25.
Kdyby duše archivu Marina měla obličej, její momentální výraz by byl jistě k popukaní. Během posledního roku Rostor a Mallirion střídavě navštěvovali archiv a ona si tak nemohla stěžovat na samotu. Mallirion si s ní velmi rád povídal a občas se věnoval studiu. Zato s Rostorem to nebylo tak jednoduché. Neustále zkoumal pravdivost věštby a diskutoval s Marinou, jaké by měly být jeho další kroky, ovšem ani duše archivu mu nemohla říct, co dělat dál. Mohla radit a projevovat svůj názor, ale tím její možnosti končily.
„Co když tu věštbu špatně interpretujeme? Třeba znamená něco jiného.“
„Rostore, nad touto otázkou přemýšlíš při každé své návštěvě a já ti odpovídám vždy stejně. Není žádný jiný výklad. Znám tě od tvého dětství a nepamatuji si, že bys kdy tolik váhal jako nyní. Pokud se věštbou nechceš řídit, je to tvé rozhodnutí, ovšem není jisté, že to v budoucnu nepřinese nějaké potíže. Každá věštba, která kdy vznikla, měla za úkol udržovat svět v míru, každá odkazovala na rizika, která mohou nastat. Jsem si jistá, že se to týká i této věštby. Určitě je nějaký důvod, proč bys měl spolupracovat na ochraně obyvatel zrovna s Istedirem. O tom, že mluví zrovna o vás, není pochyb. Syn magické krve a syn krve císaře. Ta slova mohou odkazovat pouze na vás dva. Neustále se mnou diskutuješ o tom, co bys měl dělat, ale řekni mi, proč tolik váháš? Kam se poděl mág, který se se všemi svými nedostatky popral po svém a vždy si tvrdohlavě šel svou cestou? Celé ty roky jsi dokázal vyvažovat slabou magii ostatními vlastnostmi a nikdy jsi neváhal, tak proč teď? Proč celý rok přemýšlíš, co bys měl dělat dál, když odpověď leží přímo před tebou?“
Rostor se díval na knihu věšteb položenou na stole a jeho mysl mlčela. Pravdou bylo, že znal důvody své nerozhodnosti, ale jakmile by je vyslovil, byť jen v mysli, musel by je přiznat sám sobě. A z toho měl strach.
„Neváháš kvůli věštbě samotné, ale kvůli Istedirovi, že ano?“ ozvala se znovu duše archivu a Rostor se zamračil. Byla Marina snad jasnovidec? Nebo mu prohledávala mysl? Nakonec ale mohlo být prospěšné, že jeho myšlenky odhadla, přestože je pečlivě skrýval.
„Když jsem s Mallirionem mluvil, řekl mi, že si pamatuje vše, co kvůli přerušení rituálu zapomněl. Je to pravda?“
„Ano, to je. Přerušení rituálu ty vzpomínky nevymaže, pouze je překryje silná magie, která se smrtí zruší.“
„Jenomže já ty vzpomínky nemám, jak bych pak mohl s Mallirionem spolupracovat?“ zeptal se mág a zavřel knihu věšteb. Marina měla pravdu, nemělo smysl neustále hledat další význam věštby, když měla jen jeden.
„A ty si myslíš, že ty vzpomínky měly vliv na to, že ti Istedir nabídl spolupráci? Istedir nebo spíše velitel Mallirion zde trávil celkem dost času, stejně jako ty a často jsem s ním rozmlouvala a v mnohém mě překvapil. Neohlíží se na minulost, ale dívá se do budoucnosti. Pro něj jsou ty vzpomínky důležité, ale stále je nechává v minulosti. Nenechává se jimi ovlivnit a ani to není důvodem k tomu, že s tebou chce pracovat.“
Rostor mlčel. Neměl nic, co by na Marinina slova řekl. Detektivovu žádost odmítl, protože nechtěl jeho týmu a celému světu přidělat problémy. To bylo vyřešeno tím, že věštba byla zrušena a on tak nebyl více nebezpečím pro svět. Proč však Mallirion zdůraznil, že si všechno pamatuje, když to nemělo na jeho žádost vliv?
Povzdechl si a opustil archiv. Musel se rozhodnout. Buď se může znovu pokusit zmizet nebo se sebere a začne s detektivem spolupracovat. Netušil, která možnost byla správná, přesto nastartoval auto a vydal se do Doomsbury. Možná by bylo nejlepší zeptat se přímo detektiva na důvody, které ho k jeho nabídce vedly.
K policejní stanici dorazil dříve než by si býval přál. Seděl v autě a prohlížel si budovu, ve které byl Mallirion šéfem. S povzdechem si odepl pás a vystoupil z auta. Jen si s ním promluví a pak se rozmyslí, zda jeho nabídku přijme nebo ne. Koneckonců, utéct může kdykoliv.
Po vstupu do budovy ho překvapil nebývalý ruch a policista, který mu zastoupil cestu.
