„Jak to myslíš R3 že na cestu zpět musíme dotankovat!?“ vykřil jsem naštvaně a četl odpověd z monitoru. „Hah...fajn, pokusím se pak od Luka získat nějaké palivo než se vydáme na zpáteční cestu.“ řekl jsem a hleděl do prázda vesmíru. "Jen doufám že další zastávka už bude ta poslední.“" pomyslel jsem si.

Ta zastávka byla nucená. Loď očividně nebyla stavěná na daleké cestování a taky mi bylo řečeno že ten hyperpohon byl vlastně přidělán. Ani jsem se tedy nedivil že se rychle přehřál. Ikdyž jsem tomu tedy moc nerozuměl a nechápal jak se to vůbec mohlo stát aby se hyperpohon pří mísové teplotě kosmu přehřál.

Zavřel oči a trochu si pročistil hlavu. „Hmm... Windu mi řekl že osud a budoucnost jsou dané. Myslel tím i pád řádu Jedi?“ optal jsem se sám sebe a zaslechl povědomí hlas. „Anakine.“ otevřel jsem oči a opřel se do sedadla. „Ahoj mami. Jak se vede otci?“ optal jsem se opatrně. Poznal jsem totiž v jejím hlase lehké zklamání. „Proč jsi se odvrátil od otce?“ optala se mateřsky. Povzdechl jsem. „Našel jsem vlastní cestu, po které se chci vydat. Ben... musím jej zastavit ale bez učení o temné straně se tak stát nemůže.“ vysvětlil. Měl jsem v tu chvíli pocit, jakoby jsem se přiznal k něčemu hroznému. „Tvůj otec ti věřil, viděl v tobě svého následníka.“ vyčetla mi. „Proč až teď, proč až teď když už je pozdě se objevuješ a říkáš mi to? Tohle všechno jsem věděl. Ale nikdy jsem od něj neslyšel jediné slovo, které by to dokazovalo.“ vyčetl jsem jí naopak já. Odpovědi jsem se však již nedočkal.

Na místo toho jsem zaslechl zapínání droida. „Co? Ne, nic mi není R3. Můžeme už skočit?“ zavzlikal jsem a otřel si rozslzené oči. Droida opět něco zapípal a na obrazovce mi vyjeli instrukce. „Chápu, tak mi řekni až to bude hotové. Trochu se prospím.“ oznámil jsem droidovi, opřel hlavu o palubní desku a pomalu propadl do bezesného spánku.