Hope

„Co přesně ti Hayden řekl, když jsi ho... slyšela?" zeptal se Nate po chvíli.

„Říkal, ať sem přijedu a prosil mě, ať o tom nikomu neříkám. Zněl tak hrozně v úzkých, nemohla jsem jen tak čekat, sedět na prdeli a neudělat nic. Přesně kvůli tomuhle tuhle schopnost máme, aby když se jednomu z nás něco stane, aby se to vědělo," řekla a snažila se držet, aby se znovu nerozplakala. Po všech těch letech pro ni byla úleva, moct se konečně s někým o jejich schopnosti pobavit nahlas. Zkoumala jeho výraz. „Vypadám jako blázen, že jo? Nevěříš mi," dodala dotčeně a udělala krok zpět.

„Nic takovýho jsem neřekl, jen je to na mě moc informací najednou. Neviděl jsem ho už celý týdny, víš? Celý týdny tady v hlavě mi šrotuje, jestli jsem něco nepřehlídl, nějakej signál, kterej by mi dal najevo, kde sakra je. A teď se tu zjevíš ty a tvrdíš, že jsi slyšela jeho hlas, že ho slýcháš už celý roky, že máte tuhle podělanou schopnost. Jak je možný, že mi nic z toho nikdy neřekl? Byl jako můj podělanej brácha," křikl. Cítil se bezmocně a také pořád nemohl uvěřit tomu, co mu Hope tvrdila. Je to vůbec možný? přemítal.

„Domluvili jsme se, že to už nikdy nikomu neřekneme, proto o tom asi nemluvil," řekla tiše. „Užili jsme si s tím trablů víc než dost. Každopádně pořád nemám nejmenší tušení, co mám dělat. Postupně mi dochází peníze, musela jsem pustit bydlení, abych se sem vůbec dostala a teď jediná, která mohla cokoli tušit, skočila z okna a zabila se. Jak můžu vůbec vědět, jestli je Hayden ještě naživu?" Postupně panikařila. Ustavičný strach si začínal vybírat svou daň. Do krku se jí hrnula žluč a zároveň pocit, že nemůže kvůli nízkému tlaku dýchat. Fakt, že od rána nejedla, ničemu nepomáhal. Sesunula se na zem a nemohla popadnout dech. „Co když jsem přijela pozdě? Co když, zatímco jsem řešila svý šíleně absurdní vztahový drama, Hayden bojoval o život? Kde jsem byla, když mě nejvíc potřeboval?" Odpovědi nepřicházely, jen se jí dělal v krku větší a větší knedlík, který neměla šanci spolknout. Srdce sí bušilo jako o závod a panika jí zatemňovala možnost racionálně uvažovat. Já tady umřu.

„Uklidni se. Podívej se na mě, Hope," řekl Nate a kleknul si k ní na zem. „Dýchej, zhluboka dýchej. Jsem tady s tebou. Podívej se na mě," řekl a chytil ji za ruku, jíž si držela srdce, které jí chtělo samým tlukotem vyskočit z hrudi. „Dojdeme si sednout někam dovnitř a zkusíme na něco společně přijít, ano? Je možný, že každej máme informace, který ten druhej nemá. Můžeme si pomoct a společně ho najít," dodal a povzbudivě se na ni usmál.

Hope se po několika hlubokých nádeších a výdeších podařilo natolik uklidnit, že se za malou chvíli s Nateovo pomocí zvedla ze země. Došli společně do útulné kavárny a posadili se do boxu v rohu.

Z pohledu přihlížejících museli vypadat jako obyčejný pár, který si zašel dát kávu do své oblíbené kavárny a pokecat si. Hope přišlo až absurdní, jak ji tahle naprosto obyčejná věc div nerozplakala. Sledovala lidi kolem sebe s téměř fanatickým zápalem a chtělo se jí smát nad malicherností jejich problémů. Chtělo se jí řvát na celé kolo, křičet a ptát se, jestli jejího bratra neviděli, ale ovládla se. Objednala si kávu, jako milionkrát předtím v životě, který byl tolik vzdálený od toho současného.

