Vzhledem k tomu, že se jim nepodařilo Bantu opustit před západem slunce – či se jim do odjezdu možná jen nechtělo – provedli všichni cestovatelé večerní modlitbu v hostinci, kde se též i ubytovali. A jakmile opět zasedli k jídlu, měli Faríd s Akramem možnost nasdílet, co si z knihy i celého dne odnáší.

Avšak zatímco Faríd polemizoval nad filozofickými oříšky, které před ně stránky knih stavěly, aneb: „Kdo jsme? Kam kráčíme? Proč zanikáme?" Pro Akrama se tím nejdůležitějším problémem stal hříšný nedostatek pití. Alkoholová nouze na něj dolehla v celé své kráse a co se od místních dozvěděl, odpovědnost za toto strádání nesli bandité, kteří Bantu a její přilehlé okolí již nějakou dobu tyranizovali.

Akram se pro sebe zlehka ušklíbl. O takové padouchy se nezajímal, na cestách se nesetkali ani s jedním. Možná za to mohla jejich početní převaha. Nebo snad generálova přísná aura? Dobrá práce zvědů? Akramova okouzlující osobnost? Odpověď by se hledala těžce, ale aspoň v jedné věci měl princ jasno. Na ně si jen tak někdo nepřijde.

„Jak se ti vlastně dařilo seznamování, Flíčku?" nahodil Akram jakoby nic, zatímco rozehráli další kolo Dingmammonu. „Nějací noví přátelé?"

„Možná?" pousmál se Faríd a hodil kostkami. „Stále žárlíš?" dodal, zatímco s černým kamenem provedl několik skoků po klínech na hrací desce.

„Věř mi, žárlení je asi ta poslední věc, kterou bych cítil. Já jsem nastavenej úplně na jiný věci."

„A těmi jsou?"

„Třeba úspěch," zazubil se na něj, když mu vyhodil kamínek a dal jej na prkénko uprostřed desky. „Jakmile se soustředíš jen a pouze na cíl, nic tě nemůže zastavit."

„Zajímavé, Imád mi říkal něco jiného," odpověděl Faríd tajemně a princ sebou při těch slovech trhl.

„Co ti ten kulhavej napovídal?!" vyhrkl, div nepraštil kostkami o stůl. „Nebo víš ty co? Ať už řekl cokoli, tak pěkně kecal!"

„Opravdu?" Faríd si podepřel bradu a jeho zkoumavé oči jako by v tu chvíli hleděly princi do duše. „Pak mi tedy pověz, jak jsi trávil čas, zatímco jsem studoval tu knihu."

„Cachtal jsem si nohy ve fontánce," odfrkl Akram. „Můžeme už konečně hrát?"

„A to je vše? Cachtání?" Faríd povytáhl obočí a na odpověď se mu dostalo zacinkání kostek. „Už zase mi lžeš, takhle to nepůjde."

„NELŽU!" vyhrkl na svou obranu, ale to se již Faríd narovnal a vstal od stolu.

„Bavili jsme se o tom, že k sobě budeme upřímní. Od našeho rozhovoru uplynulo jen pár hodin a řešíme to znovu. Já už takhle dál nemůžu, Akrame. Nechci každou tvou větu zkoumat, nechci se o tobě dozvídat skrze řeči jiných. Pokud spolu máme vycházet, potřebuji, abys se mnou jednal přímo."

„Ale já –"

„Ne, už žádné další výmluvy, vytáčky," zamručel a opřel se o desku stolu. „Jen mi řekni, proč tohle všechno děláš. Proč za mými zády něco bez ustání plánuješ? O co se snažíš?"

„To je nějak moc otázek, ne?" povzdychl si Akram a když spatřil Farídův neústupný výraz, tak lehce pookřál. „Dobře, řekněme, že jsem Imáda použil na jeden menší pokus."

„S tou dívkou," doplnil ho Faríd. „S osobou, u které jsme se domluvili, že přerušíme jakýkoli kontakt. Už vidíš, kde se stala chyba?"

„Na moji obranu, nečekal jsem, že o tom bude pajda mluvit. Vůbec jsi to neměl vědět!"

Faríd mlčel, ale věnoval mu tak vážný pohled, že žádná další slova nebyla třeba.

„Tak dobře, omlouvám se,'" povzdechl si princ. „Chtěl jsem po ní jenom zhodnotit jeho duši, protože... Musel jsem zjistit, jestli je pro tebe dost dobrej, no. Lidi mají obvykle jen jednoho pořádnýho přítele, a tak jsem... Prostě jenom... Chtěl jsem, však víš... Jestli je ten kluk lepší než já a... To je vlastně celý."

