Akram stál před vstupem do vozu, a přitom netrpělivě poklepával střevícem o zem. Jak dlouho může trvat několika hňupům najít jiného hňupa? Takhle z nich brzy vyroste! Ne, že by tedy za pár centimetrů navíc Anwaarovi nepoděkoval, ale i tak. Flákači jedni.

Párkrát přejel podrážkou po kamínku, který v něm probouzel neskutečnou touhu odkopnout ho někam do pryč, když se před ním ten kluk konečně objevil. Jeho výška i kulhání prince iritovaly ještě o něco víc než obvykle. Možná proto, že nyní výjimečně nehleděl na pajdavého pohůnka, co se jim stará o koně, nýbrž na nemilou konkurenci. Každý ví, že pořádného přítele může mít člověk jen jednoho. A Akram byl přesvědčen, že tento boj o Farída vyhraje.

„Přál jste si mě vidět, pane?" hlesl Imád a bázlivě sklopil pohled k zemi.

Princ s odporem nakrčil nos. Neskutečné, ten čahoun nebyl ani z poloviny takový fešák jako on. Žádné svaly, oblečení na něm jen viselo, ani dívat se na něj nedalo... A tohle má být jeho náhrada?

„Zůstaneš zde, dokud tě sám nevyzvu," zamručel Akram a vstoupil do vozu. „A mluvit budu jenom já."

***

Venku se něco dělo, na takové věci měla jako stínotvůrce čuch. Dokázala vycítit přesný počet lidí postávajících v okolí vozu, a když se soustředila, mohla dle zbarvení i vůně duší určit identitu jejich nositelů. Až moc dobře věděla, komu patří ta kyselá.

„Tak se znovu setkáváme, princi," pousmála se, a byť měla oči stále převázané, její tvář se bez problému natočila na narušitele.

„Prý dokážeš zhodnotit kvalitu duše," oslovil ji Akram příkře.

„A to se mě ptáš, nebo mi to oznamuješ?"

„Oznamuji."

„Aha, tak dobře. Pokračuj," pobídla ho s úsměvem a Akram si přešlápl z nohy na nohu.

Předtím se mu dařilo působit suverénně, nyní si oproti ní přišel menší. Jako by se opět stal jen pouhým kloučkem stojícím na prahu dveří, hledícím do tváře smrti.

„Chci, abys pro mě jedno takové zhodnocení provedla," řekl nakonec. „Za moment sem přijde někdo další. Povíš mi, jakou má duši."

„A proč bych něco takového dělala?"

„Protože ti to nařizuji," sdělil jí stroze, čímž vyvolal vlnu ostrého smíchu.

„Drahý princi, tvá slova zde nemají moc. Nepatřím k tvým poddaným ani přátelům."

„Pravda, jsi můj zajatec."

„Přirozeně. Avšak nezapomínej, že loajalita získaná strachem obvykle končí nožem v zádech. Zkus ve mně probudit pocit ohrožení a bude to ta poslední věc, kterou uděláš," sdělila mu s přísným výrazem, avšak poté její tvář nabrala na jemnosti. „Nicméně, ono zhodnocení duše pro tebe vážně provedu."

„Vysvětli," zamručel Akram, který větřil nějakou nepravost, a ona se jen zlehka usmála.

„Jsi nervózní? Měl bys být. Nedělám to pro tebe, nýbrž pro sebe. Jako zábavu, víš? Na rozdíl od vás, já v Anwaara nevěřím. Nevěřím v jeho světlo, moudrost ani bezchybnost. Modlení třikrát denně považuji za nanejvýš směšné a mluvit pouze pravdu? Ze všech lidí na světě jsi to právě ty, kdo toto přikázání společně s prokazováním respektu starším, porušuje. Takže slyš má slova, princi Akrame. Povím ti o duši toho nebožáčka, ale nezaručuji, že se bude jednat o čistou pravdu. Co ti ale slíbit mohu, je fakt, že budeš trpět."

