Akram zůstal stát poblíž vozu, aby dohlédl, že se dovnitř žádný z banditů ani nepodívá. Snažil se udržovat si co největší přehled o okolí, když za sebou zaslechl zběsilou sadu kroků. Že by se nějaký z těch lapků dokázal i přes jeho snažení dostat až za něj? Nemožné, a také velice nebezpečné. Zprudka se otočil a za pomoci šavle nesoucí stopy čerstvé krve se chystal podříznout narušiteli hrdlo. Jakmile však zahlédl známou skvrnu kolem pravého oka, zarazil se.

„Flíčku?" vydechl a namířil zbraň k zemi. Poté si však uvědomil, že si takový luxus nemůže dovolit. Vždyť se nacházeli uprostřed boje!

Byť se jim s generálem dařilo držet bandity daleko od vozu, vše se mohlo otočit lusknutím prstu. Jejich vítězná řada bude narušena a oni na místě zlikvidováni. Do jednoho. Ne, že by se však něco z toho chystal Farídovi říct.

„Vrať se zpátky!" přikázal Akram a ve stejný moment mu nad hlavou proletěl šíp. „Do vozu, dělej!"

„Ne," odmítl a stejně jako princ se i on přikrčil. „Musím –"

„Co zas?!" přerušil ho Akram, ovšem poté mu k uším doputoval křik, který se nepodobal ničemu, co do této chvíle slyšel. „Počkej... Neříkej, že jsi ji..."

Akram větu nedořekl, místo toho nahlédl do vozu. A když jej nalezl prázdný, zprudka udeřil pěstí o rám. A pak znovu. A ještě jednou. Akram měl klouby otlučené, zakrvácené, ale to mu nezabránilo v tom tento kousek zopakovat. Bolest, kterou prožíval, však měla být pouhým nic ve srovnání s tím, co se na ně řítilo.

„Ty," procedil mezi zuby a skryl si otlučené klouby v dlani. „Zatraceně, proč jsi to udělal?!"

„Abych vás zachránil," odpověděl mu Faríd a opět se narovnal.

Zdálo se, že hrozba banditů společně s možným postřelením přestávala být již tak aktuální.

„Výborně, teď nás zamorduje všecky," procedil Akram mezi zuby. „Zůstaň tady, jdu pro generála."

„ONA SE VRÁTÍ!" zaprotestoval Faríd.

„Toho se právě bojím!" odsekl princ a odkráčel pryč.

Nenacházet se uprostřed vřavy, asi by se jej Faríd pokusil dostihnout a vše vysvětlit. Nyní však přemýšlel jen nad možnostmi úkrytu. Ozbrojený střet s bandity si úplně nerozuměl s jeho farmářskou minulostí, takže skrýt se ve voze a počkat, až se vše přežene, mu v tu chvíli dávalo největší smysl.

Jenže když jeho pohled padl na vojáky, kteří s tvářemi plnými údivu postupovali kupředu, jako by představovali můry tažené k lucerně, přidal se k nim. Žádný krok zpátky, jen několik kupředu. Vedeni neviditelným lankem postupně přelezli přes kmen stromu, který jim blokoval cestu, a tehdy ji mohli spatřit.

Stínotvůrce. Žádná dívka. Žádná Shadia. Žádný člověk. Kapuce přehozená přes hlavu zcela zahalila její zlaté vlasy a šedá maska přetažená přes tvář jí skryla ústa i část nosu. Jediné, co z ní mohl spatřit, byly oči. Ty nyní tak chladné, ledové a bezcitné oči.

Bandité, kteří jim ještě před chvílí ztrpčovali život, stáli v otevřené, půlkruhové formaci, a i přestože byli až po zuby ozbrojení, ve tvářích se jim zračil děs, který Faríd až moc dobře poznával. Sám jej v posledních dnech zažil hned několikrát. Strach o život v tom nejčistším slova smyslu.

Dívka zvedla ruce a stíny, které nehnutě ležely pod stromy, rázem ožily. Plazily se kupředu jako sehraná háďata a společně s nimi se dala do pohybu i ona. Nejbližší bandité byli okamžitě lapeni temnotou. Těla mužů padala v inkoustově černých kokonech k zemi, kde se začínala pomalu rozpadat, zatímco jejich druhové pomýšleli na útěk. Něco takového však neměl stínotvůrce v plánu dovolit.