„Dobrý den, pane. Jak vám mohu pomoci?“ zeptal se Rostora, který se udiveně rozhlížel.
„Co se děje? Nepamatuji si, že by tady bylo takto rušno,“ byl zvědavý mág a pohlédl na policistu.
„To jste zde nejspíše hodně dlouho nebyl, pane. Takto rušno je tady téměř pořád, protože naše stanice řeší případy z celého okresu,“ odpověděl slušně policista a Rostor překvapeně vytřeštil oči.
„Z celého okresu? Proč? Copak v ostatních městech nemají policejní stanice? To musí všechnu zátěž házet na vás?“
„Naše stanice má dlouhodobě nejlepší výsledky v řešení závažných zločinů, proto přebíráme i případy jiných měst. Co pro vás mohu udělat? Bez urážky, pane, ale zatím se pouze vyptáváte, aniž byste mi řekl, co chcete nebo kdo jste.“
Rostor oněměl. Nikdy si nezakládal na tom, aby s ním ostatní mluvili s úctou, ale ještě se mu nestalo, že by ho někdo podezíral!
„Rostore!“
Mág se otočil a ulevilo se mu, když spatřil Ilese, který se k němu prodíral skrze dav v hale. Policista se okamžitě postavil do pozoru.
„Pane!“
„Adone, už jsem ti říkal, že mi nemusíš říkat pane,“ povzdechl si upír, když k nim dorazil. „Toto je mág Rostor, přišel za velitelem.“
Policista lehce zrudl a obrátil se na Rostora.
„Omlouvám se, pane!“
„To je v pořádku, dělal jste svou práci,“ odpověděl Rostor a rychle následoval Ilese.
„Co se to tady ksakru děje, Ilesi?“
„Co přesně máš na mysli, Rostore?“ nadzvedl obočí lord a vešel do výtahu.
„Nehraj si na hlupáka! Moc dobře víš, o čem mluvím!“ zvýšil hlas mág.
„Ach, myslíš toho policistu? Před několika lety došlo k menšímu incidentu a Kate následně zavedla hlídky dole v hale, aby se nic podobného neopakovalo,“ odvětil Iles s mírným úsměvem.
„Incidentu?“
„Ano. Jedna návštěva se rozhodla celou stanici vystřílet, naštěstí se jí to nepovedlo. Od té doby máme hlídky. Vlastně v té stejné době se vedení rozhodlo, že budeme mít na starosti vážnější případy z celého okresu. Může se ti to zdát chaotické, ale všechno tady šlape jako hodinky. Každý ví, co má dělat,“ dostalo se Rostorovi vysvětlení a v tu chvíli si uvědomil něco, co předtím přehlédl.
„Počkat! A co tady děláš ty? Předtím mě to ani nenapadlo, ale je divné, že se tady stále zdržuješ. A ten policista dole…“ zeptal se zmateně mág a vzápětí získal odpověď od ženy v bílém plášti, která k nim přistoupila.
„Detektive, to je dobře, že jste tady, alespoň nemusím až nahoru. Zde je ta pitevní zpráva, měl jste pravdu, oběť byla otrávena,“ podala upírovi složku a vystoupila dříve, než se výtah rozjel.
„Detektive? Od kdy ty seš detektiv?“
„Oficiálně asi osm let, ale s Kate jsem začal spolupracovat hned po tvém odchodu. Předpokládám, že jsi přišel za Mallirionem. Budeš na něj muset počkat v kanceláři, teď máme poradu v zasedačce. Přišel jsi na návštěvu zrovna uprostřed případu, takže nevím, kolik času na tebe bude velitel mít.“
Rostor sklopil hlavu a prohlížel si špičky bot. Měl pocit, že se všechno za posledních pár let úplně změnilo a jak to tak vypadalo, nebylo ho zde potřeba. Najednou si připadal stejně zbytečně jako když byl spoutaný a Mallirion bojoval s Kendalem. Nejspíše byla chyba sem vůbec jezdit.
„Myslím, že bude lepší, když se vrátím domů a na návštěvu přijedu, až toho nebudete mít tolik,“ pronesl klidným hlasem, přestože uvnitř se klidně vůbec necítil a ani nevěděl proč. Z nějakého důvodu ho štvalo, jak skvěle stanice fungovala a jak mile všichni o Mallirionovi mluvili.
„Takže zase za deset let? Nebo nikdy?“ konstatoval Iles a zvedl zrak od složky. „To, že máme případ neznamená, že tě Mallirion rád neuvidí. Koneckonců, trvalo ti celý rok, než jsi se sebral a přijel, byla by škoda toho nevyužít.“
Mág si povzdechl a rezignovaně přikývl. Před lety by se takto nechoval. To si ještě byl jistý sám sebou. Dnes už takovou jistotu necítil. Rozplynula se spolu s Kendalovým případem.
1315 slov
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro