Měl by se vyspat, věděl to, ale jeho mysl byla zjevně jiného názoru.

„Kdo je to?“

„Někdo, koho bys rozhodně neměl vidět, Istedire,“ pronesl nahlas do ticha pokoje. „Měl bys svou nevědomost považovat za štěstí.“

Proč? Přesněji, proč teď?

Byl mág, moc dobře věděl, že neexistuje nic jako náhoda. Možná nebyl tak silný jako ostatní ani neměl takové nadání, ale vše, co se jako dítě učil si pamatoval. To, co vypadalo jako souhra náhod, bylo zpravidla dílem předem daného osudu. V životě každého tvora na světě byly dané milníky, kterých musel dosáhnout a které bylo potřeba překonat, aby mohl jít dál. Byl si naprosto jistý, že tohle setkání patřilo mezi milníky, jen nevěděl, jestli se jednalo o jeho nebo Istedirův osud.

Rozhodně to však mělo spojitost s tím, co se dělo venku. Nevěřil Mistenovi, že po jeho smrti se z Istedira stane poslední mág, který zapříčiní válku, přesto elf nějak zapadal do plánů nepřítele.

„Co ten zmetek získá válkou?“ Jeho hlas se odrážel od stěn, ale na odpověď už musel přijít sám.

Válka…

V dnešní době, s vymoženostmi, které byly od Krvavé války vynalezeny, by válka zničila celou planetu. Přestože to nebylo potřeba, bylo vyvinuto nesmírné množství zbraní, které by dokázaly srovnat se zemí celá města. Kdo by z takové situace těžil? A kdo by byl v bezpečí?

Odpověď byla jednoduchá. Ten, který by dokázal převzít vládu nad všemi ostatními. Někdo s takovou mocí, že by ho poslouchali všechny rasy a přestaly bojovat. Stal by se téměř bohem.

Jenomže takovou mocí disponoval naposledy Merlin a neexistovala žádná možnost, že by kdokoliv dokázal získat alespoň podobnou sílu. Nebo snad ano? Parchant, který s tímhle začal, ho potřeboval vylákat a zabít, aby se z Istedira stal poslední mág. To byl nesmysl, protože věštba mluvila o čistokrevných mázích. Tak k čemu ho sakra potřeboval?

Na chvíli zavřel unavené oči a myšlenky ho přenesly do hodně vzdálené minulosti.

Když otevřel oči, pohled mu padl na kamenný strop jeskyně ozářený světlem, vycházejícími z ohně.

Kde to byl? A co tam dělal?

Vzpomínal si. Procházel vesnicemi i lesy. Chtěl najít klid a zmírnit bolest z války. Přišel do téhle jeskyně a chtěl…co tady chtěl udělat? Usilovně se snažil nalézt odpověď, ale jediný výsledek byl podivný tlak a bolest na hrudi. Bolelo to podobně, jako když nedokázal uzdravit nejstaršího bratra. Jako když musel přihlížet, jak z něj vyprchává život. Byl to pocit ztráty, ale o co přišel? Nic důležitého nevlastnil. Přesto…

„Konečně jsi vzhůru,“ ozval se vedle něj známý hlas úlevně.

„Ilesi?“ překvapeně se za hlasem otočil a opatrně se posadil. „Co tady děláš? Neříkal jsi, že půjdeš na východ zjistit, jaká je tam situace mezi coveny?“

„Rozmyslel jsem si to. Říkal jsem si, že by ti prospěla společnost.“

Lhal, poznal to na něm okamžitě, ale neupozornil ho na to. Znal Ilese, málokdy se uchyloval ke lži.

„Co se stalo? Pamatuji si, že jsem sem přišel a pak nic až do teď.“

„Banda potulných zlodějů. Měli mezi s sebou mága a překvapili tě. Nejspíše zjistili, že nemáš nic cenného, protože když jsem přišel, byli na odchodu,“ vysvětlil Iles, zatímco přikládal do ohně.

Zase lež. Rostor se rozhlédl po jeskyni a srdce se mu sevřelo, když spatřil známou značku. Byli v jedné z posvátných jeskyní určených k uzavírání sňatku mezi mágy a společníky. Více vědět nepotřeboval.

Otevřel oči a zadíval se z okna. Obzor začínal růžovět. Už nemělo smysl se pokoušet o spánek. Pomalým krokem přešel do kuchyně.
Pomůže vyřešit tenhle případ a odjede někam hodně daleko. Někam, kde ho už nikdy nikdo neobjeví.

Sedl si zpátky ke spisům a hledal cokoliv, co mohl přehlédnout. Jakoukoliv nápovědu k vrahovi. Ani nevnímal, že opět začal mluvit nahlas.

