V dávných dobách měl kulatý stůl pro každou rasu důležitý význam. Lidem připomínal krále Artuše a jeho rytíře, mágům zase prvního z nich, Merlina. Upíři i vlkodlaci, používali kulatý stůl k vyjednávání mezi jejich druhy a bytosti disponující magií, jako byli elfové a víly, věřili, že kulatý stůl byl posvěcen samotným Merlinem a zbavuje jejich lid temných čar. Teprve po Krvavé válce jeho význam začal slábnout, protože nastala doba rovnosti mezi druhy.

Nyní u kulatého stolu, který údajně patřil samotnému Artušovi, sedělo pět osob se zahalenými tvářemi. Říkali si Merlinovi potomci a jejich cílem bylo obnovit nadvládu magie nad nekouzlícimi druhy. Těch pět se spolu denně scházelo, přesto neznali své tváře, jména ani rasu. Stejně jako u svého pána.

„Odvádíte dobrou práci,“ ozval se mladý energický hlas a ze stínů vyšel muž v rudém plášti a stříbrné masce. Posadil se na své místo a přelétl pohledem po svých společnících.

„Dnes na policejní stanici v Doomsbury dorazil samotný mág Rostor. Věděl jsem, že vaše konání a tvrdohlavost detektiva Malliriona ho nakonec vylákají ven. Poslední část skládanky je nyní na dosah,“ pronesl hlasem, ze kterého čišelo nadšení.

„Můžeme tedy pokračovat podle původního plánu, pane?“ zeptal se jeden z pětice zahalených. Podle hlasu se jednalo o staršího muže.

„Ano, ovšem nezapomínejte na opatrnost. Nesmíme se světu ukázat dříve, než bude náš plán kompletní. Vy dva,“ ukázal na společníky, kteří seděli po jeho pravici, „svou část jste již vykonali, nyní je čas na vaši odměnu. Jděte nahoru do věže, budete obdarováni mocnou magií, jak jsem slíbil.“

Dva z nich se okamžitě postavili a s úklonou opustili místnost. Zbývající tři následovali jejich příkladu pouze s tím rozdílem, že vyšli jinými dveřmi.

„Jsi opravdu krutý,“ zasmála se žena, která se po celou dobu skrývala ve stínu místnosti.

„Myslíš? Nejsou spíše oni příliš hloupí? Kdyby nebyli, tak by nemohli takhle naletět,“ odvětil muž a sundal si masku. Odhalil tak mladou, pohlednou tvář, které dominovaly nezvykle světlé oči. Modrá barva duhovek byla natolik světlá, že se v bělmu téměř ztrácela.

„Možná, ale kdyby to nebyli chamtiví hlupáci, tak by za tebe neodvedli tolik práce. Ale takhle je poslat na smrt,“ posadila se vedle něj a se zaujetím zkoumala lak na svých nehtech. „Trochu mi jich je líto.“

Sotva to dořekla, z věže se ozval bolestivý řev. Znechuceně ohrnula ret a podívala se na mladíka.

„Jak dlouho tam to odporné stvoření hodláš držet? Zvedá se mi z něj žaludek.“

„Není to TO!“ zavrčel naštvaně mladý muž. „Je to můj bratr!“

„Ze kterého se stalo neovladatelné monstrum. Nemyslíš, že ho vlastně týráš? Možná by mu bylo lépe, kdybys ho zabil,“ ušklíbla se žena posměšně, ovšem vzápětí jí úšklebek zmizel z obličeje a vystřídal ho šok. Muž se pohnul rychleji, než bylo schopno běžné oko postřehnout a už svíral její krk a ubíral jí životně důležitý kyslík.

„Dávej si pozor na jazyk nebo budeš další, koho dám bratrovi sežrat,“ procedil skrze zuby a s potěšením sledoval, jak se žena dusí. Ještě chvíli drtil její krk a pak ji odhodil na zem jako kus špinavého hadru.

„Musím se připravit do práce, vypadni,“ pronesl klidně, zatímco si sundával plášť. „A po cestě se zamysli nad tím, že to ty potřebuješ mě, ne já tebe.“

Žena se s obtížemi vyhrabala na nohy a doklopýtala ke dveřím.

„Ts, víly,“ ušklíbl se mladík. „Takový zbytečný odpad.“

Protáhl se a přešel do chodby, která spojovala temnou místnost s jeho bytem. Ten byl jejím pravým opakem. Světlý, barevný a útulný.

V kuchyni postavil vodu na čaj a při pozorování vznikajících bublin si vzpomněl, že by měl zavolat Mistenovi a ujistit se, že svědomitě plnil svou část úkolu.

I s čajem se posadil ke stolu a líně vytočil číslo na pitevnu.

„Misten, poslouchám,“ ozval se známý hlas.

„Zdravím, doktore! Jen zjišťuji, zda jde vše podle plánu.“

„Ano, ano. Do pitevní zprávy jsem neuvedl ani že se s těly hýbalo a nějak jsem zapomněl i na informaci o Collenově operaci.“

„Vyborně! Dnes vám pošlu další část peněz, přesně, jak jsme se domluvili,“ usmál se muž do telefonu spokojeně.

„Děkuji vám. Mimochodem, měl jste pravdu, Mallirion se přišel na Rostora zeptat,“ odvětil doktor.

„Předpokládám, že jste mu řekl pravdu, doktore.“

„Samozřejmě, jak jste žádal. Domnívám se, že detektiv se už snaží Rostora přesvědčit k návratu. Ale ani mág nemá šanci cokoli zjistit.“

„Jsem opravdu rád, že jste na naší straně, doktore,“ řekl vážně mladý muž, ale doktor se zasmál.

„Jsem na straně peněz a vy rozhodně platíte více než policie.“

„Upřímnost nade vše, že ano? Nashle, doktore.“

Zavěsil a s chutí upil čaje. Vše šlo přesně podle plánu a nikdo ho ani náznakem nepodezříval. Proč taky? Byl jen obyčejný, slušný občan bez jakýchkoliv schopností, jak by mohl být vrahem? Ta myšlenka ho rozesmála. Kdyby tak tušili, kým doopravdy byl! A kým se teprve stane!
Až tohle všechno skončí, veškerá magie světa bude jen a jen jeho. Bude více než Merlin, on bude bůh!

Dopil čaj a pohlédl na připravenou uniformu do práce. Měl ji rád, ladila mu k očím. Velice si potrpěl na barevné provedení svého oděvu. Nevyšel by z domu, kdyby alespoň jedna část oblečení nebyla modrá. Miloval všechny odstíny modré, ale nejvíce ty tmavé, které byly v přímém kontrastu s jeho očima.

S úsměvem se oblékl a zkontroloval čas. Touhle dobou už jeho společníci připravují další část plánu, kterou provedou, zatímco on bude pracovat jak se sluší a patří.

Třeba potkám i Rostora!

S touhle myšlenkou opustil svůj byt a zvesela kráčel do práce.

905 slov