Hlavu měl položenou na ruce a na první pohled se mohlo zdát, že únavou usnul na stole, ale nespal. Část své magie nechal proudit tělem, aby mu dodala energii. Pokud se nemýlil, tohle dokázali pouze elfové. Jejich magie byla úzce spjata s přírodou a tím se lišili od mágů a víl. Dokázali neomezeně čarovat s věcmi vytvořenými přírodou, včetně svých těl. Ve válce toho hojně využívali, proto taky na konci stáli na vítězné straně. Mallirion svou magii téměř nepoužíval, ale tentokrát potřeboval nabrat dostatek sil.

Dveře jeho kanceláře se otevřely a elfův citlivý nos poznal pach kolínské smíchaný s cigaretovým kouřem. Rostor přišel. Mallirion začal stahovat svou magii zpět do jádra a promluvil.

„Nemusíte být tiše, nespím, jen jsem odpočíval. Během noci jsem zjistil důležité informace.“

„Vím, že nespíte. Viděl jsem vaši magii, jen mě ten pohled na okamžik překvapil. Od války jsem nepotkal elfa, který by ji takto využíval,“ odpověděl mág, zatímco pozoroval, jak se detektiv pomalu zvedal.

„Je to zakázané, proto jste to nemohl vidět.“

„Vaše magie,“ začal Rostor, ale pak zavrtěl hlavou. „Co jste objevil?“

„Má jinou barvu, já vím. Co se týče informací, zjistil jsem, kde dojde k dalším vraždám.“

„Cože?“ vytřeštil mág oči. Nebyl hlupák, věděl, že Mallirion je opravdu schopný, ale jak mohl přijít na něco, co jemu uniklo? A jak věděl o barvě své magie?

„Kdybyste nezjistil, že se jedná o teleportační kouzlo a se svou pomocnicí nenalezl pravá místa vražd, nikdy bych na to nepřišel,“ usmál se detektiv a ukázal na mapu. „Podívejte se sám.“

Rostor s přimhouřenýma očima pozoroval mapu a z jeho výrazu se nedalo vyčíst, co si myslel. Mallirionovi se pohled na mága líbil, protože konečně taky předvedl své schopnosti a dokázal, že není k ničemu.

„Výborně, detektive. Jste pro Katin tým opravdu přínosem, ovšem jednu věc jste nezohlednil.“

„Jakou?“ otázal se překvapeně detektiv a postavil se vedle Rostora.

„Při rituálech černé magie se používá obrácený pentagram. Zatím nevíme o jaký rituál se jedná, takže k vraždám může dojít rovnou na čtyřech místech. Jediné jisté je to uprostřed, tam známe i budoucí oběť, že jo. Nicméně je skvělé, že jste z těch pár informací poskládal ucelený obraz. Já zjistil, že doba smrti byla u všech zabitých o půlnoci, což odpovídá vašemu zjištění o magickém rituálu. Smím mít otázku?“

„Ano?“ Mallirion si nebyl jistý, zda chce, aby se ho Rostor na něco ptal, ale chycení vraha bylo důležitější než jeho pocity.

„Kdo ví o vaší minulosti, přesněji, kdo zná vaši pravou totožnost?“

„Už jen pár posledních členů původní Rady elfů. Dal jsem si záležet, aby o mně nikdo nevěděl pravdu, ale... Počkat! Ten vrah i doktor vědí, kdo jsem! To znamená, že to musí být někdo z Rady!“

„Toho jsem se obával. Nejde o to, že by to byl přímo někdo z Rady, ale rozhodně vrahovi někdo ze starších pomáhá. To věci docela komplikuje, nemyslíte? Nejenže stojíme proti mocnému nepříteli, ale přímo mezi elfy jsou zrádci. Stále však platí, že budeme muset do archivu. Abychom zabránili dalším obětem a chytili vraha, potřebujeme vědět o jaký rituál se jedná. Pokud jste si to tedy nerozmyslel, tak bychom měli vyrazit,“ obrátil se na elfa Rostor a lehce nadzvedl koutek úst.

„Samozřejmě, že jsem si to nerozmyslel, ale chtěl jsem nejprve počkat na pitevní zprávu,“ odvětil detektiv a přešel zpět ke svému stolu. Bylo to dětinské, ale cítil se mnohem lépe, když ho od mága dělil ten hloupý kus dřeva.

„Myslím, že se toho stejně moc nedozvíme. Oběť opět nebude mít, kromě doby smrti, nic společného s těmi ostatními. Nechci na vás nějak tlačit, detektive, ale čím dříve zjistíme, o jaký rituál se jedná, tím lépe. Nevím, jak vy, ale já bych se zase rád vrátil ke svému stereotypnímu životu. A taky se mi zrovna dvakrát nechce umřít, takže bych toho blbce rád zastavil dřív, než se stanu poslední obětí,“ ušklíbl se Rostor. Nečekal na odpověď a vydal se ke dveřím. Věděl, že elf půjde za ním. Chtěl dopadnout vraha stejně jako on sám.

Posadil se za volant a čekal, až dorazí Mallirion. Byl přece jen trochu nervózní, protože už věděl, kým detektiv byl. Ještě před pár hodinami to byl pouze elf, kterého kdysi zachránil. Nyní to byl někdo, koho v minulosti miloval a kdo byl důvodem jeho samoty. Kdyby býval neznal pravdu, jistě by si nějakého společníka nebo společnici našel, ale on věděl, že někdo takový už byl. Do dnešní noci netušil, kdo to byl, přesto nehodlal pošpinit jeho památku někým jiným. A nechtěl nikoho vystavovat nebezpečí. Teď se musel přemáhat a spolupracovat s Mallirionem s vědomím, že dříve se znali lépe než se doposud domníval. Čekalo ho opravdu náročné období.
Mallirion se posadil na sedadlo spolujezdce a Rostor beze slov nastartoval a vyjel z parkoviště.

