Znovu jsem se rozvzlykala. Slzami rozmazaným zrakem jsem pohlédla na Clarissu, která nervózně stáhla ruce z mých ramen a propalovala mě pohledem, až jsem stočila ten svůj do země.
Neměla jsem jinou možnost, než jí lhát. Clarissa mi pomohla, zaslouží si teď vědět víc. Ale co když mě za to odsoudí? Bude mít strach a bude zlá? Řekne to všem? Nedivila bych se...
Ale teď už jí to musím říct....
,,Dneska večer na mě nečekají rodiče." rozhodla jsem se začít od začátku. Před očima se mi objevily jejich tváře, i když dost rozmazaně. ,,Protože jsou... Oni jsou mrtví."
Nastalo ticho. Nemohla jsem uvěřit, že to říkám. Snažila jsem se zpracovat, co řeknu dál, do očí se mi natlačily další slzy. Nevnímala jsem jí, ale nejspíš byla vyvedená z míry.
,,Zabili je." odmlčela jsem se. Vybavila jsem si ten den, kdy k nám vtrhli čtyři poskoci těch fialových bestií. Překvapilo mě, jak matně si to pamatuju. Jeden by řekl, že se mi taková věc vryje do paměti navždy, ale já jí začínala ztrácet...
,,Ti opilci, co nabourali do jejich auta. Nikdo nehodu nepřežil. Teď bydlím u tety a strejdy. Proto jsme se přestěhovali a já ztratila kontakt se všemi svými kamarády."
Opět nastalo ticho a já ucítila, jak mi její ruka přistála na rameni.
,,Ach Wolfy, to jsem nevěděla...." zašeptala, zdálo se mi, že skoro brečí. ,,Neumím si představit, jak se cítíš. To, čím sis musela projít, je mi to moc líto..."
Neřekla jsem na to nic.
Přiznám se, chvilku jsem uvažovala, že bych jí vážně řekla pravdu. Včas mi ale došlo, že takhle Wolfy přece nemůžu ohrozit. Tahle verze snad vysvětluje, co mě tak vzalo a zároveň doufám navazuje na to, co jsem řekla prve. Tedy, snad si ještě pamatuju, co jsem řekla.
Není dobře, že jí zase lžu. Ale je to pro její dobro. Tohohle by neměla být součástí.
,,Všechno v pořádku holky?" ozvala se její máma ze schodiště. Trhla jsem sebou.
,,Jasně mami!" zavýskla vesele Clarissa a vyskočila na nohy. Já se však ze země zvednout nedokázala.
Jak to, že se tak náhle vzpamatovala? Umí hodně dobře ovládat emoce? Nebo ze mě ani smutná nebyla? Předstírala to?
,,Wolfy?"
Pohlédla jsem nad sebe a spatřila, jak ke mně natahuje ruku. Loktem jsem si otřela slzy z obličeje a nechala jí, ať mi pomůže vstát.
Co teď? Budeme pokračovat? Nebo už mě pošle domů? Budeme tu jen tak stát?
Trhla jsem sebou, když si mě najednou Clarissa přitáhla do pevného objetí. Jen jsem strnule zírala před sebe do toho zrcadla, kde byla ještě před chvílí ta zrůda. Teď tam ale bylo šťastné malé vlče s bledě modrýma očima. Trochu jsem zaváhala, ale pak jsem jí v náručí stiskla nazpět.
,,Chtěla bych ti něco říct Wolfy." usmála se Clarissa rozpačitě, když jsme se po chvilce oddálily. ,,Zvu tě na svou narozeninovou oslavu. Bude tam spoustu mých moc fajn kamarádů, seznámíme tě s nimi."
Neubránila jsem se lehkému úsměvu.
,,Budeš zase šťastná."

