„Haydene! Kde jsi? Tohle není vtipný!" zakřičela a vzteky zadupala. Tráva ji pod bosýma nohama šimrala. Lezla jí mezi prsty jako malí broučci.

Přece tady, dobíral si ji. Pořádně se rozhlídni a najdeš mě.

Hope se točila po trávníku za domem, ale svého o 76 vteřin staršího bratra nikde neviděla. Nakouknula pod převrácený koš na prádlo, ale ani tam se neschovával. Nebyl za stromem obsypaným rudými višněmi ani mezi malinovými keři.

„Vylez ven!" křičela. Její pisklavý dětský hlásek se rozléhal po celé zahradě. Zakopla o jeden z náklaďáků a plácla sebou na zem k ostatním hračkám, které byly poházené prakticky po celém pozemku. Vztek se v ní hromadil, oči jí pálily, ale snažila se neplakat. Založila si ruce na prsou.

Máma bude naštvaná, že zase brečíš, ozval se znovu Haydenův hlas.

Kučeravé hnědé vlásky vykoukly zpoza staré psí boudy. Nátěr na jednotlivých prknech už se loupal a původně červená barva tak působila omšele a smutně. „Tady jsem," vypískl a rozběhl se ke své sestře, která si pevně stále pevně svírala drobný hrudník. „Už se na mě nezlob, Hope. Byla to jen sranda."

„Není na tom nic vtipnýho, když tě slyším a nevidím." Pěstičkou si otřela slzy, které si našly cestu ven. Mokré dlaně otřela do pomačkaných růžových šatiček s bílými puntíky.

„Vždyť to taky umíš. Nechápu, proč tak nemluvíme pořád."

„Maminka tak nemluví," namítla.

„Mamka sice ne, ale taťka někdy jo," žďuchl do sestry loktem. Ta se svalila na zem a snažila se nesmát. Nikdy se na něj nevydržela zlobit dlouho.

„Kecáš! Tatínek tak nemluví. Vymýšlíš si a kdo si vymýšlí, půjde do pekla," hrozila mu vztyčeným ukazováčkem.

„Ty kecáš!" křikl na ni.

Přerušil je křik z domu. „Děti! Pojďte dovnitř, oběd je na stole."

Kdo tam bude dřív? popíchl ji Hayden a zvedl se z trávníku. Umazané kalhoty od hlíny na něm plandaly. Vláčel za sebou jednoho z jeho plyšáků.

Určitě já, ty padavko, zasmála se.

„No vidíš, že to umíš," zazubil se.

Utíkali společně do domu a tam zasedli k obrovské porci dušené zeleniny, ušák usazený po Haydenovo boku.

„Fuj," odstrčil talíř od sebe.

„Jez, mrkev je dobrá na oči," přistrčila mamka talíř zpátky k němu.

Blivajz.

Vyměnili si významné pohledy a dál si v duchu stěžovali.

„Co vy dva máte zase za lubem?" podivila se mamka jejich zkrouceným obličejům od urputného soustředění. „Řeknu to asi takhle. Jestli najdu tu zeleninu zase někde naházenou pod stolem nebo v květináčích, tak si mě nepřejte. A se zmrzlinou se můžete rozloučit rovnou."

Oba se dali bez dalších slov do jídla, jelikož odpoledne bez zmrzliny v takovém horku působilo jako neúnosný trest, který nemohli riskovat. Clover, který ležel v rohu kuchyně se ani nezajímal o jídlo na stole. Jako by podvědomě věděl, že se dnes žádného masa nedočká. Schoulil se do klubíčka a znovu spokojeně spal.

Stejně je to fujtajbl, zasmála se Hope.

Humus, souhlasil bratr.

Dveře klaply a do domu vstoupil vysoký tmavovlasý muž. „Promiň zlato, jdu pozdě, já vím," odložil brašnu a ženu políbil do vlasů. Něžné gesto se ale ztratilo v křiku obou dětí.

„Tati!" řičeli oba najednou a hnali se ho obejmout. „Přivezl jsi nám dárky?" vyzvídal Hayden a snažil se dostat do zamčené brašny.

„Všechno popořadě, mí andílci," řekl. Vyměnil si pohled se svou ženou, která vypadala značně unaveně. Popadl děti do náruče a odnesl je zpět ke stolu. „Nejdřív dobaštíme. Copak to tady máme? Hrášek a mrkev, mňam," zvolal a nabral si plnou lžíci do pusy. „A na co je mrkvička dobrá?" zamumlal přes plnou pusu.

„Na oči," vypískla Hope. Vysloužila si tím pohlazení po vláscích.

„To je moje šikovná holka. Najíme se a pak se dozvíte, co jsem vám přivezl, ano?" nabídl jim. Oba s nadšením dojídali rozvařenou mrkev, která by jim za normálních okolností připadala naprosto nepoživatelná.

Jak Hayden, tak Hope později mnohokrát vzpomínali a přáli si být stejně bezstarostní jako tenkrát. Starat se jen o to, jestli dostanou zmrzlinu a jaké táta doveze z pracovních cest dárky. Jak šťastní tehdy byli. Jak snadné všechno bylo.