Říká se, že když v Bagrúhu za chladné letní noci spatříte úplněk, potká vás neštěstí. Princ Akram by tuto moudrost velice rád doplnil ještě o jednu zásadní informaci: Nepijte alkohol, když vám jdou po krku nájemní zabijáci.

Pokud by se touto radou řídil, jistě by se nyní nesnažil vymotat potemnělými ulicemi města se šíleným stínotvůrcem za zády. Ne, ležel by zachumlaný v posteli, a to jak střízlivý, tak i zabijáků prostý.

Že má co dočinění právě se stínotvůrcem, poznal prakticky ihned, a to hlavně díky faktu, že na jeho společníky zaútočil za pomoci, no, stínů. Jaká škoda, Anwaar k nim buď milostiv, avšak princ si luxus v podobě truchlení dovolit nemohl. Pokud mu měla jeho milovaná dušička zůstat v těle a nestrávit věčnost v pekle, musel urychleně vyhledat úkryt. Ale kde? KDE?!

Ticho ulic spícího města přerušoval jen jeho splašený dech doplněný o zbrklé klopýtání střevíců. Chabé světlo pouličních luceren odhalovalo několik prázdných košů vyskládaných podél zdi domu, i tmavou krysu, která se na alkoholem omámeného běžce s podivem zaměřila a nechápavě nad ním zavrtěla hlavou.

Akram zaběhl za roh jednoho z domů a zády nalehl na stěnu ve snaze vše trochu vydýchat. Pokud něco nesnášel více než stínotvůrce, pak se jednalo právě o běh. Bolest nohou, píchání v boku... Jeho vlastní tělo ho zrazovalo, takto mu nikdy neuteče!

Jak nefér, dobrá fyzička by se přeci měla dědit! I když, jak nad tím tak přemýšlel, jeho otec, Anwaar k němu buď milostiv, zase až takový sportovní zázrak nebyl.

Zhluboka se nadechl a při výdechu ze sebe vydal sípavý zvuk na pomezí pláče a vyčerpání. Taková chyba. Už nikdy, NIKDY nepůjde proti nařízení generála a nevydá se tajně do hostince. Ne, jakmile padne večerka, tak poslušně zaleze do postele a...

Jeho myšlenkový pochod přerušilo náhlé zarachocení. Někdo. Něco. Blízko. Neodvážil se otočit. Nemohl se otočit. Co když na něj ten zabiják vážně čeká? Stále měl před očima ty zdivočelé stíny, tu tmavou hmotu převalující se po jeho mužích podobně, jako se temná voda vylévá z koryta rozbouřené řeky. Stínotvůrce jim ukradl duše a jejich těla nechal padnout k zemi jako zralé datle čekající na sběr.

Ten hajzl. Akram přivřel oči. Nesmí na takové věci myslet. Ještě není konec. Dokud se neohlédne, má naději. Dokud dýchá, žije. Natisknutý na zeď domu se opatrně sunul k jejímu vzdálenějšímu rohu, odkud se měl vydat na další útěk. Neochladilo se náhodou?

Princ provedl několik zbrklých, uspěchaných kroků kupředu. Bez plánu. Bez síly. A tehdy narazil, metaforicky i doslova. Do cesty se mu postavila něčí záda a zabránila mu v postupu.

„Heuf," vydechl Akram, jak nejvznešeněji to jen dokázal, a vzhlédl.

Obavy z nájemného, stíny ovládajícího zabijáka vystřídala úleva. Žádný stínotvůrce, jen neškodný farmář. Vysoký, umolousaný a dle všeho naprosto obyčejný kluk, alespoň co mohlo světlo měsíce a blízké lucerny prozradit.

Jedinou zvláštnost na něm představovala tmavá skvrna rozprostírající se mu kolem pravého oka. Za běžných okolností by na jeho znaménko Akram poukázal, a buď se mu za něj vysmál, nebo ho pozval na drink, avšak nyní se zmohl na jediné:

„Pomoc," zachraptěl. Samotného ho překvapilo, jak hrubě jeho hlas v tu chvíli zněl. „Musíš mi pomoct. Jde po mně!"