„Takže o tohle ti celou dobu šlo?" povzdychl si Faríd a opět si přisedl ke stolu. „Chtěl jsi mít jistotu, že po mém boku stane jen ten nejlepší přítel?"

„Ano, přesně tohle se tady snažím říct. A mám pro tebe skvělý zprávy, ten Imád má dle všeho vážně dobrou duši, takže... Pochopím, když si příští hru Dingmammonu zahraješ s ním."

„Možná tak vážně udělám," přitakal, ovšem když viděl princův vytřeštěný pohled, tak ještě něco dodal. „Ale to neznamená, že by mě čas s tebou nebavil. Právě naopak, i já tě považuji za přítele. Nevím sice jak dobrého. V tuto chvíli si to spíš kazíš, ale mohu tě za něj prohlásit. A přátel může mít člověk vícero. Je to stejné jako se sourozenci. V srdci se najde láska pro každého, kdo o ni má zájem."

Faríd čekal, že tato slova prince potěší a uklidní jej, místo toho však Akramův pohled posmutněl. Jeho bystré oči, ve kterých předtím praskaly uhlíky energie, nyní zcela vyhasly.

„Říkáš, že se ve tvém srdci najde láska pro každého," hlesl princ a stočil pohled k desce stolu, „ale mně se tomu jen těžko věří. Stále mám vlezlý pocit, že jestli něco nevymyslím, tak mě opustíš."

Na moment se odmlčel a semknul rty. Snažil se zastavit slzy, které se chtěly podívat do světa, ale zdálo se, že tento boj, podobně jako spoustu jiných, již prohrál.

„A já už z toho vážně šílím, Faríde," zašeptal a zakryl si oči. „Já žárlím. Nemůžu si pomoct. Sžírá mě to, jako bych se zevnitř vážně rozpadal. Jsem s tebou rád. Vážně moc rád, ale jak si mám užít náš společný čas, když mi je jen z pouhé myšlenky, že bys mě vyměnil, smutno? Zatraceně, proč je mi smutno, když jsem s tebou tak šťastný?!"

Faríd se k němu opatrně natáhl a pohladil ho po ruce, která nyní vytrvale kryla princův třesoucí se ret.

„Akrame, pověz. S kolika lidmi jsi už navázal přátelství?" zeptal se ho s co nejvlídnějším hlasem, avšak princ mlčel. „Ty jsi k sobě ještě nikdy nikoho neměl, že?"

Akram zlehka zavrtěl hlavou a přerývaně se nadechl.

„Ne," zašeptal nakonec. „Ještě nikdy jsem... Ne."

Faríd mu stiskl roztřesenou ruku o něco pevněji. Tak na toto generál narážel, když říkal, že pouze čas princovy rány nezhojí? Celý život na útěku. Ve strachu. V izolaci. Většina mužů by mu mohla dělat otce a pokud byli jako Mansúr, Anwaar k němu buď milostiv, byť se jednalo o blbce, pak co se týče vzorů, měl Akram poněkud chudý život.

Faríd si povzdychl. Minulost k Akramovi sice nebyla moc přívětivá, ale stejně tak nesměla sloužit jako omluva pro jeho činy. V tomto ohledu musel být důsledný. Akram již několikrát zradil jeho důvěru a bez ní přátelství nefunguje. Alespoň ne to pravé, pevné, které dokáže překonat jakoukoli překážku.

„Nevím, jak udělat, abys tolik nežárlil," řekl Faríd nakonec. „A budeš si muset zvyknout, že se chci bavit i s dalšími lidmi."

„Rozumím," hlesl, zatímco hypnotizoval desku stolu.

Zvláštní, ten jindy sebevědomý princ nyní působil tak poddajně. Akram připomínal poslušné dítě, které od rodiče čeká na další instrukce. Že by o jejich přátelství vážně tak moc stál?

„Aby náš vztah fungoval, musíme k sobě být upřímní," pokračoval Faríd lehce pedantským hlasem. „Slibuji, že se o tebe postarám, a zaručím, aby ses dostal do bezpečí. A to nejen proto, že bude má rodina odměněna, ale protože sám chci. Od této chvíle mi už tak nemusíš lhát nebo si vymýšlet, ano? Protože já tu pro tebe budu. Ať už se stane cokoli, budu tady pro tebe, rozumíme si?"

