající se jejího možného „využití". Tušil, že jí tyto zprávy neudělají radost, nicméně míra zhnusení, která se jí objevila ve tváři, překročila veškeré jeho představy.

„Jak typický," zavrčela, div si neodplivla. „Zachráním vám kůži a místo vděku si ze mě chcete udělat ochočený zvířátko? Tak povídej, jak mě k tomu chcete přinutit? Hádám, že manipulaci a vlichocení se mi do přízně jste vzdali, jinak bys mi tady váš záměr netroubil do světa. Takže v tom bude nějaká pohrůžka? Chcete mi uříznout prsty? Nebo snad celé ruce? Nohy? Mám pro tebe novinku, farmáři, končetiny mi dorostu. Tělo stínotvůrce je prakticky nesmrtelné. Konec nastane jedině, když mi seknete hlavu. A já jsem připravená na vše, i na smrt. Neexistuje nic, co byste mi mohli provést, abyste mě vyděsili. Nic, čím byste mě přiměli ke spolupráci."

„Jen jsem ti chtěl nabídnout pomoc," hlesl Faríd. „Já..."

„Svou ‚pomoc' si můžeš strčit do... Nestojím o ni," zamručela nakonec a odvrátila se od něj. „Nezáleží na tom, zda vám pomůžu, nebo ne. Výsledek zůstane stejný. Až se dostanete do cíle, čeká mě ‚odměna' v podobě nekonečného vězení. Stanu se vaším oslepeným zvířátkem, které vytáhnete ven, jen když se vám to bude hodit. Něčím takovým jsem si už prošla a nehodlám si to zopakovat. Pokud mi nedopřejete svobody, pak mi sekněte hlavu. Poprav mě, Faríde." Poslední slova takřka šeptala. „A pokud si na to netroufáš, zavolej prince, generála, zkrátka kohokoli, kdo bude po ruce, jen to už ukončeme, ano? Jsem z toho všeho unavená."

Faríd i v té tmě poznal, že jí po tváři stéká slza, a tak z kapsy vytáhl látkový kapesník a opatrně k ní přistoupil.

„Nechci, aby ses trápila," hlesl a usušil jí tvář, přičemž si dal záležet, aby se jí dotkl jen látkou. „A také si nepřeji tvůj konec. Ani Akramův, když na to přijde. A možná to zní bláhově, ale myslím, že bychom mohli být spojenci. My všichni."

„Nesmysl. Něco takového se nikdy nepodaří."

„Čeká nás ještě dlouhá cesta," pokračoval Faríd vlídným tónem. „Ti bandité mají někde v okolí základní tábor. Akram ho chce najít a porazit případný odpor. Společný pobyt se nám tak ještě o něco prodlouží. Dej tomu šanci, prosím. A pokud to nepůjde, pak... Když budeš chtít, tak ti tu hlavu useknu, no," dodal odlehčeně a Shadia se zlehka zasmála.

Ten zvuk ho zahřál u srdce. Jen těžce se mu věřilo, že by mohl patřit postavě z hlubin pekla.

„Dobře, a teď..." Faríd se opět narovnal. „Rád bych začal tím, že dodržím, co jsem slíbil. Za tím účelem se však budeme muset přemístit k ohni."

„Copak? Chceš mě snad upálit?" ušklíbla se, ale on jen pobaveně zavrtěl hlavou.

„Ne, pouze ti ukáži tvou knihu. A vzhledem k tomu, že je již hluboká noc, tak by se nějaké světlo jistě hodilo."

„Pravda," přitakala a též se narovnala. Nohy měla volné a Faríd by rád věřil tomu, že se jednalo o způsob, jakým jí chtěl princ s generálem alespoň částečně poděkovat za záchranu. „Tak dobře, jdeme."

„A nemám ti předtím sundat tu pásku z očí?"

„Hmm? Ale jasně. Dobrý nápad, aspoň se o nic nepřerazím." Shadia se k němu poslušně nahnula a Faríd jí tak mohl navrátit zrak. Opět se koupal v záři nebeské modře.

„Vím, že se budu opakovat, ale máš vážně nádherné oči," pousmál se a Shadia po jeho slovech nevěřícně nakrčila obočí.

„Ugh, proč takhle mluvíš?" zamručela nakonec a odvrátila se od něj. „Co jsem slyšela, tak krásu v této zemi určuje tmavá kůže. Tmavé vlasy i oči. Proč mi tak lichotíš, když víš, že krásná nejsem?"

„Ale já říkám pravdu. Krásu ženy nikdy neurčoval její vzhled, důležité jsou její vlastnosti. Tmavé, či světlé vlasy společně s barvou kůže nebo očí hrají jen malou roli. Záleží na tom, jaký je člověk uvnitř. Duševně."

„Kecy."

„Myslím to vážně! A tvé oči jsou zkrátka... jedinečné," pokračoval Faríd zasněným tónem. „Připomínají mi barvu matčina zázračného čaje, který dokáže uzdravit jakýkoli neduh."

„Moje oči jsou jako čaj?" podivila se a na tváři se jí zračilo jisté pobavení.

