,,Grey?"

Těžce jsem otevřela oko a když se mi trochu srovnal zrak, zaostřila jsem na stébla přede mnou. Ležela jsem v trávě stejně jako předtím. Povzdechla jsem si a zůstala ležet.
Asi tu zůstanu už navždy....
Když jsem tak pozorovala tu trávu, něco mi tu stejně nehrálo. Předtím tu nebylo zdaleka tolik různorodých květin, vlastně vůbec žádné. A navíc...
V narůstající panice jsem se donutila vyskočit na nohy a rychle jsem se rozhlížela. Trvalo mi několik málo sekund zjistit, že tohle rozhodně není park.
Vysoké tmavé stromy se tyčily až k nebi, které bylo zbarvené do tmavě fialové a rudé. Světlo těchto barev se odráželo všude kolem, i ta rozkvetlá tráva nabírala podobných odstínů.
Kde to jsem?
Zmateně jsem udělala několik kroků vpřed a nepřestávala jsem sledovat okolí. Zamířila jsem mezi stromy, třeba se odsud dá někudy dostat. A když ne, aspoň se tu zorientuju. Nebo taky ztratím.
Zdá se mi to, nebo mě před chvílí někdo volal?
Šla jsem několik minut, ale les všude vypadal stejně. Nezdálo se, že by měl někde poblíž skončit.
,,Grey!"
S trhnutím jsem se otočila, kus ode mě mezi stromy někdo stál. Rudé světlo mu osvětlovalo obličej, rozpoznala jsem zeleného králíka.
,,Springu!" vyhrkla jsem překvapeně a skočila mu kolem krku.
,,Ahoj Grey, chyběla jsi mi." usmál se na mě.
Nemůžu tomu uvěřit! On je tady!
Ale on je mrtvý. Co tu potom dělám já?
,,Co je tohle za místo?" neodpustila jsem si otázku.
,,Sem jdou ti, kterým už vypršel čas na zemi." odpověděla mi vlčice opírající se o strom.
,,Takže já jsem.... Už taky mrtvá?" zarazila jsem se. Radost z toho, že zase vidím Blood vystřídalo zmatení.
,,Ty už jsi mrtvá dlouho Grey. Spáchala jsi sebevraždu, vzpomínáš?"
,,C-cože?"
Co se teda dělo celou tu dobu od mého znovuzrození? Nic z toho se nestalo?
Narůstající nejistota se prohloubila, když jsem nedaleko zahlédla růžovo bílou lišku.
,,Mangle!" vypadlo ze mě. ,,Ty jsi taky mrtvá?"
,,Jsem Grey. My všichni jsme mrtví."
,,Co?"
Dívala se na mě smutně, úplně bez života. Vyděšeně jsem se obrátila na Springa a Blood, byli celí umazání od krve, která jim pozvolna vytékala z ran od nože. Jejich oči byly zalité slzami, i tak se na mě zářivě usmívali.
Co se to děje?
Za Mangle se začali objevovat další, nepoznala jsem, o koho jde.
,,Jsme mrtví. Zabila jsi nás."

S křikem jsem vystřelila do sedu, vzápětí jsem se musela bolestí chytit za hrudník. Zrychleně jsem dýchala a rozhlížela se po okolí. Všechno ztrácelo barvy, obloha byla šedá, seděla jsem na trávníku a kolem bylo pár stromů.
Jsem zpátky v realitě?
Pohledem jsem zkoumala park. Je to tak, jsem zpátky.
Co to sakra bylo?
Až potom jsem si uvědomila, co se stalo. Zaměřila jsem se na svůj hrudník, srst jsem měla úplně černou a ztvrdlou. Rána už nekrvácela, ale neviděla jsem ani sraženinu. Asi už mi nezbyla žádná krev...
Proč nemůžu prostě vykrvácet? Měla jsem umřít už tehdy, když jsem si zabodla nůž do hrudi. Bylo by to lepší...
Asi si to zasloužím. Zasloužím si tu ještě být a trpět.
S námahou jsem sebrala svou mikinu ležící opodál a zvedla se na nohy. Pohlédla jsem na místo, kde jsem doteď ležela. Kaluž černé krve se táhla až několik metrů daleko a tráva jí byla úplně promáčená, očividně toho nebylo málo. Pohlédla jsem na svou pořezanou ruku, děsivě vyhlížející černé šrámy se taky neobtěžovaly nějak hojit.
Nemůžu vykrvácet. Opravdu tu zůstanu navždy a budu muset vraždit....
Ale to je dobře. Můj plán musí postupovat a už nějak dlouho jsem nikoho nezabila. Musím jít dál, musím se pomstít.
Kolik je vůbec hodin? Obloha je zatažená, takhle to asi nepoznám. Jak dlouho jsem byla mimo? Co dělají stíny sami v úkrytu? Musím tam.
Oblékla jsem si krví ztuhlou mikinu a sesbírala dostatek energie, abych se přeměnila ve Wolfy. Na té skvrny od krve zmizely, ale bolest jsem cítila pořád.
Budu Wolfy muset opatřit nové oblečení, nemůžu chodit v tomhle.