♥️

Několik stínů se stáhlo, když jsem vtrhla do skrýše a hodila po nich nepřítomný pohled. Nejspíš se tu objevili během dne dosud mě tu neviděli, asi jsou zmatení. Času na vysvětlování bude dost.
Přetáhla jsem si mikinu přes hlavu a přemýšlela, kam jí pověsit. Nakonec jsem jí přehodila přes nějakou tyč trčící z hromady plechů a narovnala jí, aby se nepomačkala. Nesmím jí poškodit, Wolfy musí vypadat normálně.
Někam jsem hodila i tu košili, ve které jsem vyšla ráno, ta už mě stejně nebude zajímat.
Zkontrolovala jsem svá zranění. Bylo až děsivé, že nikde nebyla krev. Spíš to vypadalo, jako by je někdo vypálil na uhel. Čekala jsem, že střelné rány budou dělat mnohem větší neplechu, ale kupodivu jsem bolest už téměř necítila.
Jestli to takhle bude pokračovat, asi ze mě bude cedník. Ale po tom, co teď udělám, už mi do toho policisti snad přestanou zasahovat.
Pohlédla jsem na oblohu, už se stmívalo. Ještě chvíli ale budu muset počkat.
Jak jsem tak ležela s pohledem upřeným nahoru a netrpělivě vyčkávala, až obloha ztmavne třeba jen o odstín, stále se ozýval nějaký šramot. Asi za to mohly stíny, ti mi teď byli jedno. I tak mě ale cosi donutilo rozhlédnout se po skrýši.
Byli na jednom konci a příliš se nevzdalovali. Vypadali, že komunikují, asi se snažili navzájem naznačit, o co tu jde a možná nalézt nějakou podporu v ostatních. No co, ať si zatím dělají co chtějí.
Když jsem se však ohlédla, ve tmě na druhém konci se něco hnulo. Nebylo to moc patrné, ale byla jsem si jistá, že tam nějaký pohyb byl. Někdo nebyl s ostatními. Zvedla jsem se a vydala se tam, cestou se i mé tělo změnilo ve stín.
Opravdu tam skrytý v přítmí někdo seděl. Kocourek měl skloněnou hlavu k zemi a jeho temné oči byly podivně zvětšené. Trochu jsem sebou trhla, protože to vypadalo docela děsivě, nebyla jsem si jistá, co to znamená.
Pak ovšem ukáplo k zemi několik temně černých kapek, které se ještě před dopadem proměnily v kouř. On pláče?
Má důvod. Nemá tu nikoho, koho by znal, je v neznámém prostředí a já ho nutím dělat takové věci...
,,Asi mi teď neuvěříš, ale mrzelo mě to." prolomila jsem ticho. ,,Neměla jsem tě zabíjet Flinte."
Setkala jsem se s jeho šokovaným výrazem.
,,Já to myslím vážně. Kdybych to mohla vrátit, vybrala bych si někoho jinýho." povzdechla jsem si. Vybavila jsem si tu bolest, která mnou otřásla, když jsem se dozvěděla důsledky svého činu. Oběť byla potřeba, ale Flint byl nevinný.
,,To už asi nijak nevrátím. Ale můžu.... snad ti můžu zaručit, že tvojí rodině se nic nestane, dobře?"

♥️

Bílé zářivky už byly vypnuté, ale barevné podsvícení tu zůstávalo a vypadalo to tu tak mnohem tajemněji. Proklouzla jsem mezi věšáky a procházela nejrůznější barvy, až jsem se dostala k červenému osvětlení. Natáhla jsem se pro černý obojek s trny, strhla ho z figuríny a sevřela ho v dlaních.
A je můj.
Že bych si vzala ještě něco? Asi ne. To, že vypadám, jako bych se právě vyhrabala z hrobu má svůj efekt. Navíc to nesmím moc spojovat s Wolfy a s tím, že si tuhle sekci prohlížela.
Najednou ve mně hrklo, když s hlasitým cvaknutím všechna barevná světla zhasla a obchod se ponořil do tmy.
Je to kvůli mně? Viděli mě? Museli mě vidět! No jistě, kamery, možná tichý alarm.... Měla jsem být obezřetnější.
Sevřela jsem rukojeť nože a několikrát zatěkala pohledem do temnoty, ale zdálo se, že se neděje nic.
Asi jenom vypli ty zářivky. No jistě, nic se mnou. Stejně bych odtud měla vypadnout.
Proskočila jsem stěnou a ocitla se zpátky na ulici. Bylo tu větší světlo, než vevnitř, stále se úplně nesetmělo, ale já už nechtěla čekat. Tam už na mě čekal můj dnes jediný doprovod, kdysi bílý policejní pes Mel. Teď půjde proti policii, ať chce nebo ne.
,,Jdeme!" zavelela jsem a razila si cestu směrem k úřadu. Cestou jsem si zapnula svůj úlovek kolem krku a s chladným výrazem pokračovala dál.

♥️

Když jsem se ocitla v budově, na nikoho jsem nenarazila. Pořád se tu však místy svítilo, takže někdo tu nejspíš ještě bude. Stejně jsem si radši vybrala křídlo, kde už vládla tma, tady už snad nikoho nepotkám. Stín šel tentokrát se mnou.
Prošla jsem kolem nějakých okýnek a zamířila do kanceláře, kde se nacházel krom stále jasných oken i jiný zdroj světla.
,,Pitomci nechávaj zapnutej počítač." ucedila jsem s potlačovaným smíchem a posadila se k monitoru. Sice jsem s tou věcí moc neuměla, ale když mi to nechali zapnuté a ještě tu mají otevřené nějaké složky se jmény, už mi to víc ulehčit nemohli, ne?
Vyndala jsem z kapsy policejní odznak a zadala jméno do vyhledávače. Stín vedle mě se nervózně ošil. Nemohl dělat nic a to mě těšilo.
,,Takže Rey Akari, jo? Lišák, policista, má vojenský výcvik? Aha zajímavé....  Manželka, dvě děti, tady je adresa..." citovala jsem a bavila jsem se na tom, jak se postava vedle mě třásla. Líp jsem si vybrat nemohla. Se širokým úsměvem jsem vytrhla papír z nějakého bločku a dala se do psaní.
,,Ty teď půjdeš a zabiješ Andreu, jeho ženu. Ta nám bude zatím stačit. Na místě činu nech tohle. Nesklameš mě, viď?"
Podala jsem Melovi papír a s úšklebkem sledovala, jak se proti vlastní vůli obrátil a zmizel venku.
Jistěže nesklame. Nemůže. Tady nemá žádnou moc. Jenom já.