Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

11. Okno do duše

Poté, co se mu princ Akram svěřil, že by jejich zajatec mohl stát za pádem království a smrti jeho rodičů, se již k této záležitosti nevrátil. Opět se stal tím klasickým, usměvavým a nad vším povzneseným frajírkem, ale Faríd poznal, že z přítomnosti stínotvůrce nadšený není. I když to samé se vlastně dalo říci i o zbytku tábora. Doprovod stíny ovládajícího zabijáka vojákům sebral veškerou uvolněnost, kterou si z hostince odnesli, a každý se pohyboval, jako by měl v botách hřebíky.

„Ještě, než vyrazíme," začal Faríd, když sedlali koně, a princ mu věnoval tázavý pohled. „Rád bych domů poslal dopis. Mohl bych tě požádat, zda bys –"

„Jasná věc, Flíčku!" zasmál se Akram a málem mu vzkaz vytrhl i s dlaní. „Hmm, hmm," mumlal, zatímco ty řádky pročítal. „Vážně pěkný. Takový procítěný. Neuvažovals nad kariérou písaře?"

„Nechtěl jsem, abys jej četl," povzdychl si Faríd. „Jedná se o soukromou korespondenci."

„Když nechceš, abych tvé psaníčko četl, tak proč jsi mi ho dával?"

„Já ti nic nedal, ty jsi mi ten vzkaz vytrhl!" vyhrkl, ale poté zklidnil hlas. „Přišel jsem tě jen požádat o laskavost, ale jestli chceš být takový, pak si jej beru zpátky a už se o tom nemusíme bavit."

„Ou, nenene," zadrmolil princ a ochranářsky si přitiskl dopis k tělu. „Jen povídej. Já se polepším!"

„Tomu snad ani sám nevěříš," povzdychl si Faríd spíše pro sebe, a poté si odkašlal. „Věc se má tak, napsal jsem jim o naší cestě, ale jak sis mohl povšimnout, několik záležitostí jsem vynechal."

„Třeba toho zabijáka?" ušklíbl se Akram.

„Ano, nechci, aby o mě měli strach. Navíc, stínotvůrce byl chycen a cesta by tak měla být bezpečnější, jen... Myslel jsem, že bych k dopisu připojil i obrázek toho motýla, pouštní dámy. Jenže neumím kreslit, a tak mě napadlo, že když jsi ten princ, tak jsi možná prošel různými tréninky, ne?"

„Jako třeba tréninkem kreslení motýlů?" pronesl Akram zadumaně. „No, nemůžu říct, že by to pro mé královské rodiče byla priorita. Vlastně si myslím, že jim to bylo úplně fuk. Nicméně, máš štěstí, protože jsem něco málo zvládl pochytit. Pero. Inkoust. Šup, šup!"

Faríd mu podal psací potřeby a se zájmem pozoroval jeho počínání. Akramovy tahy působily elegantně, jako by přesně věděl, co dělá, a jeho lehce vyplazená špička jazyka značila až nepochopitelné soustředění.

Faríd s napětím očekával, jaké plody s sebou princova práce přinese. Prakticky z Akrama nespouštěl oči a když mu bylo konečně oznámeno, že je s tvorbou hotov, bojoval s tím, aby mu papír nevytrhl se stejnou vervou, s jakou to předtím provedl právě Akram.

„Ale... Co je to?" podivil se, když pohlédl na výsledek a spatřil převálcovaného pavouka, kterého někdo povařil v hrnci na polévku.

„Přeci náš motýlek!" zaradoval se Akram a jeho tón značil, že toto dílo vskutku myslí vážně. „Ta pouštní dáma!"

„Nevím, co to je, ale motýlek vážně ne," zasmál se Faríd. „Vždyť ani nemá křídla, jen nohy. Spoustu nohou a... dvě hlavy?"

„Křídla jsou tady," oponoval mu princ, přičemž prstem důležitě obtáhl velice vzdáleného příbuzného motýla a jeho křidélka. „A hlavu má jenom jednu. Tohle jsou tykadla, támhle má tělíčko. S tmavým inkoustem se to blbě kreslí. A vůbec, proč jsem ho měl malovat, když ho nemůžeme ani vybarvit? K čemu ti je černobílá verze barevnýho motýla?"

