Náhle jsem stanuli na Yavinu 4. Poznal jsem to hned. Něco však bylo špatně. Vzduchem se nesla příměs dehtu a spáleniny. Emoce plné bolesti a strachu mnou přímo fyzicky procházeli jako duchové časů minulých. „Co je toto?“ zeptal jsem se a vhrdlu jsem pocítil sucho. „Budoucnost.“ řekl Windu a pohl hlavou. Přenesli jsme se o kousek dál. Všude kolem byli mrtvoli Jediů, dětí i několika dospělých. U nohou mi ležela malá dívenka s vlasy v jednom velkém copu. V očích měla strach a držíc si cop byla přeseknutá vejpůl. Musela být jedna z nových, jelikož jsem jí nikdy neviděl. „Proč mi to ukazuješ?“ zeptal jsem se. Windu mrazivě povzdechl. „Já jsem ti pouze ukázal co učení šedých Jedi umožňuje. Tohle všechno, už jsi vyvolal sám.“ jeho hlas zněl hrubě až bezcitně. „Já?“ optal jsem se. „Ačkoliv si to možná neuvědomuješ tak se upínáš vším k akademii a řádu Jedi. A díky tomu můžeš i vidět co se stane.“ vysvělil Windu. Zatnul jsem pěsti. „Kdo to způsobil?“ optal jsem se. Windu na mě zamrkal. „Ty přece víš kdo...“ řekl a obraz se opět změnil. Spatřil jsem temnou postavu s modrým mečem, co se prosekává skrz těla. Zprvu byla ta postava matná, bez tváře. Poté se však zastavila a pohlédla na mě. „Bene!“ vykřikl jsem hněvem i zmatením zároveň. "Věděl jsem že propadnul ale že udělá něco takového..." Pomyslel jsem si když tu se Ben rozešel ke mě a ťal. Pocítil jsem nepříjemné zamrazení...jak meč prošel mým tělem a tu obraz zmizel. A já stanul v temnotě, kolem mě byla mlha. Naproti mě stanula jiná, daleko podivnější postava. Měla oděv zlaté barvy, obličej pokřivený. „Výtej Anakine. Zdá se že tvůj osud je předurčen.“ pronesl temný hlas, a já se jen rychle rozhlédl kolem ale mistr Windu byl pryč! „Promiň,hledáš snad někoho?“ zeptal se škodolibě. „Jen klid, mistr Windu je pořád s tebou. Narozdíl od tebe mu však učení temné strany poskytlo ochranu.“ přiznal a jestli jsem viděl správně tak se i nepřímně zašklebil. Ale hned na to měl opět ten spokojený úsměv. „Ukázal ti pravdu. Přesně tohle se totiž stane, můj drahý Skywalkere.“ „To nedovolím! Zastavím tebe i Bena!“ vykřikl jsem a krev mi pulzovala v žilách. „Copak to cítím? Že by hněv? Ale to bys jako správný Jedi neměl Anakine.“ šťouchl a zákeřně se usmál. „Kašlu na učení Jedi! Zastavím vás a pak tě zabiju!“ pokračoval jsem, ruce neustále zatlé v pěst. A muž se zasmál. „Když myslíš, máš dvě možnosti. Buď se přidáš a odklidíš se mi z cesty, nebo zemřeš!“ řekl jistým hlasem. Z těžká jsem oddechl abych potlačil vztek. „Ne!“ procedil jsem mezi zuby a obraz v ozvěně smíchu zmizel.

Vrátil jsem se zpět do svého těla. Windu stál u okna a koutkem oka mě pozoroval. „Jak se rozhodneš?“ zeptal se, jeho hlas byl těžký. Pohlédl jsem na své ruce, které náhle začali bolet z rýh po nahtách. "Nesmím to dopustit..." projelo mi hlavou a pohlédl jsem na něj. Windu se tvářil jinak než předtím v obličeji měl podivný úsměv. Pochopil. „Vstaň, Jedi Sky....“ „Už nejsem Jedi, hnání se za pomstou a boj s osudem není slučitelné s jediem. Od nynějška, jsem Grey Jedi. Můj mistře.“ pronesl jsem, poklekl a sklopil zrak k zemi. "Musí to tak být..." Windu se zhluboka nadechl a přikročil ke mě. Z těžka vydechl a položil mi jednu umělých rukou na rameno. „Bude to těžká cesta, drahý učedníku. Jsi na to připraven?“ optal se. „Jsem.“ řekl jsem pevně a rozhodně. „Dobrá, nyní vstaň arciknighte Skywalkere. A následuj mě.“ pronesl Windu a v hlase mu zněl nenápdný pocit radosti.

Rozešli jsme se do podzemní místnosti, jejíž vchod byl skryt za několika prkny a plátnem. Byly tam schody dolů a cesta byla lemována pochodněmi. Windu vstoupil a vedl mě. Chodbička byla malá dle opracování šlo a bývalou důlní šachtu. Na jejím konci byly zamrzlé dveře. „Kam to deme?“ optal jsem se. „Tvůj první úkol jakožto šedého jedi bude se vyrovnat s budoucností.“ řekl a na to dveře pukly v pantech a spadly na opačnou stranu. Za nimi byla ledová jeskyně. „Kde to jsme?“ optal jsem se znova, když jsem si všiml kolik světla do místnosti proudí. 

„Dle tebe jsme možná šli dolů a to je pouze iluze.“ řekl máchl rukou. Náhled se ve stěně před námi objevil otvor ven a náhlý vítr odnesl plachu, která přikrývala jakousi věc. Původně jsem si myslel že šlo o nějaký starý důlní stroj ale to jsem se šeredně zmílil. „To je...“ „Má loď a nyní tvá.“ skočil mi do řeči.

Šlo o trojůhelníkovou loď, kterou jsem nikdy nespatřil. A z protoru za kabinou na nás vykoukla hlava droida. „To je R5, pomůže ti s pilotáží.“ řekl Windu. Droid něco zapípal. „Je z tebe celkem neklidný ale snad nebude dělat potíže.“ řekl Windu , mezi tím co jsem přejel dlaní po trupu lodi. „Děkuji, mistře.“ pronesl jsem, zakrývajíc dík. „A nezapomeň, zabíjej pouze když budeš muset.“ na ta slova jsem s pomocí instrukcí od R5 spustil motory a proletěl otvorem ven a vzhůru do vesmíru.