„V kanceláři tě čeká překvapení,“ oznámil tajemně Iles, když vešel do zasedací místnosti. Mallirion zvedl zrak od počítače a udiveně nadzvedl obočí. Vedle něj se pohybovaly složky, díky čemuž upír poznal, že i Nora je přítomna.

„Překvapení? Mám se bát?“ zeptal se velitel a znovu se zahleděl na monitor.

„Jak se to vezme,“ pokrčil rameny lord Winsley a posadil se na své místo. „Podle toho, co jsem viděl, mám pocit, že se spíše to překvapení bojí setkání s tebou.“

„Co, prosím?“ ozval se nevěřícně Mallirion.
„Nevidím důvod k tomu, aby se mě kdokoliv bál. Pokud tedy nepočítám zločince.“

„Tak Rostor se zřejmě bojí, dokonce se chystal znovu odejít. Vypadalo to, že sice dorazil, ale stále si není sebou jistý,“ odvětil lord a otevřel složku, kterou si prohlížel ve výtahu. „Hm, nechci malovat čerta na zeď, ale mám neblahé tušení, že nám tady řádí sériový vrah.“

Mallirion chvíli mlčel. Tak se tedy Rostor nakonec rozhodl přijet. To by mohlo být dobré znamení. Nebo možná také ne. Třeba jim jen přišel oznámit, že své rozhodnutí nehodlá změnit.

„Sériový vrah? Co tě k tomu vede?“ promluvil konečně, aniž by se k Rostorově návštěvě vyjádřil.

„Pitevní zpráva té holky z Mansmery. Před rokem jsme řešili otravu kyanidem u naprosto bezúhonné ženy tady, v Doomsbury. Případ jsme nakonec označili za sebevraždu, našel se tenkrát dopis na rozloučenou,“ začal vysvětlovat Iles, ale Nora mu skočila do řeči.

„Co to má společného s aktuálním případem? Ta holka ležela bez známek života v příkopě, co by tak mohla mít společného se starou sebevraždou?“

Velitel měl zvláštní pocit déjà vu. Skoro stejným způsobem se s ním vždy hádal Hank. Povzdechl si a otočil se k archiryji: „Nech nejprve Ilese domluvit, Noro.“

Upír se tvářil, jako kdyby ho Nora vůbec nepřerušila a pokračoval: „Druhý případ byl v Vansburnu. Mladý muž, otrávený kyanidem, dopis jsme našli okamžitě. A teď se dostáváme k naší aktuální oběti. Tanya Westová, dvacet čtyři let. Pracovala v bance, neměla žádné problémy a jak se zdá, neměla důvod ukončit svůj život. Přestože byla nalezena v příkopě, zemřela na otravu kyanidem a při prohlídce jejího bytu byl nalezen dopis na rozloučenou. První oběť se údajně zabila kvůli nešťastné lásce k nějakému Johnovi, ten druhý se zabil po té, co mu nějaký neznámý muž přebral přítelkyni. No a Tanya si vzala život opět kvůli nějakému Johnovi. To není náhoda. Od doby, co s vámi spolupracuju jsme řešili pouze jednu sebevraždu a teď najednou tři během jednoho roka, to je blbost.“

Kdyby upír mohl vidět Nořin výraz, nejspíše by ho potěšilo, jak obdivně si ho prohlížela. Mallirion přimhouřil oči a oba své kolegy si prohlédl.

„Pokud budeme pracovat s tvou teorií, tak máme velký problém, to jistě oba víte. Bohužel to zní příliš reálně, než aby to nebyla pravda. Okamžitě najděte všechny informace k těm dvěma případům. Musíme najít něco, co ty oběti spojuje. Vrah bude mít nějaký systém, podle které si ty mrtvé vybral. Ilesi, zkus zavolat do Samstormu, zda v jejich okrese taky neevidují nějaké sebevraždy kyanidem. Myslím, že Kate by měla mít službu, takže bychom možná nemuseli čekat týden na odpověď. Já zjistím, s čím mě Rostor přišel navštívit a pak se stavím na pitevnu. Doktorka by možná na něco mohla přijít,“ rozdal rozkazy a postavil se.

„Buď na něj mírný, Malle. Myslím, že se ještě nevzpamatoval z toho, co se s Kendalem dělo. Rozhodně se nechoval jako Rostor, kterého si pamatuji,“ požádal velitele lord a odpovědí mu bylo krátké přikývnutí. Vyšli ze zasedací místnosti a zatímco Nora s Ilesem zamířili k výtahu, Mallirion se zastavil přede dveřmi do kanceláře. Nemohl říct, že by nebyl nervózní, ale nemělo smysl to dál protahovat. Zhluboka se nadechl a vešel.

„Dobrý den, Rostore. Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat,“ pozdravil mága, který stál před mapou a něco na ní zkoumal.