„Hmm, pravda. Toto jsem nedomyslel," pousmál se Faríd. „Ale jistě, už vše vidím. Hlava. Tykadla. Tělíčko. Hotové umělecké dílo."

„Tak teď si ze mě určitě utahuješ," zamručel Akram.

„Ne, ne, ne, myslím to vážně! Opravdu!" bránil se Faríd se smíchem. „Díky za flek, vlastně dámu. Za tu nádhernou pouštní dámu. Malika z ní bude nadšená."

„Doufám, že pak dáš vědět reakce. A nezapomeň mě zmínit jako autora!"

„Neboj se, autorství ti tedy rozhodně neodepřu," zasmál se Faríd a dopsal tam poznámku o původu obrázku. „A je Šťovík přátelský?" polkl, když na princově paži spatřil známého flekatého jestřába. „Neklove? Nesežere nám kuřata? Protože jak znám Hakima, tak ten by si ho za to určitě udělal k večeři."

„Tsk, jen se na něj podívej, Šťovík je naprosto neškodná, přátelská dušička," pousmál se princ a podrbal zvíře pod zobáčkem. „A jestli se dozvím, že si ho chtěl tvůj brácha namazat na chleba, tak si na něj došlápnu. Jedno peříčko bude mít jinak a stihne ho hněv Jeho Výsosti, rozumíme?"

Po těchto slovech vzal Akram dopis, sroloval jej a zastrčil do tubusu, který měl Šťovík na zádech. Poté jej pobídl k letu. Jejich okřídlený posel se brzy ztratil mezi mraky a Faríd se neubránil vlezlé myšlence, zda Šťovík dokáže i po tolika dnech nalézt cestu zpět na farmu, ovšem vzhledem k tomu, že princ tuto záležitost nijak nekomentoval a pták byl již lidově řečeno v tahu, tak se tím neznepokojoval.

Pokud by se něco nepovedlo, tak jeho srdceryvná zpráva o tom, kolik je na severu zářivých barev a jak se mu po všech stýská, skončí v řece, nebo u někoho na okně. S něčím takovým se dalo žít.

***

„Přemýšlel jsem nad změnou jména," spustil Akram, když se opět ocitli v pohybu. „Však víš, pro větší utajení a tak. Chtěl bych něco rytmického. Co slyšíš, a chce se ti tančit!"

„Teď ti asi nerozumím," zamumlal Faríd a náležitě se zamyslel. „Takže místo Akrama z tebe bude Cinkylink? Nebo Dupydup?"

Po této větě zazněl od jednoho ze vzdálenějších koní lehký smích. Někomu z vojáků se dle všeho jeho poznámka líbila, což Farídovi zalichotilo, avšak prince tento projev náklonosti moc nepotěšil.

„Kdo by se chtěl jmenovat Dupydup," odfrkl Akram.

„Jedná se o perfektní jméno pro někoho, kdo by rád tančil," oponoval Faríd do jeho nevrlého mumlání.

„Jasně, super nápad, Flíčku. Ale proč ne, můžeme tak přezdívat tý holce. Ono se to nezdá, ale najednou z ní nejde taková hrůza. Zabijácký Dupydup. Temný Cinkylink. Hned se cítím líp, fakt."

„Muselo být těžké vidět ji po tolika letech," polkl Faríd. „Pokud by sis o tom chtěl někdy promluvit..."

„O čem přesně?" zazubil se na něj. „Já už se přes to přenesl."

„Přes vraždu rodičů?"

„No, jasně! Vražda, pád království i nastolení vlády teroru. Jsem v pohodě, takový věci se zkrátka stávaj. Jediný, co teď potřebuju, je přežít. A stínotvůrce ve voze, vlastně náš Dupydup, by nám mohl všechno usnadnit. Největší sabotér zneškodněn, cesta volná. Za mě spokojenost!"

