Hope

Prvotní impuls, který jí rozvibroval celé tělo, byl přesně takový, jaký neměl. Chtěla volat matce, okamžitě. Chtěla vykřičet do světa, že se Hayden našel, živý a zdravý. Pak si ale vzpomněla na hlas, kterým ji Hayden prosil, aby matce nic neříkala. Jak smutně a naléhavě zněl. Měl strach? Jistěže měl strach. Slyšela Hope snad něco v pozadí, nebo se jí to jen zdálo? Ze všech sil si snažila vzpomenout, jestli neslyšela další hlasy, podezřelé zvuky – cokoli, co by mohlo napovědět, kde se zrovna nacházel. Nemohla jsem přece cokoli z toho slyšet, takhle naše spojení nefunguje, ty bláhová! okřikla se. Kéž by mohlo.

Obličej se jí kroutil soustředěním a na čele se jí objevily vrásky, které během rozvodu často vídala u matky. V hlavě si přehrávala všechny ty epizody kriminálek, u kterých strávila tolik hodin. Horatio Caine by na ní nebyl zrovna dvakrát pyšný, protože si nemohla vybavit vůbec nic, navíc jí z toho spěchu a stresu postupně začala vypadávat slova, která ji stačil během chvilkového hovoru sdělit. Na přesnou formulaci by si nevzpomněla ani s pistolí u hlavy. Vybavovala si jen to, že nemá matce nic říkat a že má co nejdříve přijet. Ale kam? Do Kanady? K němu do bytu? Do práce?

Matně si vybavovala adresu, kam zasílala balík s octovými brambůrky vždy, když měl Hayden chuť na něco z domova. Tady takové neseženeš, ať obejdeš obchodů s dovozovým zbožím, kolik chceš. A nejsou takové, jako ty doma, když už se ti poštěstí a najdeš je, říkával, když si spokojeně mlaskal nad nově dovezených balíčkem. Někde ji budu mít určitě napsanou, pomyslela si Hope. Problém byl v tom, že se Hayden v posledních třech letech stěhoval celkem čtyřikrát, a ze všech sil doufala, že má jeho aktuální adresu.

Otázkou zůstávaly peníze. Dobře věděla, že v kasičce, do které si úspory schovávala, tolik určitě nebude. Mezi věcmi, které jí Ken donesl, mělo jen pramálo věcí cenu, za kterou by mělo vůbec smysl se jich zbavovat. Jediná opravdu cenná věc byl laptop, ale ten byl na prodej až jako poslední možnost. Potřebovala ho do školy, bez něj by byla naprosto nahraná, a na školní knihovnu se zastaralými modely, které musely pamatovat založení univerzity, se v tomhle směru moc spolehnout bohužel nedalo. No jo, začátek semestru, došlo jí najednou. Nezbývalo jí než doufat, že se stihne vrátit předtím, než škola začne, protože se jinak mohla po čtyřech letech usilovné práce, s titulem rozloučit. Mohla bych si domluvit dálkové studium. Jenže to pořád neřeší problém s penězi, který nám na stole zůstává i tak.

Další možností bylo půjčit si od matky, respektive jejího nového přítele, ale to šlo bez prozrazení pravého důvodu jen stěží, navíc to bylo Hope blbé, žádat prakticky cizího člověka o peníze, byť i jen na půjčku. Mohla bych pustit byt, zvažovala. Ale kam půjdu potom? Kam se vrátím až přiletím zpátky z Kanady? Ceny bytů i pronájmů každým rokem neúprosně rostly a Hope měla už takhle štěstí, že jí pronájem úplně neruinuje rozpočet. Teda, doteď neruinoval, ušklíbla se. Potřebuju telefon.

Několika kroky se přemístila do kuchyně; hluboko uložený v krabici, kterou přinesl Ken, ležel pomačkaný adresář, pozůstatek dávno zapomenutých let. Listovala, dokud se nedostala k písmenu R, poté prstem dojela až ke jménu Robinson. Doufejme, že stará dobrá Grigi bydlí pořád v Londýně.

„Hope Daveyová?" ozvalo se po pár pípnutích. „Ať se do země propadnu, jestli mi nevolá úžasná Hope Daveyová!" vypískla. „Jak se daří, kočko? Už je to taková doba...," začala ihned a nepustila Hope vůbec ke slovu, zrovna tak, jako to dělávala, ještě když se stýkaly pravidelně.

„Grigi," vydechla a nervozitou zkřivené rty se jí postupně rozšiřovaly do úsměvu. Spadl jí kámen ze srdce, když slyšela, že se na ní Grace nezlobí. „Ani nevím, odkud mám začít," řekla a pak postupně shrnula události posledního roku, který spolu nemluvily. „Nevolám ti vlastně jen tak," přiznala. „S Kenem jsme se rozešli. Hayden se ztratil. Moje matka si našla přítele, to všechno během posledního, já nevím, měsíce?" pokračovala a roztržitě popocházela po bytě a přerovnávala věci z místa na místo. Zrovna držela ozdobnou modrozelenou keramickou misku, kterou vytáhla z krabice z bytu od Kena. Umístila ji do předsíně na botník – na klíče bude ideální.

„Myslím, že tohle bude chtít víc než jeden hodinový telefonát. Když mi dáš tak...," řekla a na chvíli se odmlčela. Z pozadí se ozýval dusot nohou. „Dvacet minut, Jeremy. Jede vám to za dvacet minut," křičela v pozadí. „Jsem tu, promiň," ozvalo se hlasitěji, jak Grace vzala telefon zpět do ruky. „Co se sejít v kavárně na rohu, tak jako když jsme byly na střední, a tam mi všechno povíš?" navrhla. „Bydlíš vlastně docela kousek od naší starý školy, no ne?"

„Vidíš, to mě ani nenapadlo. Tak se sejdeme tam. Za jak dlouho tu budeš?" zeptala se a mrkla v rychlosti na hodinky. Když vezme kolo, bude tam za deset minut. V duchu si vybavovala předpověď počasí, ale radši ještě vykoukla z okna. Jo, s šálou to půjde. Prosinec neprosinec.

„Tak za hodinku tam. Musím teď letět, Jeremy není schopnej Harryho pořádně oblíct. Zatím pa, Holy!" řekla, než telefon položila, a Hope se neubránila úsměvu. Na historku o Holy by už malém zapomněla.