Shadia vskočila do blízkého stínu a na moment se rozplynula v dým. Objevila se o kus dál, za zády jednoho z banditů v poslední řadě, kterému dýkou podřízla hrdlo. Jednoduché. Tiché. Efektivní. Jeho druh se však pokusil o útok. Tasil šavli s úmyslem bodnout ji do zad, ale tehdy se mu dívka ztratila v kouři. A její přemístění následovalo další podříznuté hrdlo.

Krev barvila stébla trávy a vpíjela se do hlíny jako voda po dešti. Nastalo ticho. Zpěv ptáků ustal stejně jako křik či dupot. Čas se zastavil. Vše zamrzlo na místě, ani lístek se nepohnul. A uprostřed kruhu tvořeného pozůstatky pohlcených stál maskovaný stínotvůrce. Temná smítka tančila ve větru. Brzy se měla jen krev v trávě stát připomínkou boje, který se zde udál.

Bandité padli, nikdo z nich nepřežil. Shadia dostala každého, i ty, co bláhově doufali v útěk. Mlčky zvedla hlavu a pohledem vyhledala Farída. Oči jí zpoza kapuce zajiskřily, nemusela říct ani slovo a Faríd již mocně vrtěl hlavou.

Nedělej to. Poznal ten nápad, který v ní probouzel radost. Prosím, nedělej to. Shadia měla po ruce armádu stínů, kterou mohla využít k útoku i útěku. Pro Farída však obě možnosti představovaly jedno velké NE.

Prosím! Jeho oči prakticky křičely, snažily se ji zastavit a opravdu. Dívka nakonec zvedla ruce nad hlavu a stíny se vrátily na svá původní místa. Vzdala se. Zůstala stát na místě, a jeden z vojáků jí na generálův pokyn opět svázal zápěstí za záda, zatímco jí další přetáhl pásku přes oči.

„Dlužíš mi tu knihu," sdělila poté Farídovým směrem, když se svým ozbrojeným doprovodem kráčela zpět do vozu.

„Ano," vydechl s úlevou.

Nemohl tomu uvěřit, jeho hazard vyšel. Ochránil je. Všechny je zachránil!

„Tohle byl průser," odfrkl princ, který zničehonic stanul po jeho boku.

„Co prosím?" zaváhal Faríd. Copak nesledovali stejnou scénu?

„Prů-ser. Vždyť nás mohla všechny zabít!"

„Ale neudělala to!" vyhrkl na obranu a princ se jen ostře zasmál.

„Ah, tak! Výborně, asi bychom jí za to měli náležitě poděkovat, že? ‚Drahá stínová mrcho, jsme ti od srdce zavázaní, že jsi nás nezdecimovala. Tady máš datli.' Vždyť co sis sakra myslel? Ta holka je zabiják a tys ji na nás pustil jako neřízený šíp! Mohla nás odrovnat, mohla ti ublížit, přemýšlel jsi ty vůbec?!"

Faríd chtěl opáčit, že něco takového by Shadia nikdy neudělala, ale včas se chytil za jazyk.

„Měli jsme dohodu," sdělil mu nakonec pevným hlasem. „Slíbil jsem jí tu knihu."

„Myslíš ten brak?" odfrkl princ.

„Heeej!" ozval se z vozu její ukřivděný hlas. „Autor nemůže za to, že je publikum omezené. Ty bys tam měl nejradši jenom obrázky, viď?"

„Ilustrace by tomu dodaly šmrnc," odsekl Akram a založil si ruce na hrudi.

„Kritikem umí být každý," ozvalo se zpoza plenty, ale princ jen zavrtěl hlavou.

„Rozkošný rozhovor. Nyní se však věnujme důležitějším věcem, než je fanatička s knihou, ano? Zamysli se, Flíčku. Vážně si myslíš, že by tu vaši dohodu dodržela jen z dobroty srdce? Nebo kvůli tý slátanině?"

„Hej podruhé," odfrkla Shadia. „Až něco sám napíšeš dej mi vědět."

„Nemusím bejt autor, abych poznal, že ten text nemá hlavu ani patu. Byla tam cizí slova!"

„Tak promiň, že mám bohatší slovní zásobu než pytel ovsa."

„Ona je Shad," vysvětlil Faríd. „Vlastně Shadia."

„Aha, nezájem," mávl nad tím princ rukou. „Tady Shadia si teď s tebou může sednout a hezky ti vysvětlit, proč se nám vlastně vzdala. Protože původně chtěla zdrhnout!"

