Vážně jsem se bála, že jsem zničením skrýše ztratila i svou moc. Že mě opustila temnota a stíny prostě přestaly existovat. Rozplynuli se beze stopy ve větru. Pletla jsem se však, bylo to horší.
Zdrhli. Rozutekli se do všech stran, daleko ode mě a od všeho. Jak mi to mohlo nedojít? Vždyť se tolikrát bránili, když jsem dala rozkaz zabít. Co když neusmrtili ani ty, pro které jsem je poslala? Ty spící obyvatele, kolik jich mohli zvládnout ušetřit navzdory mé vůli? A co rodina toho policisty? To už asi nezjistím....
Už nějakou dobu se ve skrýši podezřele seskupovali. Myslela jsem, že si jen vzájemně objasňují, o co tu jde, ale kdepak. Jak jsem si mohla myslet, že budou dobrovolně stát při mně po tom, co jsem je všechny připravila o život? Nic z tohohle si nevybrali. Plánovali zradu, vzpouru, sabotáž. Ale pak, když už je nedržely stěny úkrytu, uviděli šanci a prostě se vrhli střemhlav pryč.
Možná jsou volní od mých rozkazů, ale zůstanou navždy ve městech a pustinách jako zbloudilé stíny...
Poslouchala jsem, jak se větvemi zabarvených podzimních stromů prohání vítr, z ulic sem doléhala ozvěna silničního provozu. Stmívalo se, za chvíli už tu nebude vidět nic.
V těchto místech jsem přespávala, než jsem se zabydlela ve skrýši. A teď nás okolnosti zavedly zpátky.
,,Tady nemůžeme zůstat." povzdechla jsem si a svalila se do trávy. ,,Teda, na noc asi jo, ale ráno musíme vypadnout. Park je přes den v provozu."
V popadaném listí a hlíně kus ode mě posedávaly v noční tmě tři průsvitné postavy. Mí komplicové. To oni na mě narazili ve skrýši, neopustili ji jako ostatní. Zůstali se mnou.
Souhlasí s tím, co dělám, nebo jen neměli kam jinam jít?
Prve jich bylo o něco víc, ale zanedlouho zmizeli v ulicích také, když si uvědomili, jak jsem marná a bezradná. Tohle už pro ně nikam nevede.
Malý kocourek rozhodil rukama a rozhlédl se.
,,Nevím, kam půjdeme Flinte. Možná pryč z města, stejně už je všechno ztracený."
Puma vedle něj se na mě zadívala nejdřív naštvaným, potom nechápavým pohledem.
,,Jo, už to tady nemá cenu. Ten můj plán je kravina, po tom všem to za to nestojí. Omlouvám se za všechno, aspoň vám."
Zvedla jsem se, abych se od nich vzdálila, ve stínu jsem zmizela z dohledu. Pod hlavu jsem si složila roztrhanou mikinu. Wolfy budu muset opatřit nějakou novou, protože tu starou jsem skutečně nakonec nenašla a stejně byla na kusy. Lehla jsem si do listí mezi stromy a zkoušela usnout, ale myšlenky mi nepřestávaly šrotovat hlavou.
My všichni jsme bludné přízraky. Nikdy se odtud nedostaneme, já už to zkoušela....
Na tu fialovou kočku už si ani nevzpomínám. Tedy, na ty dvě monstra samozřejmě a asi už je nikdy z hlavy nedostanu, ale moje bývalá spolužačka? Vážně jsem toho tolik provedla jen kvůli ní? Třeba se mezitím změnila. Vlastně se jí ani nedivím, že mi přála smrt.
Všechny tyhle ztracené životy, nenávist. Přitom stačila vzpomínka na mihotavý úsměv žluté kočky k tomu, abych sama sebe o všechno připravila. Clarissy stín tu někde je, utekl ze skrýše a ztratil se ve zmateném světě, jako my. Asi už se nikdy nepotkáme, ale možná je to dobře. Ačkoliv bych ji viděla moc ráda, její pohled plný života a přátelské lásky, takový už však nikdy nebude.
Zamrkala jsem do tmy. Někde tady jsem tehdy vyryla do hlíny klacíkem Springův obličej, ale asi už ho za tu dobu smazalo počasí.
Trhla jsem sebou, když mi něco přistálo na rameni a s leknutím jsem se obrátila na kocoura. To už je podruhé, co to dneska udělal.
,,V pohodě, jo? Třeba se to zlepší. Teď mě nech spát."
Smutně se na mě díval, potom si lehl do trávy ke mně. Poblíž už jsem zpozorovala i stín pumy. Kde je ten třetí? Rozhlédla jsem se, ale slehla se po něm zem.
To už mi zbyli jen dva?