Dech zbarvený alkoholem mu v této situaci zrovna dvakrát nepomohl, a tak se jen pevně chytil farmářova zápěstí. Musel mít jistotu, že se mu ten kluk, a nyní i jeho jediná naděje, nevykroutí, ani kdyby mu v tom pomáhal sám Anwaar.

Princův zajatec zmateně zamrkal a pohlédl na jeden z prázdných košů, což Akram považoval za dostatečné pozvání. Bez zaváhání skočil do jedné z proutěných nádob, odkud mu nyní vykukoval pouze bílý turban. Tehdy farmář poprvé za celou dobu promluvil.

„Ale počkej, toto..."

Jeho hlas zněl překvapivě vřele, a to i přestože právě čelil neznámému opilci, který mu bez pozvání vlezl do koše.

„Nerušit!" sykl po něm Akram a nasadil si na hlavu víko.

Farmářův nevyslovený konec věty nahradil mrzutý povzdech. Zřejmě si na večer dělal jiné plány než vyhazování opilců, ale co už. Rozhodnutý, že takové chování akceptovat nebude, se naklonil ke nádobě s cílem odtamtud toho cizince vytřást, když vtom za sebou zaslechl zvláštní šramot.

Nejprve si myslel, že se jednalo o cupkání krysy, ovšem poté, co se ohlédl, musel svůj úsudek upravit. Žádný hlodavec, nýbrž člověk. Na druhé straně ulice se zjevila nová postava, přísahal by, že před ním ožil stín.

„Kdo jste?" hlesl mladý farmář ve snaze udržet si alespoň zčásti pevný postoj i tón.

Cizinec neodpověděl, pouze provedl několik rychlých kroků kupředu. Jeho šedá róba kolem něj vlála a vytvářela dojem, že se dotyčný vznáší. Jenže poté se mu ztratil, změnil se v kouř. Vplul do jednoho ze stínů a vynořil se z dalšího. Tento trik s přesunem zopakoval hned několikrát. S každou vteřinou jim byl blíž a blíž.

Farmář hlasitě polkl. Cizinec byl rychlý, možná až moc. Využíval stíny jako tunely, s takovou ho brzy dostihne. V zoufalém pokusu vzdálit se od možné hrozby provedl několik kroků dozadu, než ho zastavil koš, ve kterém se stále klepal jeden opilý podivín. Tehdy strnul. Nemůže ho zde nechat. Jednou rukou se dotkl víka a druhou natáhl před sebe jako poslední zábranu.

Cizinec se blížil. Nezastavoval. Zbývalo mu už jen několik kroků a při tom uvědomění se farmář celý rozklepal a křečovitě zavřel oči. Ta osoba... Zaútočí na něj? Srazí ho k zemi? Zkusí mu ublížit? Vzít život? Ale Anwaarovi stoupenci a věřící, Anwaar buď milostiv, na sebe přeci útočit nesmí!

Tvář mu zasáhl náhlý závan vzduchu následovaný nezvyklým tichem. Žádné kroky, jen klid. Farmář opatrně otevřel oči a pohlédl na prázdnou ulici Bagrúhu. Nikde ani živáčka.

„Už je pryč?" ozvalo se z koše, který se při těch slovech zlehka zakymácel.

„A... no?" vysoukal ze sebe zadýchaně a rozhlédl se kolem.

Cizinec zmizel beze stopy. Jen husí kůže, která mu po něm zůstala, napovídala, že se nejednalo o sen.

„Můžeš vylézt," dodal a zvedl víko.

Akram opatrně vykoukl ven. Rozhlédl se kolem a když nikoho nespatřil, s úlevou vydechl a vykoulel se na cestu.