„Nechtěla," odfrkla.

„Ale ano, viděl jsem to na vlastní oči. Poznal jsem ten pohled člověka, co má zaječí úmysly, a i tebe to muselo trknout, že jo?" otočil se na Farída. „Chtěla utéct a nebýt generála a jeho mužů, kteří na ni ze všech stran mířili jedovatými šípy, tak by to taky provedla."

„Ne," polkl Faríd. „Něco takového... Ne."

„Nalhávat si můžeš, co chceš, pravdě stejně neutečeš. Ta holka je stínotvůrce, vrahoun a sabotér. Nevyléčila nám muže, který mimochodem sama zmrzačila, tak proč si myslíš, že by nám teď pomáhala dožít se dalšího dne? Na takový lidi musíš jedině hrozbou, Flíčku. Ona není jako ty."

Po těchto slovech se Akram otočil a odešel pryč. Nač také plýtvat slovy. Vše, co mělo být řečeno, již také řečeno bylo.

„Má pravdu," promluvila opět Shadia, když měla jistotu, že se duše prince vzdálila z doslechu. „To s těmi šípy. Nevyhnula bych se všem."

„Takže bys vážně utekla," povzdechl si Faríd a posadil se na okraj vozu. „Dala jsi mi slib," dodal, jako by to snad mělo něco změnit.

Stínotvůrci nejsou lidé. Mohou lhát. Podvádět. Ničit a brát životy. Slib pro ni musel znamenat to samé, co pro něj zrnko písku v sandálu. Jen otravnou, bezcennou záležitost.

„A ráda bych ti řekla, že mě to mrzí," pokračovala Shadia klidným, skleslým hlasem. „Ale ne. Dostat šanci, udělala bych to znovu."

„Rozumím."

Faríd smířeně přikývl a vzdálil se. Od začátku mu mělo být jasné, že se dívka o něco pokusí. Nacházela se na nepřátelské straně. Spoutaná, oslepená, naložená ve voze, který jede kdovíkam. SAMOZŘEJMĚ, že se pokusí utéct!

Stejně tak měl o jejím propuštění generála informovat. Podcenil ji, přesto alespoň zčásti dostála svému slovu. Odstranila bandity. Pomohla jim. I když v jejích očích představovali nepřátele jánešínatů, stále jim pomohla. Zachránila jim život. Akram si mohl říkat, co chtěl, ale tento fakt nezmění. I ve stínotvůrcích se skrývalo dobro. Alespoň v určité míře.

Původně měli v plánu přenocovat až v Hevetu, který se již nacházel v Severním jánešínátu. Jednalo se o jejich poslední zastávku před Kobrúlem, a tedy i hledaným útočištěm v pevnosti, ale nakonec se princ Akram rozhodl změnit plán a o pár hodin prodloužit jejich pobyt právě ve Východním jánešínátu. Během odstraňování pokáceného stromu z cesty vyslal několik zvědů, aby vystopovali tábor banditů. Někde museli mít základnu a on byl odhodlaný ji najít.

Faríd netušil, zda se jednalo o způsob pomsty, či měl princ v úmyslu pouze provést dobrý skutek a dovést případný zbytek zločinců před spravedlnost, ale s jistotou věděl, že se směr jejich cesty změnil. Místo hostince v Hevetu se opět ocitli uprostřed lesa, v objetí chladné noci. Pouze oheň táboráku dokázal dodat teplo jejich zkřehlým tělům a probudit v nich trochu života.

„Dnes jsi nás zaskočil," oslovil ho generál, když si k němu přisedl.

„Chtěl jsem vám jen pomoci, pane," posteskl si Faríd a promnul si ruce. „Omlouvám se."

„Omluvy netřeba," zasmál se, zatímco do ticha noci praskal oheň. „Myslím, že jsi nám tím činem zachránil kůži. Ti bandité to měli dost dobře promyšlené. Pro svůj útok si vybrali čas i místo a zařídili si moment překvapení, se kterým dokázali pracovat. Jistě, nakonec bychom je porazili, ale za jakou cenu? Už teď máme mnoho mužů na pomezí života a smrti, nemůžeme si dovolit ztratit další. Takže tvůj nápad nám nejenže pomohl zachránit několik životů, ale ještě nás inspiroval, co se týče bojové strategie. Možná bychom schopnosti stínotvůrce mohli využít i v budoucnu."