♥️

Znovu jsem zprudka otevřela oči. Měla jsem bezesné a přerušované spaní. Pořád byla noc, pohled na oblohu mi kryly větve a temné mraky, někde vysoko nad nimi levitoval měsíc. Hlodal mě strach, že nás přece jen někdo uvidí, nepohodlí a nejistota.
Rozhodla jsem se v trávě posadit, takovýhle spánek nemá cenu. Flint se nehýbal a úplně splynul s listím, místo, kde se předtím usadila puma, zelo prázdnotou.
To mi neříkejte, že tu zůstal jen on.
Asi se nemůžu divit, taky bych se sebou nevydržela. Vždyť jsme úplně v háji, nevím, co s námi bude dál.
Zvuky z ulic už zcela utichly, něco se ozývalo jen velmi vzdáleně. Vítr vířící listí jsem slyšela pořád, nade mnou zapraskaly větve.
Tohle ale nebyl vítr.
Vystřelila jsem na nohy a s pohledem upřeným vzhůru jsem zůstala hledět na osobu v koruně stromu. Někdo mě špehuje!
Grey, vždyť je to jenom ta puma, tvůj stín, jseš tupá?
Vysápala jsem se po kmeni za ní a posadila se do větví. Proměnila jsem se v temnotu, vítr nám teď oběma odnášel z mihotavé srsti černou mlhu. Shlížela jsem z výšky skrz listí dolů na park, na Flinta, všechno zalila tma. Od pouličních lamp jsme byli dostatečně vzdáleni.
,,Už jsem myslela, že jsi taky utekla." zamumlala jsem. ,,Klidně můžeš jestli chceš."
Zavrtěla hlavou.
,,Zůstaneš se mnou?" odmlčela jsem se. ,,Co ti taky zbývá, že..."
Prostě jsem ze všeho udělala chaos.
Slabě mě chytila za ruku, v naději sepjala packy.
,,Ne, nemyslím si, že ještě něco dokážeme. Co vůbec? Sedíme v parku jak bezďáci, nemáme kam jít. Měla jsem jen jeden cíl a ten cíl byla chyba."
Znovu vyjádřila nesouhlas.
,,Podle tebe ne? Vždyť jsem to přehnala, ublížila mnohem více lidem, než ta fialová kočka. Ty myslíš, že jsem byla v právu?"
Přikývla. Vyhla jsem se jejímu prázdnému pohledu.
,,Neřekla bych. Znáš ji nebo co?"
K mému překvapení to odsouhlasila.
Zná ji Grey, líp než ty.
,,A vážně mluvíme o stejné fialové kočce?"
Nereagovala a pak pokrčila rameny. Chvilku jsem jen zůstala hledět na les mrakodrapů s tlumenými nočními světly nedaleko nás. Centrum města.
Je možné, že ta puma znala mou spolužačku? Že jí něco udělala, co by ji přesvědčilo o tom, že si zaslouží být zabitá? Proto se mnou zůstává? Vlastně si vzpomínám, o jakou pumu se jedná. Tedy, ne z mého minulého života, tam jsem ji asi nikdy nepotkala. Vybavím si její smrt u té benzínky, ne moc daleko od školy. Byla to nevinná, náhodná oběť, ale asi jí spolupráce se mnou dává větší smysl, než její život před tím. Chodila by po setmění ven, kdyby měla co ztratit?
Pitomé úvahy Grey, už nepřemýšlej. Nic o ní nevíš.
,,Jak se vůbec jmenuješ?" ohlédla jsem se na ni.
Prstem mi ve vzduchu soustředěně kreslila písmena.
,,Mei?"

Grey byla stín celou dobu, než usnula, proto mluví xd
Taky vnímáte čas v téhle knížce tak divně? Asi je to tím, že jim tam ubíhají sotva týdny, zatímco já už to píšu přes dva roky 😅
Měla jsem už poměrně detailně vymyšlený příběh až do konce knížky, ale nějak se mi teď povedlo, že se mi to odvíjí úplně jinak, než jsem čekala, takže teď sama nevím, jak finále dopadne😂