„Dobrý den, detektive. Nebo vám mám říkat raději veliteli?“ pokusil se o úsměv Rostor. „To já bych se měl omluvit, přijel jsem bez ohlášení.“

„Poslední dobou máme hodně napilno, takže byste se opravdu těžko trefil do nějaké méně hektické doby. A Mallirione stačí, nepotrpím si na tituly. Co vás sem přivádí, Rostore? Nebo jste se přišel na nás jen tak podívat?“

„Opravdu se musíte ptát, Mallirione?“ ušklíbl se Rostor a velitel zvažoval, zda si z něj Iles dělal legraci nebo byl jen slepý. Neměl totiž pocit, že by se Rostor nějak změnil. Posadil se za stůl a vzpomněl si na dobu, kdy byl opravdu rád, že ho kus dřeva odděloval od mága.

„Samozřejmě. Nerad si domýšlím, proto je jednodušší se zeptat. Nicméně,“ zpříma na Rostora pohlédl, „předpokládám, že jste přišel ohledně žádosti, kterou jsem na vás před nějakým časem měl a která stále platí.“

„Proč?“

„Proč co, Rostore?“

„Proč si stojíte za tím, že mě chcete do týmu? Máte celou stanici k dispozici a řekl bych, že Nora a Iles jsou ve vašem týmu dostatečně silnými články,“ vysvětlil svou otázku mág a snažil se tvářit neutrálně, přestože byl nervózní snad více, než kdykoliv dříve.

„Proč?“ zopakoval Mallirion a založil si ruce na hrudi. „To je docela zajímavá otázka. Copak si nejste vědom svým vlastních schopností a kvalit? Samozřejmě, že stanice je plná skvělých policistů a Iles s Norou jsou ve své práci opravdu perfektní, přesto v týmu chybí někdo jako vy. Proč? Protože všechno, co jsem o vás věděl, co jsem zapomněl i to, co jsem později slýchával, jsem na vlastní oči viděl při řešení případu Kendala. Už ve chvíli, kdy jsem se vrátil zpět do práce, což by se bez vás nestalo, jsem věděl, že s vámi chci pracovat. Potřebujete, abych vám sepsal seznam kvalit, kterých si na vás cením?“

Rostor se nedokázal dál na Malliriona dívat, proto přešel k oknu a raději pozoroval nedaleký park. Velitel mu neodpověděl tak, jak doufal.

„Neopírá se vaše žádost náhodou jen o věštbu, která se vás týká?“ zeptal se tiše. Schválně nepoužil slovo nás, aby zkusil velitele zmást, ale sám byl jeho odpovědí překvapen.

„Věštba týkající se mě? Jsem snad mág, aby se mě nějaká věštba týkala? Pokud však taková existuje, tak bohužel nebo možná bohudík, neznám její znění. Na rozdíl od vás, jak se zdá. Fakt, že mohu vstoupit do archivu, mluvit s Marinou a studovat, aniž by na mě platila magie archivu, ještě neznamená, že mám právo na všechno. Znění věšteb mohou znát jen čistokrevní mágové a právoplatní společníci, nejsem ani jedno, Rostore. Duše archivu mi pouze sdělila, že by bylo vhodné, abyste znal znění i dalších věšteb. Takže ne, tohle nebylo důvodem k tomu, abych vás žádal o spolupráci,“ odvětil klidně Mallirion a vyčkával. Iles měl přece jen pravdu, Rostor nebyl takový jako před Kendalovým případem. Otázkou však bylo proč.

„A ty vzpomínky?“

„Co s nimi?“

„Z nějakého důvodu jste mi jistě řekl, že si je pamatujete a před chvílí jste na ně taky poukázal. Ty s vaší nabídkou taky nemají nic společného?“

Velitel byl zticha. Začínal chápat, kterým směrem se Rostorovy myšlenky ubíraly. A věděl, že největší hloupostí by bylo lhát.

„Nepopírám, že ty vzpomínky jsou pro mě důležité. Jsou vzácným obdobím mého života a vysvětlením pro spoustu věcí, které se později udály a které jsem nechápal. Taky díky nim vím, že jste v mnoha ohledech lepší než jsem se domníval. Byly taky důvodem k tomu, že jsem se po probuzení tak rychle vyrovnal s celou situací kolem Kendala a se vším, co jsem o sobě zjistil. A ano, díky těm vzpomínkám jsem si uvědomil, že jsem se ve vaší přítomnosti cítil spokojeně, ale nebyly důvodem k tomu, abych vás chtěl v týmu. Tím jsou vaše kvality, které jste celoživotně a v různých oborech, ukazoval. To, že jsem vám o nich řekl, byla jen velmi podlá taktika, jak vás donutit přemýšlet nad mou žádostí. Věřím totiž, že vy sám budete spokojenější, když budete dělat to, co vám jde nejlépe – odhalovat zločince.“

„Kdy jste se naučil být podlý, Mallirione?“ zeptal se překvapeně Rostor, ale na jeho rtech hrál pobavený úsměv. Konečně se zbavil napětí, které ho po celou dobu svíralo.

„Kdoví,“ zasmál se velitel. „Nicméně, zatím se mi tímto způsobem daří dosahovat svých cílů. Tedy s výjimkou vás, to si stále nejsem jistý výsledkem.“

„Kdyby vás viděl otec, nejspíše by nevycházel z údivu,“ konstatoval Rostor a posadil se na židli. Uvědomoval si, že toho s Mallirionem museli spoustu dořešit a rozhodně nehodlal celou dobu stát.

1377 slov