„Hezké, že to říkáš," zamumlal Akram a vzal do ruky pohár s vínem, ze kterého si opatrně upil. „Ale abys docílil toho, co chceš, tak někdy nemůžeš jednat upřímně. Pravda se přeceňuje. Život je hra, u které musíš vědět, kdy se vyplatí jít s proudem a kdy zase vybočit. Třeba v té knihovně. Co myslíš, že jsem tam dělal, hmm?"

„Choval ses jako osel?" ušklíbl se Faríd.

„Přesně tak! Ale schválně, víš? Udělal jsem ze sebe blbce a ta ženská se ještě ráda vzdala knihy, jen aby se nás zbavila. Když jsem s lidmi, tak si s nimi pohrávám, abych dostal, co chci. Jedině díky tomu jsem došel takhle daleko a ty po mně chceš, abych to všechno zahodil a změnil se."

„Ne," zamumlal a zamítavě zavrtěl hlavou. „Nechci, abys měnil to, kým jsi, ale aby ses mi nebál říct pravdu. Chápu, že taková věc vyžaduje čas, avšak brzy zjistíš, že ke mně můžeš být upřímný. Uvidíš. Takže od téhle chvíle už žádné intriky nebo plánování za mými zády. Žádné další hodnocení duší ani fingované únosy nebo jiné pitomé hry. Slibuješ?"

„Stále mi to máš za zlé?" pousmál se Akram.

„Bylo to příšerné, bál jsem se jak nikdy v životě," zamručel Faríd. „A říkal jsi, že tím testem prošli všichni tví muži?"

„Ano, i když to obvykle nebylo tak drsný. Jen jednoduché vyhrožováníčko ve stylu: ‚Prozraď mi, kde je princ.' A většinou byl ten zkoušený i lehce oblbnutý alkoholem, takže se tolik netrápil. Stačilo jen, aby mlčel, a když nic neřekl, tak prošel. Ani nevím, jestli někdo neuspěl, ale pokud se tak stalo, pak ho generál jen vyhodil. Nikomu jsme neublížili, ani tobě bychom neublížili, já –"

„Imád ho absolvoval také?" přerušil ho Faríd, když si vzpomněl na chlapce, který jen v tichosti vytvářel masti, či se staral o koně.

„Ano. Překvapivě si vedl vážně dobře, pořád dokolečka drmolil svoje jméno a místo narození. Docela jsme z něj magořili," zasmál se Akram. „Protivníka by to určitě pořádně nasralo, tomu věř."

„A co generál?" pokračoval Faríd ve výčtu. „Absolvoval tu zkoušku i on?"

„Myslím, že jo," přikývl princ zamyšleně. „S tím testem přišli už mí rodiče, dávalo by smysl, že ho zkusili i na něj. Chtěli zjistit, komu mohou, a nemohou věřit. Ani já jsem tomu neunikl, ale tehdy to bylo jiné."

„Jiné? A v čem přesně?" zaváhal Faríd a vzpomněl si na generálova slova týkající se útěku z nově zbudovaného Jižního jánešínátu. „Vždyť jsi byl ještě dítě, ne?"

Malý a překvapivě hodný kluk, dodal Faríd v duchu a Akram jen párkrát poklepal nohou pod stolem.

„Na tom nezáleží," zamručel a sevřel pohár s vínem. „Nechme to už být, ano? Nepotřebuješ vědět, jakým způsobem král s královnou testovali mou důvěryhodnost. Stačí jen to, že já od tebe ty chlapy držel dál. Oni pro mě tuhle laskavost neudělali."

„Nyní vážně potřebuji vědět víc," povzdychl si Faríd. „Ber to jako takový poslední schůdek k důvěře. Potřebuji, a také chci, vědět vše, co tě potkalo. Nemusíš se bát, nehodlám tě soudit. Budu jen poslouchat."

„Ugh." Akram si jen tiše povzdychl, ale nakonec se vážně odhodlal vyprávět příběh, který ještě žádné živé duši nepověděl.

Příběh, za který se nenáviděl i styděl zároveň.

Příběh, který mu rozbil duši na kousky.

***

Na Jantarové království padla noc a princ Akram se choulil ve své postýlce ve snaze ochutnat sladkou odměnu, která na něj v zemi snů čekala. Obklopený soukromými lektory vstřebával každý den informace, které pro běžné dítě zcela postrádaly významu, jenže on „běžný" nebyl.

