Udělala jsem poslední krok, než jsem se zastavila v chůzi. Mé oko přejelo pohledem bok rozsáhlé budovy, z jejíž oken sálalo namodralé světlo. Zamířila jsem až do tmy k fasádě stavení, kam světlo nedopadalo a cestou se plynule přeměnila na siluetu z černého dýmu.
,,Tak," promluvila jsem ke svým stínům, kteří mě sem následovali. ,,Počkejte tady a kdyby se tu přece někdo objevil, neupoutávejte na sebe pozornost."
Vím, že cílem dnešní mise je zabít co nejvíc lidí, tak nemám důvod nechávat oběti jít. Ale v tuto chvíli mám vedlejší cíl a navíc u policejní stanice se můžou vyskytovat maximálně tak policisti a ti už mi dali zabrat včera. Ani nevím, zda by stíny samotné byly schopné někoho zabít, to teprve zjistíme. Už jsem je viděla, jak berou do ruky hmotné věci, ale zda dokážou brát životy? Uvidíme.
No co, stejně tu nikdo nebude.
,,Tak já jdu, za chvilku se vrátím." oznámila jsem, než jsem se ponořila do omítky.
Hned jak jsem se ocitla uvnitř stanice, začínala jsem toho litovat. Do oka mě udeřilo chladné světlo a mé tělo se téměř okamžitě zhmotnilo zpátky. Začal se mě zmocňovat strach.
Kruci, měla jsem zvolit jiný vchod, třeba přes garáže nebo tak. Tohle bylo dost riskantní. Sice tu v tuhle chvíli nikdo nebyl, ale dveře na chodbu byly pootevřené a to se mi vůbec nezamlouvalo. Nejspíš tu někdo byl ještě před chvilkou.
Zmateně jsem se rozhlížela, kam bych se v případě potřeby mohla skrýt, ale byl tu akorát jeden regál úplně u zdi, za který bych se nevtěsnala. Stíny jsem utéct nemohla, bylo tu moc světla. A zbraň nemám, kdyby sem někdo nakráčel, jsem bezmocná.
Všechno, co teď můžu dělat, je přeměnit se ve Wolfy, ale tu do tohohle vážně není chytré tahat. Kdyby zjistili, že má s těmi vraždami spojitost, už by nebylo bezpečné skrývat se v její podobě ve dne a možná by to mohla nějak odnést Clarissa, a to nechci. I přes to, co se posledně událo je pořád mým jediným zdrojem radosti a možná jediná osoba, díky které mám pořád ještě city.
Strnula jsem, když se na chodbě začaly ozývat něčí kroky. Musím jednat, teď a tady.
Všimla jsem si, že dveře do téhle místnosti se otevírají směrem dovnitř. Schovat se za ně se jeví jako jediná přijatelná možnost. Na nic už jsem nečekala a vykročila směrem k nim, tiše jsem vzala za kliku a nenápadně otáčela desku směrem ke zdi, čím více otevřené budou, tím větší mám šanci, že mě neuvidí.
Než jsem je však stačila dostatečně otevřít, kroky se zastavily přímo tady a někdo do dveří z druhé strany zatlačil, že mě skoro porazil na zem.
Sakra.
Nejspíš ho překvapilo, co je blokuje v pohybu, ale než je stačil obejít, aby se podíval, udělala jsem krok vzad a vší silou do desky vrazila. Dotyčný to zřejmě neustál a s výkřikem se zřítil k zemi, na podlahu kus od něj se vylil kýbl a spadl mop.
Asi sem šel zrovna vytřít.
Vyřítila jsem se zpoza dveří a neprofesionálně překlopýtala přes ležícího sysla, který se snažil zvednout a uháněla chodbou pryč. Něco za mnou řval, nevnímala jsem.
Srdce jsem měla až v krku a za běhu popadala dech, ani jsem nevěděla, kam mířím. V celé stanici se najednou začalo ozývat množství zvuků a kroků a za hlasitého bzučení se modrobílé světlo začalo střídat s červeným, jak se spustil alarm.
Tohle celý byl hodně špatnej nápad. Možná jsem si měla radši obstarat novej nůž.
Stanula jsem v zatáčce, ale v odbočce někdo stál a když mě zmerčil, hnal se ke mně, tak mi zbylo běžet rovně po schodech do patra. Teď jsem se tu ještě víc zamotala a mé šance na únik jsou nižší.
Když jsem se ocitla v dalším podlaží, hned mi bylo jasné, že jsem v háji. Já tupec za běhu minula odbočky, takže mi zbývalo běžet jen hlavní chodbou. A na jejím konci byli hned čtyři policisti.
,,Chyťte ho!"
Běželi mi naproti, tak jsem zahnula do velkých dveří nalevo. Nebyla to chodba, ale místnost.
Jsem v pasti. Mám několik sekund, než se tu objeví kdokoliv z policistů.
Nebo možná ne tak docela. Když jsem si místnost prohlédla, bylo tu několik počítačů, regálů s označenými sáčky a na stole pod intenzivním světlem byly rozložené různé mikroskopy, mezi kterými ležel jeden z těch sáčků a nacházel se v něm....
Můj nůž!
Rychle jsem nůž uchopila a bylo mi jedno, že je na něm ještě kus igelitu. Obrátila jsem se zpátky ke vchodu, ale to už jsem tam spatřila bandu strážníků. V čele s fialovo šedou králičicí, ve které jsem poznala tu, se kterou jsem se potýkala včera.
A nohou mi projela ostrá bolest, jak mi stehnem prosvištěla kulka.
Najednou všechno ztichlo. Musela jsem se opřít o stůl, aby se mi noha nepodlomila a oni čekali, co se stane.
Nebo byli možná šokovaní, když si teprve teď pořádně prohlédli můj obličej. Možná je zarazil sloupec černého dýmu, který se valil z mé střelné rány místo krve. Nebo černočerné plameny, které začaly šlehat z ostří nože.
,,To není možné." vydechla králičice, přičemž skoro upustila pistoli.
Jen jsem se na ní usmála a napřáhla paži připravena hodit nůž.

♥️

,,Tak a teď rychle odsud pryč." vyprskla jsem, když jsem se jako černá silueta svalila do tmy k fasádě. Stíny na mě rozpačitě hleděly, asi jim neušlo, že někdo zapnul alarm.
,,Ta noha bude v pohodě." povzdechla jsem si, když Flint tázavě ukázal na mou díru ve stehně. ,,Jen trochu bolí, to mě nesloží."
Sama jsem však věděla, že jsem v nevýhodě. Nemusela jsem se stresovat, že vykrvácím, ale bolelo to víc, než trochu.
Otřela jsem seškvařenou krev z nože do trávy a s námahou se zvedla.
,,Nesmíme ztrácet čas." vyhrkla jsem a kulhavě zamířila do města, pro jistotu jiným směrem, než jsem přišla. ,,Všichni za mnou!"
Razila jsem si cestu po chodníku s klubkem stínů za sebou a doutnajícím nožem. Nemohla jsem na nohu pořádně došlápnout, tak jsem asi musela vypadat jako zombie, ale co asi jsem?
Zatím je to šest policistů, co jsem zabila v těch dveřích a pak na útěku. Možná pět, jestli to ta králičice přežije, nezranila jsem jí tolik. Je to dost, ale nebude to stačit.
Tuhle noc ještě nekončím.