Slunce bylo teprve za obzorem, ale jeho oranžovo růžových paprsků už bylo všude plno. Osvětlovaly celý můj pokoj skrz prosklenou stěnu, jeden mě právě teď lechtal na tváři a já otevřel oči. Vstal jsem, hodil na sebe oblečení a několik sekund jen zíral z gauče na město ponořené do světlé, třpytivé mlhy.
Ano vím, jsem fakt divnej, když jen čumím z okna na ten nepořádek a přemýšlím. Ale je to moje oblíbené využití času. Kluci v mým věku řeší jenom videohry a holky. Ach kde jsou ty časy, kdy řešili jen sporty...
No a já mám místo televize prosklenou stěnu a sleduji město. Křižovatku pode mnou už znám do detailů, stejně mě dokáže pokaždé zaujmout. Tlumeně ke mně doléhaly zvuky aut z ulice, sem tam křik kolemjdoucích.
No a holek jsem už taky pár měl. Teď asi vypadám jako dě*kař, ale jediné, co jsem od nich kdy chtěl, byla láska a podpora. Všechny mě zklamaly.
,,Riko, snídaně!" ozvalo se z jídelny.
,,Už jdu!" zavolal jsem nazpět, seskočil s gauče a vydal se po chodbě k nim.

♥️

,,Roxie co to děláš?"
,,Je to málo sladký!"
,,Málo sladký? Vždyť tam máš tý Nutelly půl sklenice!"
,,No a? Je tam moc chleba."
,,Roxy nevymýšlej si. Tenhle chleba máš ráda, tak nezlob."
Musel jsem se pousmát. Klasika. Máma už byla úplně zoufalá z mojí malé sestry, která měla na talíři víc Nutelly, než chleba. Já si klidně pochutnával na chlebu se šunkou a ke stolu už balancoval i táta s kuchařkou čepicí.
,,Už se to nese!" volal vesele a položil na stůl pánev, na které stále ještě bublal olej a voněla míchaná vajíčka se slaninou.
,,Děkujeme!" odpověděla máma a nabrala si na talíř.
,,Můžete přestat vonět? Snažím se tu soustředit na Nutelu!" vykřikla Roxy a my se začali smát.
,,Co je?" zeptala se dotčeně.

