Hope

Haydene, máma se na mě přišla podívat, řekla a zamávala směrem k proskleným dveřím, kde se na ni Lauren rozpačitě smála. Mluvila s člověkem v bílém plášti, kterého Hope neměla ráda.

Než vstoupila dovnitř, musela se několikrát nadechnout a vydechnout, dodávalo jí to pocit síly, kterou posledních několik měsíců postupně ztrácela. Šedivý pramínek vlasů si zastrčila za ucho a na dceru, která seděla na posteli a usmívala se na prázdné místo vedle ní, se usmála. Vešla dovnitř.

„Jak se ti daří, holčičko? Starají se tu o tebe dobře?" zeptala se a záměrně se vyhnula volnému místu na posteli vedle ní. Pohledem přelétla popruhy, které byly k okrajům postele přidělané, ale honem stočila pohled jinam. Posadila se na židli naproti ní a natáhla k ní ruce. Prsty pohladila jizvy, které měla na zápěstích už zahojené. Oči jí začaly pálit. Pohled jí utkvěl na rozpisu léků, který měla přilepený ke zdi.

„Prý si ještě pár dní odpočinu a budou mě moct pustit," řekla a na jedné z jizev se mimoděk poškrábala. Jedna z nich se táhla přes vytetovanou vysílačku a dělila ji tak vedví. „Řekla bych, že mi v novým semestru musela utéct tak polovina věcí," zasmála se. „Prý tě mám od Haydena pozdravovat. Otevřel si ve Vancouveru teď nové bistro. Přiletí se na nás podívat za pár týdnů."

Lauren se stejně jako pokaždé snažila potlačit slzy, které se jí valily do očí vždy, kdy dceru navštívila. Ani teď jim nebyla schopná vzdorovat. Stočila pohled na dveře, kterými je dr. Goodwill pozoroval. Lehce zatřásla hlavou a on si v deskách cosi odškrtl.

„Budu muset zase jít, zlato. Za pár dní zase přijdu, ano?" slíbila a otřela si slzy do rukávu. Příště už to bude určitě lepší, utěšila se a dceru pohladila po tváři, než odešla.