„Jak víte, že vaše magie má odlišnou barvu?“ zeptal se po chvíli jízdy Rostor. „Málokdo to o sobě ví.“

„Nejste jediný, kdo vidí barvy magie. Tahle schopnost existuje i mezi elfy. Vidím svou vlastní barvu i barvy ostatních. Ta vaše taky není zrovna obvyklá,“ ušklíbl se detektiv a pozoroval domy, kolem kterých projížděli. Měl Doomsbury opravdu rád. Město bylo moderní a přesto si dokázalo zachovat velkou část staré zástavby.

„Hm, máte pravdu. Šedá není zrovna běžná barva, ale rozhodně je častější než červená, nemyslíte? Možná bude rozumnější se v tom nevrtat, byl jsem jen zvědavý, jak to víte. Včera jste se mě ptal na archiv a zapomněl jsem vám říct, že pokud je něco, co vás zajímá, můžete to tam nalézt. Budete mít spoustu času, zatímco já budu zkoumat rituály a hledat vodítka k našemu vrahovi.“

Elf udiveně nadzvedl obočí nad náhlou změnou tématu, ale nestěžoval si. Stále se úplně nesmířil s informacemi, které se předchozího večera dozvěděl.

„V archivu je jistě spousta věcí, které bych rád zjistil, ale neumím si představit, kolik času by mě takové hledání stálo,“ odvětil detektiv a Rostor se zasmál.

„Je to magický archiv, Mallirione. Reaguje na myšlenky. Chcete znát recepty na staré léčivé lektvary, pomyslíte na to a archiv vám sám podá spisy, kde naleznete odpovědi. Jediným problémem může být Marina, duše archivu. Někdy je nesmírně upovídaná. Naposledy jsem nebyl schopen na nic pomyslet, protože se mi jednoduše usadila v hlavě a neustále žvanila.“

„V hlavě? Komunikuje skrze mysl?“ zeptal se detektiv opatrně. Moc se mu nezamlouvalo, že by mu v hlavě mluvila nějaká ženská.

„Ano, ale není to tak hrozné, jak se zdá. Sama má ohromné znalosti, takže může mít i důležité poznatky.“

„Vypadá to, že archiv dobře znáte,“ konstatoval Mallirion. Z okýnka už neviděl žádné domy, vyjeli ven z města. Trochu ho stáhl, aby se mohl nadechnout čerstvého vzduchu.

„Chodíval jsem do archivu s rodiči a později s bratrem a jeho ženou. Jako dítě jsem si často povídal s Marinou, když jsem vyrostl, spíše jsem archiv využíval ke studiu,“ vysvětlil Rostor a zabočil na úzkou lesní cestu.

„Jedné věci nerozumím,“ ozval se po chvíli Mallirion. „Říkal jste, že si mágové k sobě vybírali jako společníky elfy a víly, neznamená to tedy, že po světě běhá spousta polovičních mágů?“

„Mám dojem, že jsem použil slovo většinou, detektive. Nejednalo se o pravidlo. Spousta mágů, jako například mí rodiče, uzavřeli sňatek mezi sebou. Po válce si někteří vzali i lidi. A polovičních mágů, tak jako jste vy, není tolik. Už jsem vám to říkal, ve vaší rodině bylo více spojenectví mezi mágy a elfy, takže se magie násobila. Kdyby toho nebylo, nejspíše byste byl jen trochu silnější elf.“

„V tom případě, jak mohli vaši rodiče navštěvovat archiv, když byli oba mágové?“

„Jednoduše, byli dostatečně silní, aby jeho magii odolali, Mallirione. Nepotřebovali společníka z jiného rodu. Můj bratr ho taky nutně nepotřeboval, ale nakonec si vzal vílu. Ti méně silní, jako například já, potřebují k návštěvě archivu silnějšího mága nebo společníka z jiného magického rodu. Nebo jako já, detektiva, který je poloviční mág,“ usmál se Rostor a zastavil.

„Mě nepřijdete zrovna slabý,“ zamumlal Mallirion, zatímco vystupoval z auta. Všude kolem byly jen stromy, nikde neviděl žádný archiv. Chtěl se otočit na mága a požadovat vysvětlení, když si všiml sotva znatelné magie obklopující nedaleké smrky. Pomalu k nim přešel a jemně se prsty dotkl kmene jednoho z nich. Magie zavířila a jako na povel se před ním objevily dveře. Překvapeně o krok ustoupil a pohlédl na Rostora.

„Gratuluji, právě jste našel vchod do archivu,“ pronesl klidným hlasem, ale uvnitř vůbec v klidu nebyl. Fakt, že Mallirion našel vchod znamenal, že už v archivu dříve byl. Mág se nemusel příliš snažit, aby přišel na to, kdy to bylo.

„Tak pojďme,“ povzdechl si a obešel stále překvapeného elfa. „Čeká nás spousta práce, nemáme čas tady postávat, detektive.“

Mallirion se vzpamatoval a se zatajeným dechem následoval mága. Uvnitř ho přivítala příjemná vůně dřeva, ale než se stihl pořádně rozhlédnout, v jeho mysli se ozval hlas.

„Istedire! Je to dlouhá doba, kdy jsi zde byl naposledy! Věděla jsem, že se jednoho dne vrátíš!“

1466 slov