„Schopnosti stínotvůrce?" podivil se Faríd a věnoval mu tázavý pohled. „Chcete snad Shadiu využít jako svou zbraň?"

„Ona má i jméno? Ale ano, přesně to mám v úmyslu. Až do této chvíle jsme netušili, co s ní dělat. Museli jsme ji držet zajištěnou kvůli bezpečnosti, nyní ale můžeme její sílu využít v náš prospěch. Co jsem pochopil, máš k ní velice blízko. Mohl bys nám pomoci s jejím krocením."

Farídovi překvapením div nevypadla miska s přidělenou polévkou na zem. Jaképak krocení? Něco takového po něm přeci generál nemohl chtít. Ne, to neudělá! S nemaskovaným opovržením zavrtěl hlavou. Tato žádost šla proti veškerému jeho přesvědčení. Přál si dostat stínotvůrce na stranu Akrama a ukázat jim, že princ nepředstavuje nebezpečí. Ne jednoho z nich zotročit!

„Nemohu vám pomoci, generále," sdělil mu s co nejneutrálnějším tónem. „Spolupráci si zajistíte pochopením, ne krocením. Mohu s ní promluvit, mohu ji požádat, ale –"

„Ale co?" zastavil ho Chálid. „Chlapče, takhle to nefunguje. Nemluvíme tu o člověku, ale o bytosti bez duše. Ta tvá Shadia má blíže ke zvířeti než člověku a dle toho s ní musíme jednat. Nebo ses snad rozhodl změnit strany? Chceš jí snad pomoci v našem vyhlazení? Protože pokud nezměníš své chování, tak se ti to brzy povede. Už dnes, když jsi ji tak bláhově pustil na svobodu, jsi ohrozil životy mých mužů více než všichni ti lapkové dohromady."

„Ale říkal jste, že jsem udělal dobře!"

„Ne, řekl jsem, že jsi nás zaskočil. A pokud by mi princ Akram nedal zavčas vědět a já vše nepřipravil, přišli bychom jak o stínotvůrce, tak i o naše životy."

„Něco takového by Shadia neudělala."

„Protože ji tak dobře znáš, že?" zamručel generál a Faríd mu podal knihu. „Co je to?"

„Její dílo, pane. Obsahuje mnoho ze stínotvůrcovského učení, a hlavně v něm najdete i část její duše. Říkáte, že žádnou nemá, ale zde je důkaz mluvící o opaku. Shadia je lidská bytost a jen pokud se k ní tak budeme chovat, máme šanci, že nám v budoucnu opět pomůže."

Chálid se skepticky zahleděl na knihu a poté opět pohlédl na Farída.

„Dobře, kluku z farmy. Co tedy navrhuješ?"

„Dovolte mi s ní pracovat. Rozvázat jí ruce, nebo třeba na okamžik vrátit zrak. Ohlídám, že nikam neuteče, ale zároveň jí dopřejeme trochu svobody, díky které nám bude rovnocenná."

„Nelíbí se mi to. Mnohem lépe by fungovaly jiné metody. Třeba princ Akram–"

„Princovy metody znám až moc dobře," zarazil ho Faríd možná jedovatěji, než měl v úmyslu. „A věřte mi, že ty na Shadiu fungovat nebudou. Pokud s ní máme navázat spojení, musíme stavět na upřímnosti. Na upřímnosti a důvěře, pane, jinak to nepůjde. Snažím se o to s Akramem, budu se o to snažit i s ní."

„Velice naivní představa, ale dobře. Ovšem co se týče té ‚svobody', pak jí umožníme pouze návrat zraku, a to vždy po večerní modlitbě. Pokud bys jí rozvázal ruce, mohla by proti tobě použít i jiné zbraně než stínové umění. A já tě vážně nepotřebuji vidět krvácet.

„Aha," pousmál se Faríd. „Tak dobře. Děkuji, pane."

„Neděkuj," zamručel generál a vstal od ohně. „Nepotřebuji tě vidět krvácet, protože bys nám zaneřádil náš plášť. A skvrny od krve se dost obtížně čistí."

---

Jakože... Můžeme být na Akrama naštvaní, ale tyhle zprávy prostě nebyly oukej, Faríde. Nebyly! XD V tom prckovi v tu chvíli zůstala jen malá dušička, chápeme?