Není obyčejný, nemůže být obyčejný. Takový člověk v očích jeho rodičů představoval jen hmyz a přesně tak s ním mělo být i zacházeno. Pokud nebude užitečný, nebo královskou rodinu alespoň nepobaví, skončí zašlápnutý. A Akram vytušil, že pokud by nezastával roli následníka trůnu, skončil by také pod jejich podrážkou.

O to více se snažil, aby si během studia vedl takřka bezchybně. Podstupoval množství nepříjemných, sáhodlouhých lekcí, ze kterých ho jen bolela hlava, a pokud jen chvíli nedával pozor, dostal rákoskou přes prsty. Nikdy neplakal ani se nevztekal. Vše v tichosti snášel, protože kdyby ne, dorazila by podrážka, pod kterou končí vše obyčejné.

Avšak v noci se jeho situace měnila. Tehdy ho nikdo nehlídal, žádné nebezpečí nehrozilo a pravidla neexistovala. Mohl snít o čemkoli chtěl. Konečně byl svobodný. Akram se jen více přitulil k polštáři a vydal ze sebe několik lehounkých „fí, fí, fííí" pískavých zvuků připomínajících zbloudilé ptáče. A pak přišlo světlo.

Princ rozespale otevřel očka a pohlédl do svitu pochodně. Ještě se ani nestihl pořádně nadechnout a již byl zprudka vytažen z postele.

„Ani slovo, kluku," zasyčel možná až nelidsky vysoký muž, a přiložil mu ke krku meč.

Rovné, dlouhé ostří. Akram ještě nikdy předtím podobnou zbraň neviděl. Strnule zíral před sebe. I kdyby chtěl křičet, nevydal by ze sebe ani hlásku. Hlas mu uvízl v krku, odkud se odmítal vydat dál.

Ten vysoký ho neurvale vzal za paži a vytáhl na chodbu. Zbraň mu držel nepříjemně blízko u těla a druhý muž, menší a zavalitější, jim byl v patách. Princ hlasitě polkl a poslouchal je na slovo. Následoval je ztichlou chodbou paláce, a přitom se modlil k Anwaarovi, Anwaar buď milostiv, aby při svém pohybu neudělal nežádoucí zvuk, který by mohl násilníky nějakým způsobem naštvat.

Dokud se chlapcovy bosé nohy dotýkaly chladné podlahy, tak věřil, že se jedná jen o nějaký druh zvrácené hry, či zkoušky. Jakmile však pod chodidly nalezl kamínky a zeminu, strnul. Stanul na nádvoří. Žádná hlídka v dohledu. On beze zbraně. I kdyby chtěl bojovat, tak dva dospělé nikdy nepřemůže. Neuteče jim.

„Zůstaň v klidu a nic se ti nestane," oznámil mu Vysoký a Zavalitý si jej přitáhl za útlá zápěstí k sobě.

Svázali mu ruce. Provaz se mu zařezával do kůže a slzy se pomalu hlásily o slovo. Vysoký naskočil na koně, nyní držel Akrama jako na vodítku a jakmile se dalo zvíře do pohybu, princovy ručky bez varování vystřelily kupředu. Musel provést několik nedobrovolných kroků, aby neryl obličejem v zemi.

Vstoupili do noci. Prošli branou a brzy se dostali do blízkého lesa. Žádná udržovaná cesta. Akram tiše škytl. Kamínky se mu zadíraly do kůže stejně jako suchá tráva společně s různě ostrými klacíky. Při cestě ho musel nějaký brouk bodnout mezi prsty, protože při každém kroku cítil pálení, které ho nutilo kulhat.

„Neflákej se!" okřikl ho Vysoký z koně a princ se celý roztřásl.

Už nemohl. Každý sval v jeho těle křičel o pomoc. Nohy odmítaly poslušnost a v chodidlech měl zadřené množství třísek. Prvotní šok pominul. Nyní mu slzy kanuly po tvářích v proudech. Tiše vzlykal, ale nezdálo se, že by to srdce některého z mužů obměkčilo, právě naopak. Možná je tím akorát rozčiloval.

Jakmile došli až do jejich tábora, kde ještě hořel oheň, tak ho přivázali ke stromu. Lano mu obtočili kolem hrudníku tak napevno, že se nemohl svést k zemi. Musel zůstat stát, a to i přestože ho nohy nelidsky bolely a kolena pálila. Jen se na chvíli natáhnout, alespoň na chviličku!