„Člověk, upír a vlkodlak. Všichni byli mladí a bezúhonní. Neměli ani žádné důležité kontakty. Zabil je na různých místech a pak je přenesl pomocí teleportace, proč? Aby se zbavil důkazů? To se mi nějak nezdá,“ zavrtěl hlavou. „Chtěl mě vylákat, musel počítat s tím, že na to přijdu. Bude tam jiný důvod, ale jaký?“

Otočil stránku Jacksonova spisu a zarazil se. Podle Mistena zemřel o půlnoci. Nejen on, Collen taky a Nora dnes teleport vycítila krátce po půlnoci. Možná se mýlil, ale o půlnoci se v minulosti vykonávaly rituální vraždy.

„Rituál? Jaký rituál sakra chystáš? Kdo do prdele jsi?“ zamumlal nad složkou a upil kávy. Když tak koukal do pitevní zprávy, vzpomněl si na doktorova slova a okamžitě se napřímil.

Musel to být mág nebo elf! Nikdo jiný nemohl znát pravdu o Istedirovi! Vrahem byl někdo opravdu starý, někdo kdo znal elfskou císařskou rodinu a věděl, že Istedir je poloviční mág. A co víc, muselo se jednat o osobu, která někdy Istedira potkala!

„Celé roky se skrýval, tak jak ho sakra objevil? Jak zjistil, že detektiv Mallirion je Istedir? Je to někdo, kdo ho zná!“

Rostor vytáhl z bundy krabičku cigaret a vyšel před dům. Potřeboval téhle záhadě přijít na kloub. A rychle.

Vrah používal teleport, takže měl mocnou magii. Mohlo se jednat o mága nebo elfa. Zabíjel o půlnoci a měnil místa nálezu, jistě tak připravoval magický rituál. Věděl o Rostorovi, že byl posledním mágem a chtěl ho zabít, aby jeho místo zaujal Istedir. Elfský detektiv ale nebyl čistý mág, takže se na něj věštba nevztahovala, tak co od něj vrah chtěl?

„Nemůže to být mág!“ vyhrkl nahlas Rostor, když si uvědomil, že on sám je posledním mágem. Když vrah chtěl využít Istedira jako posledního mága, tak sám mágem nemohl být. Ale který elf byl tak silný, aby dokázal používat teleportační kouzlo?

Bez návštěvy archivu se neobejde. Na tom místě jsou shromážděny všechny informace o magii a jejích uživatelích. Bude muset zjistit o jaký rituál by se mohlo jednat a jak zabránit dalším obětem. Neznal žádný rituál, který by využíval tři oběti, takže si byl zcela jistý, že pokud si nepospíší, přibydou další mrtví.

„Vím o tobě, Noro,“ vydechl obláček kouře a po jeho pravici se objevila archiryje.

„Je to on, že ano, mistře? Společník o kterého jste před lety přišel. Musí to být on, když mě vidí!“ pronesla vážně dívka a stanula před mágem. „Říkal jste, že je mrtvý.“

„Netušil jsem, že archiryje jsou tak zvědavé,“ odsekl Rostor naštvaně, ale Nora si z toho nic nedělala.

„Měl byste mu to říct, mistře.“

„Noro, nenuť mě k tomu, abych se k tobě začal chovat, tak jak určuje naše postavení. Strkáš nos tam, kam nemáš. Minulost je minulostí a tak to taky zůstane. Pokud jsi nepřišla kvůli ničemu jinému, tak odejdi.“

Rostor dokouřil cigaretu a vykročil zpět k domu. Nehodlal poslouchat hlouposti, které mu nijak v dané situaci nepomáhaly.

„Je to mág z vašeho rodu, mistře. Ten vrah je s vámi nějakým způsobem příbuzný,“ ozvala se žena tiše.

„Nesmysl,“ pronesl pevně Rostor a podíval se na Noru. „Já a Arten jsme byli posledními mágy z rodu, víš to stejně dobře jako já.“

„Mistře, vy zase víte, že archiryje slouží vždy jen jednomu rodu. Poznám stopu vaší magie za každé situace, je to přece jedna z našich vlastností kvůli kterým jste si nás podrobili. Neexistuje možnost, že bych se mýlila. Takže buď někdo svou smrt jen nahrál nebo byl mág, kterého nezapsali do rodokmenu.“

Mág si ji chvíli tiše prohlížel a pak se posadil na schod vedoucí do domu a zoufale si složil hlavu do dlaní.

„Mohl by…mohl by to být Kendal? Říkali, že zemřel ve válce,“ vydechl šeptem otázku a v duchu doufal, že dostane zápornou odpověď.

„Domnívám se, že ano. Myslím, že je to on. Jeho tělo se přece nikdy nenašlo.“

Za svůj dlouhý život už bojoval proti různým nepřátelům, ale tentokrát měl pocit předem prohrané bitvy.

1258 slov