„Jsi velice zvláštní člověk," zamumlal Faríd a ohlédl se směrem k vozu, kde se nacházel jejich „sabotér". Tehdy si uvědomil, že o té dívce vlastně vůbec nic neví. Jak znělo její skutečné jméno? Snad ne vážně Dupydup, nebo Cinkilink!

Ještě ani nenastal čas na polední modlitbu a již se před nimi otevřely brány města Banty, které dle slov prince stále patřilo do Východního jánešínátu. Přesto by Faríd přísahal, že po takovém kusu cesty musí být oficiální vstup do Severního jánešínátu na dosah ruky.

„Co si takhle vyhodit z kopejtka v hospodě?" navrhl princ a na odpověď se mu dostalo nadšeného přikyvování. Jeho muži se tohoto nápadu chopili s radostí, ale to by se nesměl ozvat generál.

„Nechceme opakovat Bagrúh," oznámil mu Chálid s dávkou odměřenosti. „Naši zvědové již zkontrolovali okolí, přesto si raději vezmu část mužů a v převleku projdeme město. Nacházíme se u hranic, Prorokova síla by zde neměla mít tak velký vliv, přesto opatrnosti není nikdy dost. Vy zůstanete se zbytkem u vozu a budete hlídat."

Akram na něj jen strnule zíral. Zřejmě potřeboval chvíli na vstřebání informací, avšak jakmile se mu generálova slova poskládala do smysluplného celku, vyrazil do protiútoku.

„Dovolím si nesouhlasit, Chálide. Nejsem váš vězeň a oba až moc dobře tušíme, jak tohle skončí. Pokud mě nepustíte, pustím se sám. Taková jsou tady pravidla."

„ČÍ pravidla?" posteskl si Chálid.

Moje, generále. A co ty, Flíčku? Podpoříš mě, že jo? Máme ještě ten Dingmammon a tak!"

„Abych pravdu řekl, rád bych zůstal zde u vozu," odpověděl Faríd a myšlenkami již putoval za Raněnými.

Od chvíle, co se dozvěděl, že se jedná o osoby, jejichž duše v sobě nesly dost dobra, aby se nedostaly do země stínů, na ně změnil názor. Předtím se těch lidí bál. Netušil, co si o nich má myslet, ale čím hlouběji do této problematiky pronikal, čím více se o ní dozvídal, tím jistější se stával. Rád těm lidem pomůže. A možná, že kdyby se opravdu snažil, tak by se mu povedlo...

„Je to kvůli tý holce, že jo?" zamručel Akram a ukřivděně si složil ruce na prsou. „Tohle nejni fér, Flíčku. Přeci jsme se dohodli, že ji necháš na pokoji, ne?"

„Vím, a můžeš mi věřit, že chci jen pomoci tvým lidem. A jistě, dozvědět se informace přímo od zdroje by pomohlo, ale rozhodně nepůjdu proti tobě," dodal Faríd s úsměvem, jehož vřelost dokázala zaskočit i prince. „Já už si svou stranu vybral."

„Aha?" Akram stočil pohled na stranu, aby zakryl své zčervenání. Něco na zmínce o vybrané straně způsobilo, že se mu hůře dýchalo a koutky úst se nekontrolovatelně stáčely nahoru.

Již se bál, že bude jeho zaskočení odhaleno, ale tehdy se do toho vložil generál a zachránil ho.

„Pokud jde o to naučit se něco více o stavu Raněných, pak by mohla pomoci knihovna," navrhl Chálid a princovo nezvladatelné culení nahradil šok.

„Knížky neee," zakňoural Akram a ztrápeně se chytil za hlavu.

Návštěva budovy, ve které se nacházel jen papír pokrytý bezpočtem značek, mu viditelně působila bolest, a myšlenka, že by ho místo toho mohlo čekat občerstvení s deskovou hrou, vše činila ještě o něco tragičtější. Kdo soudný by dal přednost halucinování nad textem, když může halucinovat nad vínem?