Jenže nezáleželo na tom, jak moc se snažil dostat k zemi, provaz ho držel pevně. Po chvíli vypjatého souboje chlapec proti stromu, u kterého doufal, že se mu povede alespoň dostat se do dřepu, jen poraženecky svěsil hlavu. Zavřel oči a usnul. Ani netušil jak, ale ochutnal kouzlo polospánku, kdy několik hodin uběhne rychlostí okamžiku. Nastal nový den.

Muži skončili s povinnou modlitbou a poté s ním hrubě zatřásli, aby ho probrali. A když měli jistotu, že je Akram opět při smyslech, začali mu pokládat množství otázek.

„Kolik má palác vchodů a kde přesně se nachází?"

„Kde mají ložnici král s královnou?"

„Kolik stráží stojí před dveřmi do jejich komnaty?"

„Kde je pokladnice? A jak je zabezpečená?"

Princ všechny ty dotazy mlčky poslouchal, nehnul se ani o píď. S třesoucí se bradou tiše zíral do země. Snažil se o co největší nenápadnost, ale zdálo se, že si toto gesto muži vyložili pouze jako drzost.

„Takže ty s náma nemluvíš?" odsekl Vysoký a sevřel mu tváře s takovou silou, až Akram na moment ztratil dech. „A co takhle uzavřít obchod, hmmm? Řekneš nám všechno, co potřebujeme vědět, a my ti za odměnu dovolíme natáhnout se támhle do trávy. I pití ti dáme, takhle hodní budeme. Co na to říkáš?"

Akram na něj upřel prosebné oči, které ještě stále slzely, a potáhl ucpaným nosem. Vodu měl naposledy před spaním, od té doby uplynulo mnoho hodin, a při pohledu na kožený měch, co držel Zavalitý, mu srdíčko zaplesalo. Udělal by cokoli, aby si mohl dopřát alespoň jeden lok. Cokoli, jen aby nemusel olizovat slzy, jejichž slanost ulpívala na jazyku, a potřebu vody tak spíše umocňovala, než aby ji zahnala. Přesto mlčel. Nechal Vysokého, ať mu opět pustí hlavu. Vyslechl si několik urážek, a poté přišlo další kolo otázek.

Ti muži za ním pravidelně chodili a střídali slova sladká jako datle s těmi ostrými jako bič, ale princ nereagoval ani na jedno. Působil smířeným dojmem, avšak když mu bylo sděleno, že mu vydloubnou oči, zpozorněl. Pokusil se od nich dostat dál. Cukal se. Bojoval s dlaní, která ho měla držet na místě, ale svázaný, žíznivý a hladový chlapec nemohl nijak konkurovat síle cvičeného dospělého. Mužovy masité, tlusté prsty jej chytily za tváře a nůž, který dostával každý člen královské armády, se začal přibližovat k princově oku.

„Obě oči se stejně přeceňujou, nemám pravdu?" zasmál se Vysoký. „Jedno ti bohatě postačí."

„Phlosím," vydechl Akram, zatímco mu byly tváře stlačovány nelidskou silnou, a on nedokázal uhnout pohledem. „Nehdělejte tho."

„Řekni nám, co potřebujeme vědět, a pustíme tě."

„Ale já ne-nevím," zakoktal.

„Jsi princ, zatraceně!"

„Jsem... malý," špitl. „Já tyhle věci neznám. Nerozumím jim. Omlouvám se. Moc se omlouvám a prosím, neubližujte mi. Jsem jenom malý, hloupý kluk. Nic nevím, přísahám!"

„Ugh," zamručel Vysoký a sevřel mu vlasy, až Akram sykl bolestí. „Ještě ho můžeme prodat."

„A jakou má asi cenu?" přikývl Zavalitý.

„Několik zlatých určitě," započal Vysoký s odhadem, jako by tam snad princ ani nestál. „Královská krev bude příjemnej bonus."

„To jo, je spousta lidí, co by si na něm chtěla vybít zlost," dodal Zavalitý a otočil se k Akramovi. „Ty kudrnatý vlásky ti ostříhají. Už nebudeš takový fešák."

„A zlámou ti obě nohy, abys jim nikam neutekl," pokračoval škodolibým tónem Vysoký. „Jo, a taky prstíky. Zlámou ti všechny prstíky. Vážně nám nedokážeš odpovědět ani na jednu otázku?" dodal s hranou skleslostí a zvedl mu bradu. „Stačí nám málo, třeba kde spí tví rodiče? Něco takovýho přeci musíš vědět. Nebo kolik lidí jim stojí před dveřmi."

