Rostor rozrazil dveře pitevny a pohledem spočinul na doktorovi, který se zrovna smál něčemu, co si přečetl na displeji telefonu. Ten se překvapeně otočil za hlukem, který ho vyrušil a jeho obličej ztratil veškerou barvu.

„P – plukovníku?“

„Mallirione, nestůjte mezi dveřmi,“ pronesl mág nespouštěje oči z patologa. „Buď udělejte krok zpátky do chodby nebo dva kroky ke mně.“

Nepřemýšlel nad svým jednáním a přistoupil k Rostorovi. Dveře za jeho zády se s prasknutím zavřely a všude kolem něj vířila magie. Její síla byla ohromná, mnohonásobně větší než jakou kdy poznal.

„Doktore, je to už řádka let, co jsme se naposledy viděli,“ usmál se mág. Jeho oči však zůstávaly stále stejně chladné. „Taky bych se rád zasmál,“ dodal a doktorovi vyletěl telefon z ruky a přistál rovnou v Rostorově otevřené dlani.

„Copak to je, doktore? Vyhrál jste v loterii?“ podal telefon detektivovi a ten vykulil oči na cifru, která byla Mistenovi připsána na účet.

„Není to tak, jak si myslíte, plukovníku!“ vyhrkl doktor a vystrašeně sledoval každý krok, který k němu mág udělal.

„Opravdu? Nemáte moc času, doktore,“ nadále se usmíval a udělal další krok. „Víte, že jakmile dojdu až k vám, je konec!“

„Dobře, dobře, všechno vám řeknu, jen prosím nechoďte blíž!“ vypískl Misten a Rostor se zastavil.

„Tak mluvte, my čekáme.“

Mallirion neměl odvahu se k mágovi přiblížit, tak pouze poslouchal, aby mu nic neuniklo.

„Nevím, kdo to je, plukovníku! Kontaktoval mě před pár lety, nabídl mi slušnou částku za to, že jsem občas některá úmrtí označil za nehodu. Před nedávnem mi dal přesné instrukce, co mám do zprávy napsat a co říkat detektivovi. Víc vážně nevím!“ kňučel doktor a vytřeštil oči, když se Rostor znovu pohnul.

„Nesměl jsem zaznamenat přemístění těl ani operaci toho upíra a měl jsem Malliriona utvrzovat v tom, že jste poslední mág. Měl jsem ho navést na vaši stopu,“ blekotal dál doktor a mág se znovu zastavil.

„Proč?“

„Protože teprve po vaší smrti zůstane poslední mág a začne válka!“

„Válka? Takže vy tohle všechno děláte i když víte, že bude válka?“ ozval se Mallirion a přešel k Rostorovi.

„Jistě, že to vím! A vy budete jejím spouštěčem!“ odpověděl okamžitě doktor, jako kdyby si snad ani neuvědomoval v jak špatné situaci se nacházel. Nebo možná právě proto. Neměl už co ztratit.

„Já?“ vydechl nevěřícně detektiv.

„Ano vy! Momentálně jsou poslední dva mágové v téhle místnosti, detektive. Nebo bych vám měl raději říkat Istedire? Plukovník Rostor nemá bez společníka šanci a těžko nějakého schopného rychle sežene a po jeho smrti budete vy posledním žijícím mágem a před svým osudem neutečete!“

„Neposlouchejte ho, Mallirione. Snaží se vás rozhodit, je to jen štěkání psa zahnaného do kouta. Co když mám společníka? Není mou povinností hlásat do světa, že jsem se oženil,“ odsekl Rostor nevrle.

„Nemáte, plukovníku. Neexistuje elf, který by v dnešní době něco takového dobrovolně podnikl a vy nejste z těch, kteří by usilovně hledali svého společníka. Pamatuji si vaše slova: ,Jen blázen by mě miloval a i takového blázna bych raději odmítl, než abych ho vystavil životu v nebezpečí.‘! Čtyři sta let pro vás není natolik dlouhá doba, abyste změnil svůj názor,“ uchechtl se doktor a bylo to poslední, co toho dne učinil, protože vzápětí se sesul v bezvědomí k zemi.

„Co se to sakra děje?“ zeptal se sám sebe detektiv a opřel se. Seděl v autě před svým domem a neustále si přehrával poslední den, který přinesl tolik znepokojujících odhalení.

Mág Rostor. Toužil se s ním setkat a pořádně mu poděkovat za svůj život, ale zdálo se mu, že od jejich setkání se jeho život obrátil vzhůru nohama. Tohle nebylo to, co si přál. Nechtěl nic víc, než obyčejný život. Tak obyčejný jak jen elf může mít. A místo toho…

Podíval se do oken svého bytu. Bylo tam všechno, co v tu chvíli potřeboval. Jídlo, vana i postel, přesto cítil, že to nestačilo. Měl hlavu plnou otázek, na které potřeboval odpovědi. I když se mu nebudou líbit.

