Hope

Hope nasedla na kolo, naposledy se ohlédla za bytem, ve kterém stačila strávit tak málo času, a přesto se tam toho tolik stihlo stát, podvědomě si sáhla do kapsy bundy, aby zkontrolovala, jestli neodešla bez klíčů od bytu, ale nebyly tam, jen zmuchlaný kapesník a pár mincí.

Klíče hodinu zpátky předala majiteli bytu, který na ni házel po celou dobu jejich setkání nevraživé pohledy a brblal cosi o nezodpovědných ženských, co si myslí, že jim patří svět. Hope neměla energii na to, nějak na jeho slova reagovat.

Nebyla to obecně příjemná domluva. Majitel nejdřív trval na tom, že Hope musí dodržet výpovědní lhůtu, ta ale trvala na tom, že na úkor toho nechá v bytě veškerý nábytek, který tam dokupovala, a požadovala tím pádem i kauci. Nakonec se po hodině telefonování domluvili, že jí dá z kauce alespoň polovinu, se kterou se Hope spokojila, hlavně když mohla opustit byt hned.

U Grace na ní čekal útulný pokojíček s narychlo nastěhovanými věcmi a nafukovací matrací. Byla dojatá tou péčí, a vůbec i faktem, že ji u sebe takhle bez váhání nechala. Oba i s Jeremym ji na přivítanou pevně objali. Najednou jako by se Hope vrátila do školních let, kdy spolu ti dva teprv začínali chodit a kdy se z nich stala téměř nerozlučná trojice. Zpětně si Hope říkala, jestli nebyla jen pátým kolem u vozu, ale ani Grigi, ani Jeremy jí nedali jedinou záminku si to myslet. Když se pak dali dohromady s Kenem, trávili čas všichni pohromadě, nevyjímaje oslavy narozenin, taneční párty u rodičů spolužáků, dokonce ani jejich první pohřeb.

Hope nemohla první noc usnout, a když se jí to konečně podařilo, spala tak špatně, že se probudila s kruhy pod očima velkými jako bengálský záliv. Polovinu noci přemítala o tom, jak se dostat do Kanady, aniž by se o tom byť jen slovem zmínila matce. Ta se za žádnou cenu nesměla dozvědět, že Hope odletěla, ba ani to, že ji Hayden od jeho zmizení kontaktoval. Při balení nechala nakonec laptop, ve kterém později v mailech dohledala Haydenovu poslední adresu a ze všech sil doufala, že je to ta aktuální. Před spaním strávila několik desítek minut hledáním letenek, potom spojů v Kanadě, počítala i jestli bude muset mezi cestou dělat nějaké přestávky na spaní, ale nevypadalo to tak. Pár hodin cesty od Haydenovo bytu bylo letiště, kam našla i relativně laciné letenky.

Zvažovala, kdy bude nejlepší čas vydat se na cestu a přestože věděla, že už včera bylo pozdě, pořád ji v Londýně něco drželo. Nevěděla, jestli je to strach z nastávající cesty do neznámého města, nevyřešená vysoká, komplikované a zdaleka neuzavřené vztahy jak se Zackem, tak i s Kenem. Ať už vše dopadlo jakkoli, Hope takové konce nechtěla a nepřipadaly jí správné. Pochybovala, že se Ken bude chtít kdy znovu sejít, ale přesto to chtěla alespoň zkusit.

Tu poslední noc to s námi vypadalo přece tak nadějně, pomyslela si. Se Zackem to bylo jiné. Hovory sice už ustaly a esemesky po několika dnech bez odezvy také, ale Hope nemohla zapřít, že by jí nechyběl. Myslela na společně strávené chvíle, kdy ji Ken něčím rozzlobil a ona se jela schovat do jeho bezpečné náruče, která na ní vždycky čekala a dychtila po ní, zrovna tak jako ona. Vzpomínala na jejich rozpačité začátky, kdy zvažovala, jak moc je morální začínat si něco s vlastním šéfem, navíc když má doma milujícího přítele, se kterým to ale v mnoha věcech skřípalo. Po týdnech nenucených a letmých dotyků se konečně políbili. Hope měla méně a méně výčitek a svoje zálety si dokázala sama před sebou tak perfektně obhájit, že už si ani nepřipadala, že dělá něco špatného, naopak, přesvědčila samu sebe, že to dělá pro udržení rovnováhy současného vztahu, čímž to bylo vlastně v naprostém pořádku.

***

Po dlouhých úvahách se nakonec rozhodla, že studium nepřeruší a bude doufat, že se stačí vrátit, než začne další semestr. Po několikaminutovém hovoru s recepční na studijním už měla zarezervovaný pokoj na koleji, čekala jen, než se současný student po zkouškovém vystěhuje. Vše vycházelo tak, jak potřebovala a zbývalo jen poslední - zabalit vše nutné na cestu, zarezervovat letenku a vydat se na cestu. Zkoušela se, tak jako už posledních několik hodin, znovu spojit s Haydenem, ale marně. Na druhé straně se ozývalo jen skličující ticho.

V mezičase jí volala máma, aby zjistila, jak se zabydlela. „Nádhera, mami, opravdu. Koukám zrovna na telku, opakují nějaký sitcom," lhala. Slova ji vycházela z pusy, aniž by přemýšlela nad jejich významem. Po vyslechnutí nejnovějších novinek (Stála jsem poprvé na lyžích, no není to paráda?), se Hope odhodlala naposledy vzít cestovní brašnu, vyndat z ní, co na cestu nepotřebovala a znovu ji zabalit. S tolika penězi naštěstí nemusela mít starosti o to, že by ji na cestě mohlo chybět - jestli to tedy nebude cesta na několik měsíců, ale o tom Hope silně pochybovala. Nedovolila si ani myšlenkou pomyslet na holý fakt, že dorazí do Kanady a nebude vědět, co dál. To byl přece jen problém budoucí Hope. Teď tu byla jen odhodlaná Hope, Hope záchranářka.

Letenku se rozhodla koupit hned na následující dopoledne, nemělo smysl už cestu odkládat, navíc ji poháněl strach o své dvojče, které bylo stále v neznámé situaci. Celou noc se jí podařilo přečkat jen díky Spotify a nekonečnému přísunu hudby, která ji vždy ve vypjatých chvílích uklidňovala. Oka zamhouřila až po přivítání cestujících v letadle, kam se po dvou probděných nocích jen stěží doplahočila.

Hope? Hope?! Jsi vzhůru? slyšela jakoby zdáli. Odstrčila ruku, která se na ní z pravé strany tlačila a snažila se znovu zabrat. Spánek teď potřebovala ze všeho nejvíc. Vstávej! Je čas, slyšela jako poslední, než letuška ohlásila přistání.