♥️

Začínala jsem být dost vyčerpaná. Z modro šedé srsti Wolfy už začaly pomalu stoupat proužky černého dýmu, které jsem se snažila držet zpátky a doufala, že už si toho nikdo z těch pár kolemjdoucích nevšimne. Naštěstí už jsem byla nedaleko skrýše, tak jsem zamířila do uličky a prošla zdí.
A hned potom jsem padla únavou přímo na zem a zůstala civět na nějaké harampádí.
Aspoň už jsem v bezpečí. Snad nikomu nebude připadat divná ta louže v parku, ale asi málokdo by tu ropu tipoval na krev. Navíc je na dost odlehlým místě.
Ve skrýši něco zarachotilo. Unaveně jsem zvedla aspoň hlavu a setkala se pohledem se čtyřmi páry temných očí.
Počkat, čtyřmi? Je tu Flint, dva medvědi a...
Zmateně jsem hleděla na vysokého psa, který byl očividně už dospělý. Asi byl z celé situace stejně zmatený, jako já, nehledě na to, že už tu mohl být několik hodin, možná dní.
Kdy jsem zabila tebe?
Neobtěžovala jsem se měnit ve stín, abych se ho zeptala, stejně by mi neodpověděl. Místo toho jsem se zamyslela a došlo mi, že ho znám.
To je ten policista, kterému jsem zarazila hořící nůž do oka! Tak nakonec ho to... zabilo?
Donutila jsem se změnit ve stín a tím opět získala jeho pozornost.
,,Vítám tě tady." promluvila jsem, aby měl aspoň trochu přehled. ,,No prostě já jsem vrah WWWW, jsem půl roku mrtvá a tebe jsem teď zabila a budeš mi sloužit. Chovej se tu jako doma, dnes v noci se jde vraždit."
Pak jsem si znovu lehla na zem a nechala ho tam stát. Bezva, teď je možná ještě zmatenější, než předtím.

♥️

Když jsem se probudila, obloha už byla černá. Pořád jsem měla trochu zmatek v čase, tak jsem se musela ujistit, že je noc toho stejného dne, jako jsem usnula.
,,Nespala jsem dva dny?" zeptala jsem se medvěda vedle mě, zavrtěl hlavou. Tak snad dobrý.
Zvedla jsem se na nohy, už jsem měla výrazně víc energie a rána bolela míň. Aspoň přibyl tenhle pes, ale stejně budu muset zabít ještě někoho.
,,Tak já jdu! Dneska už mě nechytnou." prohlásila jsem ve stínové podobě nachystaná k odchodu. ,,Ale stejně by bylo fajn, kdybyste mohli se mnou."
Pak mě ale něco napadlo. Když jim rozkazuju, nemohla bych...
,,Povoluji vám vstup ze skrýše! Všichni ven!"
K mému překvapení nezačali zuřivě vrtět hlavou, ale skutečně se zvedli. Sledovala jsem, jak při průchodu zdí všichni čtyři zmizeli.
Že by?
Prošla jsem za nimi a neubránila se úsměvu, když jsem je skutečně všechny spatřila venku na ulici.
Jo!
Vyrazila jsem po noční ulici a pokynula jim, aby šli za mnou.
Víme, že můžou vzít do ruky hmotnou věc a možná toho umí víc. Když jim nakážu, aby někoho zabili, udělají to.
Rázovala jsem ulicí s úšklebkem na tváři a stíny v patách.
Tuhle noc se bude vraždit jako nikdy předtím.

Chvilku jsem přemýšlela, že by musela probourat tu stěnu, ale asi to nechám tak, ještě tu skrýš bude potřebovat 😅