„Je možné, že nás Anwaar, Anwaar buď milostiv, poctil městem s knihovnou," pokračoval generál. „Porozhlédneme se, ale nic neslibujeme. Vy oba zůstaňte u vozu. Potřebujeme všechnu sílu, abychom toho průšviháře ohlídali."

„Na to se spolehněte," zasmál se Akram a chytil Farída kolem ramen. „Dokud držím hlídku, nic se mu nestane."

„Ta poznámka ale nebyla určena vám, Výsosti," pousmál se generál a pohlédl na Farída. „Žádné hlouposti. Pokud by dělal problémy, zbytek lana je ve voze."

„Přeci nebudeme Flíčka vázat!" zaprotestoval princ a generál jen zavrtěl hlavou.

„Opět: ta slova nebyla určena vám, Výsosti."

Chálid se s nimi rozloučil a dal se do příprav. Část mužů si vzal s sebou a v převlecích za „běžné cestovatele, farmáře a podivíny", jak jim přezdíval Akram, se vydali do města. Celou akci brali dle všeho smrtelně vážně. I kdyby nalezli jen zle naladěnou krysu, museli na ni být připraveni.

„Žádné lano na tebe nepoužiji, jestli jde o tohle," pousmál se Faríd při pohledu na princův zachmuřený výraz.

„Neboj se, Flíčku. Nejsem balíček, aby mě někdo vázal a nosil. Z toho jsem už vyrostl. Nicméně, můj plán stále platí. Jde se do hospody. Buď s tebou, nebo bez tebe. Protože já to občerstvení vážně potřebujuuu," povzdychl si a jeho tón se rázem změnil v kňučivý. „Vždyť mi nedávno šlo o život. Něco takového si zaslouží malé odškodnění, ne?"

„Zůstanu zde," odpověděl mu Faríd rozhodně a rozhlédl se kolem.

Před vozem postávalo několik mužů. Všichni měli stejný bílý plášť jako on, ovšem jinak nemohli být odlišnější. Různá výška, váha i odlišný věk. Zvláštní, čekal by zde určitou vyrovnanost. Odkud asi pocházeli?

Faríd se pomalu rozešel k vozu, o jehož stěnu se opíral chlapec, který něco míchal v misce. Oblečený byl podobně jako zbytek vojáků, a i takto přikrčený působil vysokým dojmem. Neměl vousy, zřejmě ještě nedosáhl věku, aby mu rostly, a byl hubený jako větévka.

„Promiň, ale mohu se zeptat, co zde děláš?" oslovil ho Faríd a zvědavě se nad něj nahnul.

Chlapec zvedl hlavu a věnoval mu překvapený pohled.

„Jen mast," špitl a pokračoval v práci. Poctivě hnětl lístky, které voněly po mentolu, a tvořil z nich matlavou hmotu.

„Pro Raněné?" pokračoval Faríd se zájmem a voják přikývl.

„Ano, ale... Ne pro ty, co zranil stínotvůrce. Tohle je na běžná poranění. Od šavle a... A tak."

„Rozumím. Mimochodem, ještě jsem se nepředstavil, já jsem Faríd," usmál se a podal mu ruku.

„Imád. Slyšel jsem o tobě," hlesl, aniž by se pustil misky.

Faríd tak stáhl ruku opět k sobě. Nervózně se podrbal za uchem a poté s podivem naklonil hlavu na stranu. Neříkal ten kluk náhodou něco o tom, že o něm slyšel? Než se však stihl Imáda doptat na podrobnosti, už zde stál princ.

„Hmm, co to tady voní?" zasmál se Akram a nabral si část masti na prst, který si oblízl. „Mňo, už jsem měl i lepší svačiny a... Co je?" ušklíbl se, když spatřil jejich vytřeštěné pohledy.

„To byla mast, Výsosti," polkl Imád.

„A já se s ní pomazal. Zevnitř. Ještě něco?"

Imád zlehka zavrtěl hlavou.