♥️

Razil jsem si cestu po hlavní ulici směrem ke škole. Roxie začínala později, táta odešel snad ještě dřív, než já a máma byla doma.
Kolem mě se tyčily mrakodrapy, lampy a semafory, vedle mě na silnici uháněly auta. Kolemjdoucích bylo taky všude dost, na širokém chodníku vedle mě i ve všech postranních uličkách, které jsem míjel. Šel jsem klidně dál, už jsem byl skoro u školy.
Když tu najednou mě popadl strašně divný pocit. Něco tu bylo špatně. Někdo mě snad sledoval? Ne, to nebyl ten pocit. Něco bylo jinak.
Ohlédl jsem se a strnul. Zíral jsem rovnou do postranní uličky, ve které rozhodně nebylo něco v pořádku. Vypadala možná jako každá jiná postranní ulička, ale v těch ostatních bylo spousta lidí.
Tady nebyl vůbec nikdo. Ulička byla úplně pustá. Až na pár lidí úplně vzadu, ale to už byla nejspíš další hlavní.
Možná to byla právě ta divná věc, na kterou jsem kvůli zaparkovanému autu neviděl. Nechápu, jak mohl někdo tak křivě zaparkovat a ještě na chodníku, ale blokovalo mi to výhled na celý pravý chodník. A tam rozhodně něco bylo.
Mám tam jít, nebo tam nemám jít?
Kašlu na to a jdu. Stejně bych teď ráno ve škole neměl co dělat, když se tam skoro s nikým nebavím.
Šel jsem po opuštěném chodníku a cítil strach. Ani nevím z čeho, tohle prostě vůbec nebylo dobré.
Blížil jsem se k té divné věci za tím autem a už se to pomalu začínalo objevovat, nebyl jsem však schopný rozeznat, co to je.
Zato jsem rozeznal něco jiného. To blbě zaparkované auto totiž nebylo obyčejné auto. Byla to dodávka a po celém boku se jí táhl modro žlutý pruh. Spatřil jsem i stejný symbol, který nosí táta na uniformě.
To auto bylo policejní. Jak jsem si toho mohl nevšimnout? Bylo tak divně ve stínu, vážně to nebylo vůbec vidět.
Konečně jsem tu věc za ním spatřil celou a jasně.
A hned jsem si začal vyčítat, že jsem do téhle zatracené uličky vůbec lezl.
Od policejního auta vedla páska, kus dál byla omotaná okolo pouliční lampy a následně přivázaná ke kovovému plůtku stojícímu těsně u zdi. Někdo by řekl obyčejná oprava chodníku, ale tohle nebyla ta červeno bílá páska.
Tahle byla žluto černá. Táta mi o ní vyprávěl a já doufal, že jí nikdy neuvidím na vlastní oči.
Chtěl jsem křičet a utíkat, ale místo toho jsem zůstal stát jako přimražený. Nemohl jsem se pohnout ani odtrhnout pohled od rozsáhlé kaluže zaschlé krve a obrysu těla nakresleného křídou. Moc dobře jsem věděl, co to znamená.
Už naprosto chápu, proč tu nikdo není.
Když jsem se vzpamatoval z paralýzy a mohl se hýbat, stejně jsem neutekl. Místo toho jsem nejistým krokem zamířil právě k místu činu.
Riko co to sakra děláš?
Místo činu! Zákaz vstupu! Místo činu! Zákaz vstupu!...
Tyhle dvě sdělení stály na pásce a pořád se opakovaly. Pásku jsem nadzvedl a vstoupil do ohraničeného prostoru. Pach smrti a krve mě udeřil do nosu. Ale jestli chci být jako táta, musím tyhle věci hold překousnout.
Proč to kruci dělám?
Aspoň že ta krev byla zaschlá, takže jsem se nikde neumazal.
Zůstal jsem hledět na ten obrys. Podle uší a ocasu to byl kocour, podle výšky rozhodně nebyl dospělý. Jeho hlava byla přímo uprostřed té louže, z čehož lze usuzovat, že se vzala právě z hlavy. A podle zaschlé krve už tu mohl být několik hodin. To je asi taky důvod, proč už je tu jen to auto a ne někdo od policie. Asi se věnují tělu.
Riko ty úchyle, zdrhej odtamtud!
Očima jsem přejel celou oblast. Zbraň útočníka nikde neležela, asi ji vzali spolu s tělem nebo tu vůbec nebyla.
Pohledem jsem se však zarazil ještě o něco. Na kraji chodníkové dlaždice byl totiž vyrytý nějaký nápis. Byl úplně malinký, vůbec nechápu, jak jsem si toho mohl všimnout a nevšimnout si policejního auta.
Klekl jsem si, abych si ho mohl přečíst.
WWWW.
Co je kruci WWWW? Nebo je to MMMM? Souvisí to s vraždou, nebo to tu bylo už předtím? Nevypadá to tak. Dlaždice je špinavá, ale ten nápis vypadá jako nedávno vyrytý. Jak dlouho tu vůbec může být?
Najednou jsem zase cítil divný pocit. Tedy cítím to celou dobu, ale tohle bylo zase něco jiného. Někdo mě sledoval. Jo, to byl přesně ten pocit.
Přímo za mými zády se ozvalo silné zatroubení. Vystřelil jsem na nohy a rychle se otočil.
Nic tam nebylo. Aspoň ne přímo za mnou. Auto troubilo na chodce, ale až na hlavní, odkud jsem přišel.
Proč to teda bylo tak nahlas?
Ten pocit nepřestával.
Riko!
Byl to jen pocit, nebo na mě vážně někdo zíral?
Zdrhej!
Zhluboka jsem se nadechl a rozběhl se sprintem na hlavní.

Už se to rozjíždí 😁