Hope

To je snad zlej sen, pomyslela si za cestu domů už poněkolikáté. Šourala nohama, mechanicky pokládala jednu před druhou, naprosto ignorujíc lidi, které míjela. Jednou rukou si přidržovala tržnou ránu na hlavě, ze které jí mezi prsty stékala horká krev. Každých několik kroků se otočila nejdřív za jedním ramenem, potom i za druhým ve snaze získat co největší pocit bezpečí, ujistit se, že ji ten parchant nesleduje. Nikdo za ní ale nešel. Sem tam se setkala pohledem s někým, kdo se za ní se starostlivým výrazem (někteří spíš s pohrdáním) otočil. Druhou rukou si přitáhla bundu blíž k tělu, jelikož s každou další minutou začínala být větší a větší zima.

Když konečně došla k hotelu, na recepci už se na ni zubil majitel, křivé zuby posázené jeden přes druhý. „Blbej den, paninko? Snad vám není zima?" zeptal se a ušklíbl se. „Když chvíli vydržíte, hodím vám na patro přímotop."

Hope jen přikývla a poprvé za to odpoledne si uvědomila, že je úplně švorc. Žádné peníze rovná se žádné ubytování, rovná se žádné jídlo. Matika jí sice nikdy nešla, ale v tomhle měla jasno. Zaplaceno měla až do konce týdne, to znamenalo, že má ještě tři dny na to, vymyslet, co si potom počne. Chci jet domů. Mami, kde jsem se to ocitla?

Přikrývka, do které se zachumlala, než se rozplakala, byla vychladlá, ne-li úplně ledová. Stačila si stěží utřít slzy, když za hlasitého šramocení dotáhl majitel přímotop až před její dveře. „Děkuju," houkla jen zpoza přikrývky a doufala, že nebude chtít jít dovnitř. Počkala si, až uslyší dupot nohou na schodech a pak pro přímotop došla a hned ho zapojila. Ignorovala prach a pavučiny (kterých by se stará Hope nikdy nedotkla), kterými byl přikrytý a měla chuť držet na tom horkém plechu ruce, až dokud jí nezrudnou do krve.

Jen co se pokoj vyhřál na nějakou přijatelnější teplotu, vydala se Hope k zrcadlu v koupelně, pustila horkou vodu, na kterou vždy musela chvíli čekat, než se dostala trubkami skrz celý dům až k ní, a s pomocí namočeného růžku ručníku si opatrně vyčistila ránu na hlavě. Na šití by to snad být nemělo, vždyť už z toho ani tolik krve neteče, pomyslela si, když počtvrté ždímala stále stejně rudý ručník.

Když večer uléhala do postele, míhal se jí před očima stále ten okamžik, kdy jí ten podivín naprosto přesvědčeně tvrdil, že ho Hayden okradl. Následně znovu jako by cítila, jak se jí o hlavu tříští sklo. Pevně sevřela víčka a snažila se znovu nerozbrečet, ale rozhovor se jí v hlavě přehrával jako na zaseknuté smyčce, přestože několikrát zmáčkla pomyslné tlačítko stop. Usnula až po úplném vysílení, oči měla opuchlé pláčem tak, že škvírami mezi víčky jen stěží viděla. Ve snech ji pronásledoval majitel ubytovny a chtěl po ní stále víc a víc peněz, přestože už mu zaplatila. Dlužíš mi za nájem, děvko malá.

Probudila se celá zpocená, z čela jí stékal čůrek potu, o kterém se v koupelně musela přesvědčit, že není smíšený s krví (nebyl). Jak tak na sebe zírala, sledovala tu mrtvolně bledou tvář s velkýma očima schovanými za fialovými kruhy, pomyslela si, že je zázrak, že se vůbec probudila. Klidně jsem taky mohla mít otřes mozku a zhebnout na tomhle hrozným, bohem zapomenutým místě.

Ač se ze všech sil bránila, jak chtěla, následující minuty se znovu probírala událostmi včerejšího odpoledne. Měla bych nahlásit krádež? Jakmile ale policii sdělím svoje příjmení, dojde jim, že patřím k Haydenovi. Konec konců, je pohřešovaný a přestože ho místní neschopná policie pořád nevypátrala, jméno si určitě pamatují. Ale co budu dělat? Nemám vůbec žádný peníze.

Jen co jí hlavou bleskl nápad – ač byl naprosto ubohý, Hope zalila spousta naděje – pustila se do obracení všech kapes, které na oblečení, se kterým sem přijela, našla. Nedoufala vůbec v nic, ale nakonec v posledních džínách, které jí prošly rukama, našla několik dolarů. Poválela drobné, které by svého času nechala v restauraci jako spropitné a vůbec by se jimi nezabývala, a přitáhla si je na hruď, jako by jim mohl závan tepla z radiátoru ublížit. Necelé tři dolary, to je všechno, co teď mám. Hope si povzdechla a nevěděla vůbec, co si má počít. Nepříjemně prázdný žaludek o sobě dával vědět už od té doby, co byla vzhůru, ale snažila se stůj co stůj vydržet ještě alespoň další hodinu, jelikož v pokoji měla posledních pár sušenek a se třemi dolary člověk hodně rychle přehodnotí priority. Pak jí ale zabloudil pohled k notebooku, který se jí stejně od doby, co přijela, nepodařilo kvůli pochroumané zásuvce, co pokoj poskytoval, nabít natolik, aby se spustil. Budu tě muset střelit, krasavče, přestože to bolí, pomyslela si. Nemám jinou možnost.

