,,Spokojená?"jen jsem na jeho otázku přikývla a dál chroustala brambůrky.

,,Fakt si nechceš sundat brusle?"koukl na mé do tureckého sedu zamotané nohy. Zavrtěla jsem hlavou. Je to moje tajná zbraň. Kdyby něco...

,,Na nich mi neujedeš, nesjedeš tak rychle ze schodů."čte mi myšlenky? Vzpomněla jsem si na to velké schodiště.

,,To si jen myslíš."

,,Vysekáš se."

,,Jako malá jsem sjela u nás po schodech dolů jako nic."o otřesu mozku jsem už mlčela. Nedokázala jsem si užívat Anime, když na mě furt mluvil.

,,Nebaví mě to."shodila jsem ze sebe deku při endingu a postavila se na brusle.

,,Tak pojď si třeba něco zahrát!"snažil se mě zastavit. Ale já už vyjížděla z jeho prostorného pokoje. Hned za mnou vyběhl. Snažil se mě zastavit, než jsem dojela k velkému schodišti, ale nezastavil mě.

,,Ublížíš si."

,,Nejsem jako ty, umím na tom jezdit."

,,Ale i tohle je pro někoho kdo umí bruslit dost nebezpečné."

,,Je roztomilé jak se staráš."s těmito slovy jsem se rozjela po mramorových schodech dolů. Drncalo to, to ano, ale já byla zvyklá. Doma jsem takhle jezdila často.

,,Maríííí!"zaječel kdosi za mnou a tvrdě do mě ze zadu narazil. Svět se mi slil do šedé šmouhy. Přistání už nebylo tak hrozné. Čekala jsem, až na mě ta hora svalů dopadne a zláme mi všechny kosti v těle, ale naopak ja měla to štěstí si z něj udělat přistávací plochu.

,,Hloupej dáviči chlupů."neudržela jsem se a rozesmála se. Tahle scéna byla komická, možná úkaz karmy.

,,Jsi v pořádku?"zeptal se mě. Ani mě nenapadlo vstát.

,,Bych se měla ptát já tebe."smála jsem se. Nevypadal zraněný. Taky se nad touhle situací rozesmál. V tom se z vrchu schodiště ozval hlas starší paní.

,,Co se tady děje!?"

---

,,Omlouvám se za ten včerejšek, teta nemá ráda návštěvy, je stejná jako můj otec."doběhl mě blonďák, když jsem stoupala po schodech do školy. Při vzpomínce na včerejšek jsem rudla. Já na něm ležela! Spadla jsem na něj.... Ale on mě strčil. Nevyčítam mu to. Ale to, co následovalo, bylo takové peklíčko na zemi.

Jeho teta nás seřvala. Nikdy mě nikdo takhle neseřval, i Adrien mlčel, nedovolil si odporovat. Po dlouhém poučování mě nemilosrdně vyhodila z jejich domu. Venku už se i stmívalo, takže jsem i doma schytala trochu průšvih, protože si mysleli, že mě někdo v lese unesl. A měli vlastně pravdu.

,,T-to je v pohodě."uhla jsem pohledem, neboť to v pohodě nebylo. Budu mít doživotní trauma.

,,Teta je taková. Horší jak otec, ten by tě ušetřil toho žvatlání a rovnou tě vyhodil. A nedal by mi domací vězení."odfrkl si. Nevědomky jsem začala zpomalovat. A rudnout.

,,T-tvůj otec?"nevěděla jsem co říkám, vypadlo ze mě první, jež mě napadlo.

,,Můj otec je na služební cestě. A protože tam prej zkysne moc dlouho, ja skončil u tetičky."ucedil jedovatě.

,,C-co děla tvůj otec?"neuvědomovala jsem si co dělám. Za normalních okolností bych sotva řekla pitomý ahoj. Mari, asi se lepšíš...

,,Je návrhář."usmál se na mě. Tempo mé chůze se jen zpomalovalo. Nohy mi z neznamého důvodu těžkly.

,,Nejspíš ho znáš. Gabriel Agreste."usmál se ještě zářivěji. Nad mým výrazem se jen uchechtl. Zcela jsem se zastavila, neschopna dalšího kroku. Hlava se mi motala, bála jsem se, že se mi každou chvíli podlomí nohy. Adrien zatím utekl za skupinkou studentů, která ho k sobě volala.

Gabriel Agreste, jeden z nejznámějších návrhařů světa. Můj favorit. Můj vzor.

Proto mi bylo Adrienovo jméno tak povědomé....