Hayden

Prosím, ať toho nechají, naříkala. Z hlasu byla slyšet zoufalost, sem tam se dalo postřehnout i vzlyknutí. Ať už je konec.

Hope? Hope?!

Smáli se jí. Ti zatracení hajzlíci se jí smáli, všichni stáli kolem a nic neudělali. Hayden se rozhodl to tak nenechat. Razil si cestu davem přihlížejících dětí, některé celou situaci na chodbě dokonce natáčely, až se dostal k třídnímu králi, Steveovi. Jeho smích se mu hnusil. Ten zvuk mu narážel do stěn uší, jako by mu měl každou chvíli protrhnout bubínky. Jak se k němu přibližoval, měl ještě větší nutkání ho praštit.

„Necháš ji na pokoji," oznámil mu. Steve i jeho dva ještě pochybnější parťáci se otočili a založili si ruce na prsou.

„A co s tím takovej prďola jako ty udělá?" odplivl si k Haydenovo nohám. Ten s nechutí o krok ustoupil.

„Nech ji bejt, nebo vás tu zmlátím na jednu hromadu."

„Už se bojím," fňukl předstíraně jeden z jeho kumpánů.

To Haydenovi stačilo. Stevův lhostejný výraz nad plačící Hope byl posledním hřebíčkem. Hayden se rozběhl, v pozadí ho pozorovaly desítky spolužáků z nejrůznějších ročníků, a udeřil. Jednou, dvakrát, třikrát. Mezitím se vzchopil i Steve a snažil se některé rány vykrýt a některé i vrátit. Hope se postavila, snažila se uklidnit jak sebe, tak celý spor. „Haydene, nech toho. Nestojí to za to!" křičela a snažila se běsnícího bratra odtáhnout. „Steve, nechte toho! Nechte se všichni být."

Klapání podpatků se rozléhalo celou chodbou, ale ve všem tom shonu se jejich zvuk úplně ztratil.

„Od sebe!"

Studentský šum rázem ztichl a všichni se postupně otáčeli za zdrojem toho křiku.

„Co se to tady děje?!" křikla paní Ashtonová, která zatím došla až k nim. „Od sebe! Od sebe!" vřeštěla a tahala bijící se kluky od sebe. Přihlížející žáci se kvapně rozcházeli do tříd, jelikož nechtěli být s nějakými průšvihy spojováni. I pouhý rozhovor se zástupkyní Ashtonovou byl průšvih sám o sobě.

Zatímco odcházeli do ředitelny, Hope se uklidnila a přestala plakat. Děkuju ti, vyslala k Haydenovi. Ale neměl jsi to dělat. Až tohle zjistí naši...

Neměj strach, dobře to dopadne, uklidňoval ji a mnul si bolavé místo pod okem. Zítra tam bude mít monokl.

„Takovéhle chování na naší základní škole prostě nestrpím," vřískala hned, jak dosedla do velkého, ředitelského koženého křesla s popraskanými místy na opěradle. Děti jedno vedle druhého postávaly a čekaly pohromu. Jediný Steve se tvářil jako by mu zrovna oznámili výhru v loterii. Jeho vítězný výraz se ale vytratil, jakmile na něj pohlédla paní Ashtonová. Nahodil smutné oči a povedlo se mu uronit i jednu jedinou slzičku.

„On si začal," ukázal prstem na Haydena. „Koukněte, co mi udělal," natáhl ruku, na které se rýsovaly krvavé škrábance.

„To není pravda!" bránil se Hayden a Hope je překřikovala oba. „Steve si začal." Mezitím začali pokřikovat i ti dva kluci od Stevea, kteří samozřejmě hlásali jeho pravdu.

„Ticho bude!" přerušila je zástupkyně a hodila o stůl deskami, až se otřásl hrnek s nedopitou kávou. „Nezajímá mě, kdo si začal, příští týden budete po škole všichni, bez výjimky. Teď zavolám vašim rodičům, aby si vás vyzvedli. Do té doby tu bude absolutní ticho, jinak k těm hodinám po škole vyfasujete ještě extra trest." Běsnila tolik, že jí z pusy div nelétaly sliny. „Můžete být rádi, že vás rovnou nevyloučím."

Vidíš ty sliny? Skoro jí tečou z pusy, vyslala k Haydenovi. Nesměj se, napomenula ho.

Tak si to nepředstavuj, jinak budu taky. Představa paní Ashtonové, coby psa se vzteklinou, byla velmi vtipná, zvlášť když je vám osm a máte velmi bujnou představivost, kterou navíc umíte sdílet i s někým dalším, a to do nejmenších detailů.

„Je tady něco k smíchu, Haydene?" zeptala se a monotónně dál poťukávala propiskou do masivního mahagonového stolu. Mimo tikání hodin nad dveřmi to byl jediný zvuk v místnosti.

„Není, paní Ashtonová," zadíval se na své propletené prsty v klíně.

„Jen aby," dodala, ale dál už se nevyptávala.

Rodiče bohužel nebyli tak klidní. Cesta domů v jednom autě nebyl zrovna nejpříjemnější zážitek. Oba vzadu tiše seděli a ani nevěděli, který z rodičů je ten naštvanější. Taťka vyčítal Haydenovi, že se zase popral a mamka Hope, že už má nechat těch nesmyslů o čtení myšlenek. „Nemluv už o těch hloupostech. Žádné čtení myšlenek ani nic tomu podobného není. Není vám už přece pět!" křičela, zatímco otec řídil.

Doma už byla situace naštěstí o něco klidnější. Rodiče jim zabavili oblíbené hračky, knihy, i společnou televizi. Jim dvěma to ale nevadilo. Vystačili si bohatě oni sami.

Neměla bys lidem vyprávět, že spolu umíme mluvit, pokáral ji, zatímco se díval na hvězdičky nalepené na stropě. Ležel na vrchní palandě, a tak by mu stačilo se jen posadit a natáhnout ruku, aby na ně dosáhl.

Vysmíval se nám, že jsme divný. Chtěla jsem mu říct, že umíme něco, co on ne, aby záviděl, ale místo toho-

Místo toho se ti vysmál, je mi to jasný. Už o tom nebudeme mluvit. Nikdy a s nikým. Slezl z palandy a posadil se vedle ní. Hope přikývla a slib utvrdili spojenými malíčky.

Nikdy a s nikým.