„Tak výborně. A teď, co chceš dělat, Flíčku? Mrknout do vozu, jestli ty živý mrtvý nějak neprobereme? Přemýšlel jsem o tom, možná by zabral polibek z pravý lásky jako v pohádkách. Problém je, že naši Ranění patří spíš k ošklivkám. Jsou jako ropušáci, a najít někoho, kdo jim dá hubana bude zatraceně těžký. Co ty na to, kulhavej?" oslovil Imáda, který sebou zlehka trhl. „Hlásíš se jako dobrovolník?"

„Vidím, že zde trápíš všechny stejně," povzdychl si Faríd a obrátil se k vozu. „Podívám se, jestli s něčím nemohu pomoci uvnitř. Rád jsem tě poznal, Imáde."

„Nápo...dobně," špitl a opět sklopil zrak k masti.

Faríd vstoupil do vozu a s úlevou zjistil, že se prostor od jeho minulé návštěvy nezměnil. Jen dvě řady těl vyrovnané podél stěn, a přímo naproti němu seděla ona. Jejich stínotvůrce.

Dívka na něj nereagovala. Držela hlavu sklopenou, zdálo se, že spí. Kvůli pásce přes oči nepoznal, zda je má otevřené, či zavřené, ovšem dle dohody s princem se ji rozhodl nerušit. Vlastně ji zcela ignoroval. Pozornost zaměřil jen na Raněné, konkrétně na jednoho z vojáků, který mu ležel přímo u nohou.

Muž měl oči doširoka otevřené, ale nepůsobilo to, že by jimi vnímal svět. Na nic se nezaměřovaly, zorničky nereagovaly, a tak se Faríd rozhodl, že mu dopřeje trochu klidu. Natáhl k němu dlaň a tehdy dívka promluvila.

„Ať už tady zkoušíš cokoli," zaslechl její jemný, přesto přísný hlas, „nezavírej jim oči."

„Proč ne?" zeptal se a zprudka stáhl ruku z mužovy tváře, snad aby zamaskoval, že se přesně tuto věc pokoušel provést.

Na odpověď se mu dostal jen škodolibý smích, který do jeho uší řezal podobně jako nůž.

„Tak proč ne?" zopakoval svůj dotaz s jistou dávkou netrpělivosti.

„Protože oči jsou oknem do duše a ta jejich je nyní pryč. Odstřihnuta od těla. Okno zůstalo otevřené jako jejich poslední naděje. Pokud ho zavřeš, už se nikdy nevrátí." Jakmile to dořekla, tak zlehka zavrtěla hlavou. „Ale pro mě za mě, dělej si, co chceš. Pokud se vám už ale nikdy neproberou k životu, neviňte mě za to, ano?"

Faríd se zhluboka nadechl a sevřel ruce v pěst. Vždyť koho jiného by za jejich stav měli vinit než ji? Co mu bylo známo, tak právě ona je poslala do předčasného hrobu. Zbavila je lidskosti, přeměnila je ve věci. Znemožnila jim jíst, spát, mluvit, zkrátka žít. Po zdravých mužích zůstaly jen prázdné schránky, které mohou jejich rodiny akorát oplakat. A ona bude mluvit o tom, že ji nemají vinit?

Opatrně se nahnul zpět k vojákovi a opět se mu zadíval do očí. Okno do duše. Snažil se odhadnout, kým ten muž mohl být, ale tento úkol se zdál být obtížnějším, než zprvu předpokládal. Když se jeden člověk podívá tomu druhému do očí, obvykle se mu dostane nějaké reakce. Lehký smích, uhnutí pohledem, nakrčení obočí, mrknutí, ale v tomto případě se jednalo o jedno velké nic. Prázdný list papíru. Přesto se od něj nedokázal odtrhnout.

„Pověz," oslovil dívku, zatímco hypnotizoval ten prázdný pohled. „Cítí ti lidé něco? Když jsou v tomto... stavu?"

Ticho.

„Chci jim pomoci, ale nevím jak," pokračoval Faríd. „Je něco, co pro ně mohu udělat? Nějak je nakrmit? Nebo jim vyměnit oblečení? Pomůže to?"

„Zase si povídáš s Dupydupem?" vmísil se do konverzace princ stojící u vstupu do vozu a Faríd si tiše povzdychl.