Následující hodinu hypnotizovala diodu na telefonu, která střídavě svítila a zhasínala, jak se kabel zoufale snažil držet elektriky, která zásuvkou chabě proudila. Bude to asi to nejrychlejší surfování po netu za celý můj život. Ani odpovědi při podvádění u testů jsem nehledala tak rychle, vzpomněla si a pousmála se. Ne že by někdy ve škole podváděla, až na tu jednu dvě výjimky. Od toho tady byl odjakživa spíš Hayden.

Teď nebo nikdy, pomyslela si, když otevřela prohlížeč internetu. Hledala bazar, výkup, zastavárnu a Google ji zaplavil stovkami odkazů a článků s touhle tématikou. Nejblíž byla zastavárna s pochybnými webovkami, které vypadaly, jako by je dělalo tříleté dítě, ale to měly bohužel všechny ty, které byly na dosah od hotelu. Hope honem přepisovala adresu na druhou stranu účtenky (jeden z mála pozůstatků v peněžence) a škrábala náčrtek mapy. Stihla to tak tak, než telefon naposledy problikl a zhasnul úplně.

Zastavárnu nehledala dlouho. I přes nečitelný nápis nad vchodem nebylo těžké podnik najít a poznat, jelikož ulice byla mimo tuhle budovu téměř vybydlená, u jednoho z prkny zatlučených domů ležel bezdomovec se psem s hladem nafouklým břichem. Hopein žaludek zaprotestoval a hlasitě zakručel. Vešla dovnitř, ve dveřích míjela jedno z divných individuí, které jsou v podnicích tohohle typu neodmyslitelné. Chlap, hubený na kost, zapadlé oči, které postrádají lesk i barvu, oblečení potrhané a špinavé ruce svírající těch pár babek, které se mu podařilo za nakradené cetky dostat. Hope jen s láskou vzpomínala na bazar, kam nesla věci, než se odstěhovala ke Grace. Na prodavačku s milým vystupováním, jejíž jméno už stačila zapomenout.

Muž za pultem páchl kyselým, týdny nepraným oblečením, které bylo skrz naskrz prosáklé tlouštíkovým potem. Vlasy, které na hlavě spíš neměl, než měl, měl připláclé na hlavě, samou mastnotou držely bez hnutí na jeho ošklivě zakřivené a pigmentovými skvrnami posázené lebce. Hope si přitáhla počítač blíž k tělu a pocítila silné nutkání na poslední chvíli z krámku vycouvat a utíkat směrem na motel, který proti tomuhle obchodu působil jako vznešené letní sídlo nějaké bohaté hraběnky.

„Co to bude, slešinko?" zašišlal bezzubými ústy. „Pošítaš? Pěkný pošítaš, ne še ne," poznamenal, když zaregistroval, co Hope mermomocí tiskne k hrudi. „Ukáše mi ho slešinka, nebo tam bude jen štát jako kuš vosku?"

Hope se zhluboka nadechla, čehož okamžitě zalitovala, jelikož k ní právě došel odér z jeho nečištěných posledních zbytků zubů. „Notebook, je v dobrém stavu, nemám ho tak dlouho," zamumlala.

„Prodej nebo záštava?" zeptal se po chvíli prohlížení stroje.

„Prodej," řekla po chvíli uvažování. Stejně bych ho neměla za co vykoupit.

„Štarej Barney ti dá 180 doláčů, co na to žíkáš?" řekl po chvíli dalšího prohlížení, když se počítač po zapojení do sítě po chvíli sám nastartoval.

„Jenom?" vypískla Hope a natahovala se po počítači, připravená odejít a už se nevrátit. „Je skoro nový, stál mě přes 900 liber," dodala.

„Vidíš tohleto?" řekl a ukázal na harampádí za sebou. Hope přikývla, ale nasupený výraz v obličeji nepolevoval. „Všechno to mělo nějakou senu, všechno. Je mi u prdele, kolik ši za něj dala. Ber nebo neber, holšiško."

Žena opodál se do jejich hovoru vmísila. „Barney, no tak. Přece bys tu chuděrku takhle neokradl," řekla a Hope k ženě, kterou prvním pohledem odsoudila jako vysloužilou prostitutku, pocítila náhlé sympatie. Barney ženu spražil pohledem, ale nakonec řekl: „250, výš nejdu."

Hope, ač původně nechtěla, nakonec peníze přijala. Notebook, na kterém měla spoustu materiálů do školy, stejně tak fotek s Kenem i Zackem, naposledy poplácala po víku a odebrala se na hotel.