„Ano, ale pokud si přeješ, abych s těmi řečmi přestal, poslechnu tě."

„Není nutný," odkašlala si a následovala ho k ohništi. „Jen prosím, básni o mých očích, jak je libo. Vlastně je to docela příjemná změna. Úplně jsem zapomněla, že nemůžeš lhát," dodala poté s šibalským úsměvem. „Takže moje oči musíš vážně milovat."

„Já..." Faríd se nadechl a zamyšleně poslal vzduchovou bublinku z jedné tváře do druhé. „Řekněme, že mě fascinují."

„A to mi bohatě stačí," zazubila se na něj a společně usedli na kmen stromu, vedle kterého měl Faríd zanechané věci.

Pečlivě toto místo vybíral, aby se mu od ohně dostalo příjemného tepla, ale zároveň jeho věci žár nijak neovlivnil a neponičil. Hlavně datle by mohly nevhodným umístěním utrpět a přijít o chuť.

„Mohu ti nabídnout?" zeptal se a natáhl k Shadie dlaň s pochutinou.

Dívka mlčky pokrčila rameny a naklonila se k němu. Zlehka skousla datli, a i přestože se nedotkla ani špičky jeho prstů, na kůži mu i tak usedl její dech, který spustil podivné brnění putující mu dále po těle. Nervózně si odkašlal a položil si obě ruce na knihu.

„Od generála jsem dostal jasné instrukce. Mohu ti vrátit jen zrak, ruce musí zůstat za zády. Omlouvám se za nepohodlí, jinak to nejde, a..." Na moment se zarazil a sehnul se k tašce, odkud vytáhl stříbrnou dýku. „Ta je tvá. Až se vrátíme, uložím ji zpět do bedny."

„Klidně si ji nechej. Mám dvě."

„Opravdu? Tak děkuji," pousmál se a potěžkal zbraň v rukách. Přitom mu oči padly na rukojeť s hlavou zvířete. „Ta kočka vypadá vskutku naštvaně."

„Tygr," opravila ho Shadia s úsměvem. „Fascinující zvířata. I když působí jeden jako druhý, jejich pruhy se nikdy neopakují. Každý je jedinečný."

„A ty ses s některým z nich už potkala?" zaváhal a přejel bříšky prstů po rukojeti.

„Ano, hodně jsem cestovala. Tygři tvoří jen špičku ledovce."

„A co je to ledovec?"

Shadia se jen uchechtla a stočila pohled k obloze.

„Svět je veliký, Faríde. Nejedná se jen o čtyři jánešínáty, ale o ohromný prostor, kde nalezneš pouště plné zlatého písku i ledové pustiny. Byl jsi už někdy za mořem Středu?" zeptala se a Faríd zlehka zavrtěl hlavou. „Tam leží můj domov. Nebo spíš ležel. Pochybuji, že z něj něco zbylo."

„To je mi líto," zašeptal, ale ona se opět jen usmála.

„Nemusí, patří to k přirozenému řádu věcí. Svět se mění a výhodou nesmrtelnosti je, že můžeš být u toho. Třeba hvězdy... Možná sis toho nevšiml, ale pohybují se. Cestují po obloze, rodí se a umírají. Jsou jako lidé, jen o něco lepší. Nikomu totiž neubližují."

„Pravda. Jsou nádherné." Faríd pohlédl na nebe, které se nyní zdálo být jasnější a krásnější než všechny předchozí večery dohromady. Zamyšleně pozoroval oblohu, a přitom se ve známých obrazech souhvězdí snažil najít onen zmíněný pohyb hvězd. Kampak asi putovaly? A které z nich se zrovna narodily?

„Ehm," odkašlala si Shadia a pokynula směrem ke knize, kterou držel. „Nezapomněl jsi na něco?"

„Aha! Jistě!" zasmál se. „Jsme tu kvůli čtení, samozřejmě. Počkej, pomohu ti s listováním. Pokud dovolíš, položím ti knihu do klína a potom..."

„Nemusíš mi sdělovat každý svůj krok, zkrátka tak učiň," zamručela a s povzdychem zaklonila hlavu. „Ať už to máme za sebou a můžeš se věnovat něčemu zábavnějšímu. Dovedu si představit, že trávit čas se stínotvůrcem pro tebe musí být hotové utrpení."

„Já jsem takto spokojený." Faríd jí věnoval natěšený, možná až dětský, úsměv a položil jí knihu na nohy. „Chceš to vzít od začátku, nebo od místa, kde jsem skončil?"

„A kde přesně jsi?" zeptala se a opět se k němu se zájmem naklonila.

„V kapitole, kde řešíš Pomezí. Duše, které sem dorazí, se mohou vrátit zpět mezi živé. Tělo mezitím v našem světě nezažívá vliv času. Nestárne, nepotřebuje jídlo ani pití, ale stále cítí. Hodně se to podobalo situaci našich vojáků, jen tady jsi psala, že dotyčný odpočívá. Zvláštní, u Raněných mi přijde, že jsou zkrátka jen v šoku."