„Fjú, tak díky, chlape. Dobře, a teď mě vezmi někam do bezpečí," oznámil mu a farmář ze sebe dokázal vydat jen zaskočené: „Eh?"

„Bezpečí," zopakoval princ otráveně. „Máš snad v uších hlínu? Ten magor se sem může vrátit a tvým úkolem, ne tvou POVINNOSTÍ je mě před ním ochránit. Jak vidíš, nejsem žádný obyčejný ňouma," Akram provedl ležérní krok vzad a málem si tím činem podrazil nohy, „ale urozenec, chápeme? Jeho Výsost, princ Akram osobně."

„Aha?"

Nezdálo se, že by v mladém farmáři zmínka o urozenosti vzbudila nějaké silnější emoce, ale něco takového Akramovi nevadilo. Však on si ho už srovná.

„No, a kdopak jsi ty?" pokračoval princ s lehce vlezlým úsměvem. „Ještě ses mi nepředstavil a mé jméno už znáš, tak šup šup."

„Jmenuji se Faríd," hlesl a vzal do rukou pár prázdných košů, které začal přivazovat k velbloudovi, co po celou dobu jejich boje o život jen tiše stál opodál a něco přežvykoval.

„Výborně! Takže Faríd. Konečně se někam dostáváme," pousmál se Akram a s úlevou se rozhlédl kolem. „Hele, musíš mi pomoct. Tady jsem jaksi na nepřátelské půdě. A navíc, ten stínotvůrce se může kdykoli vrátit a dokončit to."

„Dokončit co přesně?" zaváhal farmář a odstoupil od velblouda.

„Co myslíš, že takoví zabijáci asi dělají, hmm? Napovím ti, určitě po nocích nesbírají hrušky a nepečou z nich koláče. A teď..."

Akram znenadání umlkl a začal se škrábat na velblouda. Oproti farmáři sice princ působil jako prcek, ale i tak zvládl přikrčené zvíře pokořit. Alespoň tedy do chvíle, než se velbloud rozhodl zvednout. Princ se společně s nákladem zakymácel a zdálo se, že odtamtud vážně spadne. Nakonec se však i navzdory svému přiopilému stavu na zvířeti dokázal udržet.

„Ugh, neřekl jsi mi, že to stvoření tak smrdí," ušklíbl se Akram, když se mu tvář dostala blíže k srsti, než měl původně v úmyslu. „Kamže jedeme?"

„Ty nejedeš nikam. Princ, neprinc, nemohu tě vzít s sebou, vždyť... ta osoba!" sykl Faríd a důležitě pohlédl ke konci ulice, kde se jim dotyčný předtím bez varování zjevil. „Proč ti vlastně ten člověk usiloval o život?"

„Proč? Jsem princ. Věř mi, někdy stačí i míň. A navíc, tohle nebyl člověk, ale stínotvůrce. Nepříjemný zabiják, ale už je pryč. Zahnal jsi ho. Netuším jak, ale povedlo se ti to. Vážně moc pěkný," přikývl uznale a nohama zkusil pobídnout velblouda k pohybu. Zvíře na něj však nereagovalo. „Nicméně, může se kdykoli vrátit. A teď už ví, jak vypadáš, takže.... Co mu zabrání v tom tě vyhledat a pomstít se, hmm?"

„Pomstít se?" podivil se Faríd a nervózně si skousl nehet.

„Přesně tak. Tady ve městě už pro nás není bezpečno. A čím déle tu otálíme, tím větší je šance, že nás objeví další fanatik. Takže se tě zeptám ještě jednou a naposled: Kamže pojedeme?"

---

Tak vás vítám u nového příběhu! Jak již někteří z vás poznali, vyrazíme do fantasy země podobné Dálnému Východu. Brzy přibude i mapka, abychom se neztratili - i když, jak prince znám, tak se moc daleko nedostaneme.

Kapitoly budou přibývat pravidelně. Nyní dávám prostor vám, čtenářů, povídejte, přehánějte. Jaké máte z našich hrdinů dojmy?