Akram jen tiše potáhl nosem. Nechal Vysokého ať dokončí svou metodu sladkých slov, a poté k němu dolehl projev Zavalitého švihajícího výhružky jako bič. Stále myslel na ten nůž u oka. Na lámání nohou. Ostříhají mu vlasy, takže bude ošklivý. Zlámou mu ruce i nohy. Ublíží mu. Ať udělá cokoli, ublíží mu. Z téhle situace se živý nedostane, ti muži ho rozdrtí jako hmyz.

Před očima se mu začínaly dělat temné šmouhy, které nabíraly na velikosti, a jeho vědomí se pomalu propadalo do temnoty. Hlava se mu zlehka nahnula dopředu. Poté dozadu. A znova dopředu, jako by se jednalo o lístek, který se snaží ze všech sil udržet na větvi. A když už si myslel, že jeho situace nemůže být o nic horší, tak samým vysílením padl do mdlob.

***

„Nejsem na to hrdý," zakončil své vyprávění, zatímco na něj Faríd zíral s otevřenou pusou. „Omdlel jsem tam jako malej kluk."

„Vždyť jsi jím byl," polkl. „Byl jsi malý kluk! A ty věci jsi ani nemohl vědět, třeba taková pokladnice. Podobné informace se chrání, jak bys..."

„Ale já je znal," pousmál se Akram. „Vlastně jsem znal všechny odpovědi a kdybych chtěl, mohl jsem ty dva provést palácem třeba s prstem v nose. Jenže já tak neudělal. Ctil jsem krále i královnu, nedokázal jsem je zradit ani za cenu vlastního života. A rodiče mě za to náležitě pochválili, ne, že ne," povzdychl si a promnul si zpocené dlaně. „Oznámili mi, že se jednalo o test, kterým jsem úspěšně prošel. A že jsem si udržel tvář, čehož si cení. Samozřejmě měli pár výhrad. Prý jsem na jejich vkus málo bojoval a hodně plakal. Navíc jsem s těmi muži měl víc vyjednávat, možná je i svést z cesty. Ty nohy se mi už nikdy nespravily," změnil téma a pohlédl na střevíce.

„Třísky z nich sice vytáhli, boláky ošetřili, ale jizvy zůstaly. A i když je nikdo nevidí, já vím, že tam jsou. Nevypadají hezky. Boty si zouvám jen o samotě, stydím se za to, jak nechutné jsou, ale ty... Ty žádné jizvy nemáš, že ne?" polkl Akram a nahnul se k němu. „Tobě ten večer nic neudělali, viď?"

„Ne, v tomto ohledu se mě ani nedotkli," povzdychl si Faríd. „A tohle jsi mi měl říct dřív."

„Proč? Abys mě litoval, nebo co?" odfrkl Akram a stočil pohled na stranu.

„Ne, spíš bych ti rychleji odpustil."

„Odpuštění? Počkej, ty bys mi po tom všem, co jsem ti udělal, vážně odpustil? Ale vždyť něco takového Anwaar vůbec nevyžaduje. Kromě kupy zákazů má vlastně jen pár přikázání: modlit se třikrát denně a respektovat starší, i když jsou kreténi. O nutnosti odpouštět se nikde nepíše."

„V tom máš pravdu. Také ti neodpouštím, protože bych musel," pousmál se Faríd. „Ale protože chci. Mohu tě obejmout?" dodal a princ na odpověď potáhl nosem, přičemž párkrát přikývl. „Dobře, tak pojď."

Akram neváhal a takřka mu vletěl do náruče.

„Dě... ku... ju," vzlykl, zatímco Farída svíral tak silně, jak jen dokázal.

Nedokázal tomu uvěřit, vážně se dočkal odpuštění? I když lhal a málem ho předhodil stínotvůrci? Akram spokojeně přivřel oči. Možná má duši na kousky, ale udělá vše proto, aby ji pro Farída zacelil. Bude mu tím nejlepším možným přítelem, třeba i pošle dopis Hakimovi a zkusí od něj získat nějaké cenné rady.

Už nikdy neprovede nic, čím by mu mohl ublížit. Dokáže celému světu i Anwaarovi samotnému, že se může změnit.

---

Yeaaay, princ Akram na cestě za sebepoznáním! Tak co, kdyby to byla čtvrletní písemka, na jakou známku ji napíše? Složí zkoušku z dobrých mravů? Nebo ho čeká přezkoušení u stínotvůrců?