„To proto, že jejich duše byla odvedena s cílem ji od těla odpojit a nevrátit zpět. Někdy se ale duše pošle na Pomezí, jen aby tam chvíli vyčkala. Takový menší výlet," nadhodila s lehkostí. „Po pár hodinách se do těla sama vrátí."

„A proč by někdo chtěl takovou záležitost absolvovat?" podivil se Faríd a při vzpomínce na svůj nedobrovolný „menší výlet", ze kterého se probíral půl dne, se jen otřásl.

„Pomáhá to, když někdo krvácí, nebo je vážně nemocný. Zastavíš tím čas, Faríde. Oklameš smrt. A byť se jedná jen o okamžik, máš šanci někomu zachránit život. Protože jakmile duše vejde do Síně..." Shadia se odmlčela a zahleděla se do stránek knížky. Pohlédla na rukopis osoby, kterou kdysi byla. „Jakmile duše vstoupí do Síně, zmizí i z našeho dosahu," řekla nakonec a Faríd s podivem natočil hlavu na stranu.

Nedávalo mu to smysl. Jak je možné, že síla, která dokáže život tak snadno vzít, jej může také zachránit?

„Zvláštní, děkuji za dovysvětlení," pousmál se a pohlédl na další stránku. „A k čemu tedy to Pomezí je? To bylo stvořeno jen proto, aby se tam ty duše točily, nebo..."

Shadia se opět zasmála. Působila tak uvolněně, že se i Faríd začal sám od sebe usmívat.

„Prý točily. Pomezí tvoří důležitou křižovatku mezi našimi světy. Vede do země stínů i do Síně. Eh, doteď si pamatuju, jak jsem to tam musela zpětně dopisovat, protože jsem na Anwaara zapomněla."

„Zapomněla?" vydechl Faríd s podivem. „Jak můžeš zapomenout na Anwaara, Anwaar buď milostiv, světlo samotné?"

„Snadno, protože Anwaar stojí za starou bačkoru," odsekla a Faríd vypískl jako vyděšený králíček. „Co se děje? Netajím se tím, že v něj nevěřím, tak ze sebe nedělej zbytečně překvapeného, ano?"

„Já... Tedy... Ano, vím, že jsi měla s vírou problémy, ale mluvit o něm takto..."

„Jak přesně?" prskla po něm, a i plameny v ohništi se strachy zatřepotaly. „Říkala jsem ti to už jednou, řeknu ti to podruhé. Anwaar mi nikdy nebyl nápomocný, právě naopak. Pod tímhle oblečením mám jizvy, které jen dokazují jeho milosrdenství. Jizvy, které jsem utržila ještě jako dítě. Lidské dítě s duší, kterou má každý z vás. Ale Anwaar dopustil, aby nás unesli. Dovolil těm lidem, aby nám nasadili řetězy a odvezli až sem. Právě Anwaarovi věrní nám přišli ublížit a já se stala jejich otrokem, pouhou věcí, kterou ostatní opovrhují. Plivou na ni. Kopou ji a řežou. Myslíš, že jsem to vaše modlení snad nezkusila?!" křikla po něm a zprudka se narovnala.

Kniha s žuchnutím dopadla do trávy. Několik lidí se za nimi otočilo, ale nezdálo se, že by ji jejich pohledy trápily.

„Prosila jsem ho o odpuštění za to, že pocházím ze země bezvěrců. Dnem i nocí jsem klečela a modlila se, aby se nad námi slitoval. Aby nás nechal jít domů. Celý svůj život bych mu zasvětila, jen aby nás ochránil. Ale víš, co se mi místo toho dostalo? Pouze bolesti. Zilla si toho osudného dne řekl jen o duši, ale Anwaar, ten se na nic neptal a vzal mi úplně všechno."

„Něco takového jsem... nevěděl," polkl Faríd, ale nezdálo se, že by to její vztek zmírnilo.

„Jak bys také mohl, když mě vidíš jen jako pitomé zvíře," odfrkla a zahleděla se do temnoty lesa. „Myslím, že bude lepší toho pro dnešek nechat. Načetli jsme se více než dost. Dobrou noc, Faríde."

„Dobrou noc," hlesl a zvedl knihu ze země. Poté vstal, odhodlaný doprovodit Shadiu zpět do vozu, ale ona se jen opět posadila.

„Ještě chvíli bych tu zůstala, jestli to nevadí," dodala šeptem a opět stočila pohled k nebi. „Ve voze takový výhled nemám."

Zlehka přikývl na znamení souhlasu, a i on usedl zpět na kmen. Mlčky se stáhl až na jeho okraj, aby měla dívka co nejvíc prostoru.

Toho večera spolu již nepromluvili, jen tiše pozorovali oblohu. Hvězdy jim šeptaly své příběhy a ozařovaly jinak inkoustově černé nebe, kterému dávaly toliko potřebného života a naděje. Stejným způsobem zafungoval i střípek ledu, jenž se blýskl v jinak nepřirozeně temném oku sovy sedící na větvi nedalekého stromu. Poctivě naslouchala každému jejich slovu, než odletěla. Zůstal jen ten drobný kousek čiré energie vonící po mentolu, zářící v jinak temném světě stínů.