„Nechceš k tomu něco k jídlu? Tvoje kůže nevypadá zrovna dvakrát zdravě. Neomdlíš, že ne?" zeptal se. „Víte co?" houkl na obsluhu, která odcházela s právě zapsanou objednávkou. „Dejte nám k tomu ještě dva croissanty. Díky."

„Proč jsi mě nekontaktoval už když se ztratil?" Ta otázka se zjevila zčistajasna a Hope přišlo až do očí bijící, že se nezeptala rovnou, jak ho spatřila. Proč já sama ho dávno nekontaktovala? Na co jsem čekala?

„Nevěděl jsem, jestli víš, jak na tom je. Nechtěl jsem tě znepokojovat. Pořád jsem nějak doufal, že se ukáže. Dřív nebo později. Nebylo by to poprvé, co se na pár dní zdejchnul. Když mi ale volal jeho... teda váš táta, bylo mi jasný, že tohle bude jiný."

„S Oscarem přece nemluvil už roky, určitě ne od doby, co ho vyhodil na ulici."

Nate cítil nutkání uhnout pohledem a na malou chvíli se i zadíval na tu sněžnou polízanici, co burácela venku, ale věděl, že si Hope zaslouží pravdu. Odkašlal si. „Pokud já vím, čas od času si zavolali."

„Po tom, co mu Shazzer vybrala sejf a Oscar řekl, že už ho nikdy v životě nechce vidět? Nemyslím si, myslím, že by mi to všechno řekl..." řekla, ale jak se tak poslouchala, začalo jí docházet, že si není jistá tím, kdo její bratr byl. Je, opravila se hned. Kdo jsi, Haydene?

„Ten sejf nevybrala Shazzer, Hope, vybral ho sám Hayden, přestože ty peníze jí pak dal. Oscar to pokud vím, celou dobu věděl. I Haydenovi časem došlo, co je Shazzer zač, a tak se s ní rozešel. Mrzí mě, jestli ti to celé vyložil jinak. Myslel jsem, že vy dva si říkáte všechno," řekl smutně. „Vždycky jsem na tebe tak trochu žárlil, chápeš?"

„Měla jsem sem přijet už tenkrát, měla jsem. Kdybych se sebrala a odjela, nic z tohohle by se nestalo. Jenže moje máma..."

„Věděl to, Hope. Hayden věděl, že jsi neměla na výběr. Udělal by pro mámu to samé, nenechal by ji hnít v Londýně bez peněz a samotnou. Chápal to. Neměl ti to za zlé. Nemáš žádný podíl na tom, co se s ním stalo."

„To se ti lehko říká," řekla a otřela si slzy, které se jí spustily po tvářích. „Jak jsem to všechno mohla nevědět? Mohl mi přece cokoli říct, jestli měl nějaký problémy, sakra."

„Samotnýmu je mi záhadou, proč se k tý čubce vrátil. Ona je ten důvod, proč si s drogama vůbec začal. Proč se dostal do těhlech sraček. Ona věděla, co se stalo a rozhodla se vzít si to s sebou do hrobu. Cítila vinu."

„Musím za Oscarem. Je posledním, kdo zbývá, kdo by mohl něco vědět. Musím se k němu dostat, než bude pozdě. Musím..."

Mrzí mě to, Hope. Nechtěl jsem ti za žádnou cenu ublížit. Promiň mi to, Honey Bunny, ozval se Haydenův hlas a Hope se jej rozhodla následovat.

„Hope? Hope! Pomozte mi někdo!" volal Nate na obsluhu v kavárně. „Zavolejte někdo sanitku!" křičel. „Prober se! Musíš zůstat při vědomí, chápeš? Musíš," mluvil na ni, zatímco s ní třásl. „Kvůli němu, zkus to zvládnout, ano?" mluvil k ní dál, přestože věděl, že je někde, kde ho nemůže slyšet.