Je to krásné být mrtvá. Nic mě netíží. Nic už mě nebolí. Už je to vlastně jen mé vědomí, co putuje prostorem.
Chtěla jsem být spíš v pekle. Aby se ty dvě fialový svi*e mohli znovu pořádně podívat, co udělali z malého vlčete.
No, tohle je asi lepší. Ne že by mi chyběli.
Ale chybí mi Spring. A Blood. A Kirat. A taky mí rodiče. Ale na ty už si skoro nepamatuju. Stalo se toho tolik co jsem je viděla naposledy. Ty všechny jsem doufala, že tu potkám. Místo toho jsem tu tak sama, až mě to děsí.
Samozřejmě, že mi chybí i Hanzo, Mangle nebo Chica. Ale ti zůstali v říši živých. Tam už se nikdy nevrátím. Už je nikdy neuvidím. Nikoho.
To vědomí bolí. Asi jsem se spletla, když jsem myslela, že už mě nic nebolí.
Nechtěla jsem to. Nebo možná trochu. Ale jen ke konci. Hlavně za to může ta fialová kočka.
,,Radši se rovnou zabij!" křičela na mě.
Ach ty jejich vyděšené obličeje, když viděli, že jsem to vážně udělala. Zabodla jsem si nůž do hrudi. A ten výraz tý kočky, když jsem jí to dala za vinu. Taky to byla její vina. Vůbec by mi nevadilo, kdyby tu mrchu někde srazil autobus. A celý zbytek třídy by mohl být v tom autobuse a všichni by při nárazu chcípli. Tedy až na pár hodných, ty by přežili.
Jediné, čeho lituju je, že to nemůžu způsobit já.
,,Grey?" ozval se najednou vzdálený hlas, který ke mě ještě několikrát dolehl jako ozvěna.
Odkud se to sakra ozývá? Je to jakoby v mojí hlavě, ale vždyť já už nemám fyzické tělo...
Navíc jsem tu sama tak co to sakra...
,,Grey jsi to ty?"
Ty slova jsem slyšela snad ještě desetkrát, než bylo zase ticho.
Co je to jen za hlas? Zní to jako nějaký kluk...
,,Grey!? Co tu děláš?" zazněl hlas, tentokrát jiný. Tohle byla starší holka.
Co se to kruci děje?
,,Grey je tady!"
,,Co tu dělá? Ona je m-mrtvá?"
Ano jsem ty blesku.
,,Prosím řekni, že to nebyla naše vina."
,,My nic neudělali Springu. Já jí měla ráda. I když jsem si to nejdřív nechtěla přiznat."
Tak počkat, SPRINGU!? Vždyť je to i jeho hlas, to je vážně on?
,,Já jí měl taky rád. Byla jediný člověk, jakého jsem měl kdy rád. Je mi líto, že jsem jí opustil. Jo, a tebe mám samozřejmě taky rád, Blood."
BLOOD!??
Už to chápu! To jsou oni! Přišli za mnou! Takže je to možné, můžeme tu být všichni spolu!
,,Grey mi hodně pomohla. Byla bych až do smrti sama, kdybych neměla vás."
,,A vůbec Grey, proč si s námi nepovídáš?"
Řeknu ti proč. NEMŮŽU SAKRA MLUVIT KVŮLI TOMU FIALOVÝMU HAJ-
,,Třeba není mrtvá. Jen zraněná a vrátí se zpátky na zem."
Jo, tak to těžko.
,,Co když spí?"
,,Nespí, cítím, že je vzhůru. Slyší nás."
,,Dobře, proč teda neodpovídá?"
Teď jsem to řekla. Já bych si s váma tak ráda povídala, hrozně mi chybíte! Ale nemůžu...
To nedává smysl. Když už nemám fyzické tělo, neměla bych mít ani nic s hlasem. No, tady bych stejně nemohla mluvit, asi se ti dorozumívají myšlenkami. Tak proč to nejde mně?
,,Haló, Grey!" volal Springův hlas a z ozvěny mě rozbolela hlava, kdybych nějakou ještě měla.
Musí to nějak jít. Třeba se musím víc snažit. Nebo soustředit. Napojit se na jejich mysl. Zvládnu to.
Nesoustředila jsem se na nic jiného, než na myšlenku, kterou tak moc chci Springovi poslat.
,,Springu to jsem já! Chyběli jste mi." přehrávala jsem si v mysli pořád dokola a snažila se to přenést k němu. Už to skoro...
Ne, nejde to. Jak to? Jim to jde tak snadno, a já to nedokážu...
,,Grey, mluv s námi. Chyběla jsi mi."
,,Grey, odpovídej."
Já bych ráda, ale...
,,Grey?"
,,Grey!"
,,Notak Grey!"
Přestaňte prosím! Nemůžu se soustředit! Ozvěna ke mě doléhala ze všech stran.
,,Grey, ty jsi mrtvá?" ozval se třetí, dospělý hlas, který byl i přes ozvěnu slyšet. ,,Co se stalo? Je Hanzo v pořádku?"
KIRATE! To jsi ty!
,,Grey, odpověz."
Kirat mi začal něco říkat, ale ve volání Springa a Blood nebyl slyšet a všechny ozvěny se míchaly dohromady.
Dost! Já vám nemůžu odpovědět! PROSÍM DOST!
Najednou se ozval temný smích. Byl dvojhlasný a patřil muži a ženě. Nemusela jsem ani mít oči, aby mi byla jasná ta barva.
Fialová.
Smích se mísil se všemi ozvěnami. Byla jsem obklopená hlukem. Neslyšela jsem skoro ani svoje vlastní myšlenky.
NE! PROSÍM NÉ! PŘESTAŇTE! POMOC!
Najednou všechny hlasy utichly.
Co to bylo?
Springy? Blood?
Zvedla jsem se ze země a rozhlédla se.
Počkat, COŽE?
I přes to, že tu byla tma, spatřila jsem svou dlaň, kterou jsem si mávala před obličejem.
Tohle je hodně divný.
Začala jsem něco tušit, ale nebylo to jasné. Dokud mi neprojela ostrá bolest hrudníkem. Sykla jsem bolestí a opatrně si přejela prsty po hrudi. Ucítila jsem zaschlou krev a něco, čím se moje tělo pokusilo zahojit ránu od nože.

Já jsem... živá?