„Přijímám," procedil mezi zuby a otočil se na podpatku.

Věřil, že informace, které od ní obdrží, bude schopný roztřídit do košíků pravdy i lži. A pokud by to přeci jen nevyšlo, pak se alespoň částečné vědění dalo považovat za lepší než nijaké. Se zbytkem si už nějak poradí.

Když se princ vrátil, vedl s sebou i Imáda. Chlapec se třásl, v přítomnosti stínotvůrce se necítil dvakrát nejlépe. Přesto strach z prince vítězil na plné čáře, a on tak mlčky stanul po jeho boku.

„Tady je ta duše na zhodnocení," představil ho Akram. „A teď mluv, stínová mrcho."

„Ach, ano. Cítím ho," ušklíbla se dívka a přes pásku si ho přeměřila pohledem. „Mladý. Nezkušený. Vyděšený."

„Něco takového nemusíš říkat, to všichni ví," odfrkl Akram. „Přejdi k tomu, oč jsem tě žádal. Řekni mi o kvalitě jeho duše."

Po těchto slovech se Imád zajíkl, znělo to jako tenké písknutí vyděšeného mláděte, a princ si přál říct, že ho ta reakce nijak neovlivnila. Že si ho nevšímal. Jenže z nějakého důvodu v něm ten zvuk probouzel lítost.

Zatracený Faríd, pomyslel si Akram kysele. Už se na něm to jeho věčně otravné „kde můžu, pomůžu" začínalo podepisovat. Musí tomu učinit brzkou přítrž. Raději by si usekl obě ruce než se zajímat o pocity jiných.

„Čistá duše," vytrhla ho z přemýšlení ona stínová mrcha, která se pomalu blížila ke konci svého verdiktu. „Křehká a bezmocná. Má pár šrámů, prasklinek, do kterých se dá dostat."

„Ano?" rozzářil se Akram.

Nešálil ho sluch? Ten kluk měl pár prasklinek! Nebyl dokonalý, nebyl dobrý!

„Je to smutná duše plná nejistot, studu a naděje," pokračovala dívka běžným, oznamovacím tónem, zatímco se Imád klepal. „Její vlastník nikdy nebude šťastný. Je mu určeno zůstat na okraji společnosti. Bez rodiny. Bez přátel."

„Výborně!" zaradoval se Akram a již se obracel k východu, jenže dívka s ním ještě neskončila. Sdělila mu své: „Přesto..." A na tváři se jí přitom objevil potutelný úsměv.

Princ tak opět umlkl. Teď to přijde. Ta slíbená trpící bomba. I přestože se chtěl otočit a odejít, nemohl. Zvědavost nakonec zvítězila, a on zůstal.

„Jeho duše je dobrá. Nepoznala stíny, alespoň ne ve větší míře. Dostat ji k Zillovi by mohlo představovat problém. Ovšem na tobě, princi, bych si smlsla hned," dodala a mlsně si oblízla rty. „Mám před sebou čistý porcelánový talíř bez šmouh a umolousanou rozbitou misku, která nikdy nebude celá. Hádej, která z těch věcí náleží světlu. A která stínu."

„Jasně, díky za nic. Tady jsme skončili," zamručel Akram a dal Imádovi pokyn, aby vyšel ven.

Vážně byla jeho duše přirovnána k nádobí? Tušil to, ta holka je magor.

---

Touto krátkou kapitolou bych ráda připomněla menší "soutěž" aneb zkuste naše hrdiny nakreslit. Oficiálně běží do 11.11. 2024 na Instagramu, ale zapojit se můžete i bez této sociální sítě. Stačí obrázek poslat na e-mail [email protected] s předmětem: Faríd a Akram.

Přidat se můžete i později, jen už nebudete soutěžit o ceny. Přeji vám příjemnou zábavu a užijte si pohled na Akrama-drama-queen a Farída-vytřeštěné oči - ať to už rychle skončí-Flíčka! :3