Kdoví, kolik toho slyšel. Že by se opět jednalo o další z jeho testů? Pokud měl princ Akram pocit, že ho musí špehovat, tak budiž. Na hru Dingmammonu jsou třeba dva.

„Nejednalo se o konverzaci za tvými zády, neboj se. Dal jsem ti přeci slib," řekl nakonec, ale nezdálo se, že by jeho slova udělala na Akrama dojem.

„Přesto jsem tě s ní slyšel mluvit," zamručel princ a překřížil si ruce na prsou jako uražené dítě.

„Jistě, ale..." Faríd se zarazil.

I přestože on svůj slib dodržel a s tím rozhovorem začala dívka, nedokázal ta slova říct nahlas. Vždyť, co kdyby tím té Dupydupce způsobil problémy? A vůbec, proč by ho měl její osud vlastně zajímat?

„Pomohla mi," řekl Faríd nakonec, díky čemuž se mu dostalo dvojího zaskočeného „Eh?" vydechnutí.

„Chtěl jsem těm mužům zavřít oči," pokračoval Faríd. „Myslel jsem, že tak docílí většího klidu, ale zastavila mě."

„Aha," zamumlal Akram a pohlédl jejím směrem. „Dobře, ale to zavírání očí... Hezká myšlenka. A proč to teda nejde?"

„Protože oči jsou oknem do duše, alespoň tak jsem to pochopil." Faríd doufal v doplnění, avšak dívka jen pokračovala v zarytém mlčení. „Nicméně tím, že jim zavřeme oči, možná i zavřeme ono pomyslné okno pro duši a oni by se už nemuseli nikdy probudit."

„Anebo je to naopak," dal se Akram do polemizování. „A ona se nás jenom snaží odradit, abychom neuspěli."

„Pokud jsi tak chytrý," ozvala se dívka, „proč tomu nedáš pokus, princátko?"

Akramovi po tom oslovení začal cukat nos. Působil jako nasupený králík a Faríd jen čekal, kdy začne dupat na místě. Najednou ti přezdívky moc nevoní, co? V duchu se pousmál, ale nahlas tu větu neřekl. Jen pozoroval, jak princ prochází fází vzteku i nasupenosti a postupně přechází do smíření až jisté blahosklonnosti.

„Tvá pusa dnes byla k užitku," sdělil jí Akram nakonec. „To je dost možná také jediný důvod, proč jsme ti ji ještě nezašili. Pokračuj však v provokaci a Anwaar je mi svědkem, že tvá slova nezůstanou bez následků. Služebníci stínů, posluhovači ďábla, si nezaslouží milost. Přesto jsem nakloněn k tomu ti ji dopřát. Stačí se jen chovat jako člověk, a ne zvíře, jakým jsi."

„Myslíš, že jsi lepší, princi?" zavrčela.

„Já si to nemyslím. Já to vím."

„Dej mi chvíli a skončíš u Zilly," odfrkla a tentokrát nos s koutkem cukaly jí. „Zabere to jen okamžik, tak moc zkažený jsi. Tvá duše je na kousky. Cítím, jak se ti v těle třese a rozpadá. Jak prosí a žadoní, aby bylo její trápení skončeno."

„Na rozdíl od tebe alespoň nějakou duši mám," odsekl princ a pohlédl na Farída. „Jdeme. Prosím."

Poslední slovo sdělil naléhavým šeptem a Faríd přikývl. Poslechl. Bez řečí prince následoval, a přitom uvažoval nad osobou z vozu. Stínotvůrce, bytost bez duše. Nikdy by nevěřil, že někdo takový může kráčet po světě. Jak temný, chladný a smutný život takový člověk musí mít. Bez Anwaara, Anwaar buď milostiv, bez světla a radosti. Pokud však odmítá jejich pomoc, nic s tím neudělá. Pokud si přeje nastavovat záda spáse, ať si zůstane navěky v temnotě.

---

Máme tu novou postavu Imáda. Jaký na něj máte názor? Myslíte si, že bude mít "větší trvanlivost" než Mansúr? XD

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro