Anakin:
Znovu se rozesmál a prohlédl si její meč. „Zajímavé. Ten meč je pro ní cenný. Dokonce stejně cenný jako ty. Uvidíme jak bude reagovat když o jednu z věcí příjde." zasmál zaťál ruku v níž držel meč. Ozvalo se zapraskání a meč slabě zasyčel. „Né!" vykřikl jsem chraplavě a natáhl ruku k jejímu meč, ležící jí v ruce. „Ahhh, anó! Ten hněv! Ta moc! Úžasné! Ta síla!" vykřikl blaženě a temnota která z něj sála náhle narostla. "Nemohu jej porazit. Je příliš silný...Není možné abych jej takto zachránil. Ne v tomto stavu." uvědomoval jsem si a skousl ret. "No tak, je přeci něco co mohu udělat... určitě je..." přemýšlel jsem a tu se mi v hlavě urodil nápad. „Elio!" vykřikl jsem a postva opět pohlédla na mě. „Není už žádná Elia!" vykřikl rozlobeně až se okolní stěny otřásly. „Elio. Já vím že tam někde jsi! Musíš bojovat!" Na to se on rozmáchl a poslal proti mě další kus kamene. „No tak, vím že tam jsi!" vykřikl jsem znovu a zastavil kámen těsně před tím než mě trefil.

Elia:
Kolem mě byla taková temnota, že mi nedovolila se hnout. "Tohle nevypadá dobře! Ale musím se odsud dostat!" uvědomovala jsem si ale po krátkém snažení jsem to vzadala. "Anakine...odpusť..."

Anakin:
Nic se nedělo. „Vidíš, já ti říkal že se nic nestane! Její moc i tělo je má! Odpor je marný!" prohlásil. Z hluboka jsem se nadechl sedl do lotosového květu. "Mou největší silou byla vždycky má mysl. Vím že to asi nepůjde ale nemám na vybranou." uvědomil jsem si. „Copak prosíš o milost?" zeptal jsem klidným ale temným hlasem. Ignoroval jsem jej a pomalu uklidňoval veškerý můj tok myšlenek. „Anakine..." zaslechl jsem náhle v hloubi mysli slebě Eliin hlas. „Ne! To ti nedovolím!" vykřikl a hodil po mě další kus skály. Pozvedl jsem ruku ale tentokrát jsem to nestihl. Síla jsou proti mě kámen tlačil byla příliš silná a tak mě kámen na přímo trefil a odhodil mě k východu. Vyhekl jsem bolestí. Cítil jsem snad každou kost v těle, včetně zlomených žeber. Zaúpěl jsem a pomalu se opět posadil. "Moje síla je slabá ale musím vydržet!" dodával jsem si odhodlání

Elia:
Náhlý záchvěv okolí a přítomnost Anakinova vědomí, jakoby mi dodala druhou sílu. "Jsem Elia Dooku, musím bojovat!

Anakin:
„Vy ubohý hmyze!" vykřikl a chytil jsem za hlavu. „Elio. Jsi silnější než on! Tak bojuj!" promlouval jsem k ní duševně a doufal že mě slyší. „Mě jen tak nezlomíte!" vykřikl znovu až že stropu spadl kousek omítky. „Nikdy nepodceňuj své nepřátele." řekl jsem a pohlédl mi do očí. I přes tato slova jsem byl prakticky bezmocný, a jakýkoliv můj pohyb by znamenal propíchnutí plíce. Z okraje úst mi vykl pramínek krve. „Né!!!" rozkřikl se a náhle skrz Elii hruď začala proudit oslepující zář. Přivřel jsem zrak a sledoval co se děje.

Elia:
Náhle jsem pocítila jak se má duše osvobozuje. "Temnota kolem mě ustupuje" uvědomila jsem si po pocítila příjemný chlad. Vysílením jsem se zhroutila na zem a duch, který nyní stanul před mýma očima na mě rozzuřeně hleděl. „Tohle ti nezapomenu!" pronesl a pomalu se vrátil do sochy z které před tím vyvstal. Pokusila jsem se zvednout ale byla jsem vysílená. "Je pryč..." uvědomila jsem si a pohledem vyhledala Anakina. Ležel tam na zádech a ani se nehnul. „Anakine!" vykřikla jsem a začala se plazit k němu. Když jsem tak s velkou námahou učinila, zjistila jsem že je na samotné hranici života. „Ne..." zašeptala jsem a chytla jej za ruku.