Nastartoval auto a vyjel z parkoviště. Nechtěl se ptát Rostora ani elfů, proto se musel spolehnout na knihovnu. Ve všech hlavních městech byly totožné knihy a spisy. Mágové a elfové kdysi udělali mnoho kopií, aby se vědění dostalo do každého koutu světa. Směšné, že on sám procestoval skoro všechna města a přesto toho věděl zoufale málo. A kdyby nebylo Rostora, žil by dál ve sladké nevědomosti.

Zase se jeho myšlenky stočily k mágovi. Jak silný musel být, když ani nepohnul rukou a poslal doktora k zemi? A kam až sahalo jeho vědění? Jediným přečtením spisu a jednou návštěvou místa činu odhalil spoustu nesrovnalostí, které Mallirion neviděl. Oproti němu byl stále jen podřadným policistou. Neměl ani právo se nazývat detektivem.

Když byl na policejní škole, slýchával příběhy o armádním vyšetřovateli, kterému žádný zločinec neunikl. Říkalo se, že dokázal být stejně spravedlivý jako krutý. Považoval to za přehnané báchorky, ale nyní, když věděl, že tím vyšetřovatelem byl mág Rostor, věřil každému slovu, které kdy slyšel.

Zaparkoval před knihovnou a na okamžik zaváhal. Opravdu chtěl vědět víc než co už zjistil? Byl vůbec schopný se s tou pravdou poprat? Ne, takhle nemohl přemýšlet. Musel získat více informací, aby si z nich dokázal poskládat ucelený obraz.

Vrátný na něj ospale kývl a dál sledoval nějaký nudný pořad na malém televizoru, který měl na stole. Mallirion se posadil k centrálnímu počítači a zamyslel se. Stačilo napsat, co hledal a počítač mu okamžitě vytiskl seznam knih a mapu, kde je najít.

Rodokmeny mágů _

Jeho prsty se zastavily. Bude to stačit k ukojení jeho zvědavosti? Po krátkém zaváhání dopsal další hesla, aby získal dostupnou literaturu.

Rodokmeny mágů, magický archiv, společníci mágů _

Stiskl enter dříve než si to stihl rozmyslet a počítač mu okamžitě nabídl příslušné knihy i mapu. Zmáčkl ještě jednu klávesu a všechny informace se začaly tisknout. K jeho údivu i úlevě se jednalo pouze o tři knihy. Očekával, že toho bude více. A všechny se nacházely ve stejném oddělení.

Jeho úleva netrvala dlouho. Jakmile spatřil, jak tlusté ty svazky jsou, polilo ho horko. To nebude jen jedna probdělá noc. S povzdechem je vzal a nahlásil na vrátnici jejich zapůjčení. Vrátný si jednotlivé tituly zapsal a přislíbil, že to ráno odevzdá knihovníkovi, přesto se Mallirion rozhodl, že později sám knihovníkovi zavolá. Nebyl si zcela jistý tím, že vrátný do rána nezapomene, co měl udělat.

Byl již téměř doma, když telefon, pohozený na sedadle spolujezdce, začal vyzvánět. Jedním pohybem zapnul reproduktor a promluvil:
„Malliron.“

„Dobrý večer, detektive -,“ začal hlas na druhém konci, ale Mallirion ho přerušil.

„Nechte mě hádat, máme dalšího mrtvého.“

„A – ano, pane. Je to vlkodlak.“ 

„Utrhnutá hlava?“ zkusil detektiv a zajel ke krajnici.

„Ne, vypadá to na střelné zranění, detektive.“

„Samé lepší zprávy,“ podotkl elf, „hned přijedu.“

„Ještě něco, pane. Snažil jsem se dovolat velitelce, ale nezvedá telefon.“

„To je v pořádku. Jela na zasedání do  Samstormu. Říkala, že se to nejspíše protáhne,“ odpověděl detektiv klidně.

„Rozumím.“

Mallirion váhavě pozoroval telefon. Rostor mu říkal, ať zavolá, pokud budou nějaké novinky, ale nebyl si jistý, zda by ho měl obtěžovat takto pozdě večer.

Téměř dostal infarkt, když se telefon znovu rozezvučel a na displeji se objevilo mágovo jméno. Roztřesenou rukou telefon zvedl a několikrát se zhluboka nadechl než se ozval.

„Ano, Rostore?“

„Mallirione, obávám se, že došlo k další vraždě.“

1196 slov