Hope

„Zkoušela jsi mu volat?" ptala se Hope v naději, přestože věděla, že je její otázka naprosté pasé. Jistěže mu určitě volala.

„Už asi padesátkrát. Od té doby, co mi to Oscar volal, nezkouším nic jinýho. Do háje."

Slyšet matku nadávat, přestože ne nijak zvlášť vulgárně, bylo jako slyšet nadávat jeptišku. Působilo to nejen že nezvykle, ale až úplně nemístně. Měli jste tak chuť odvrátit hlavu a dělat, že nic nevidíte, neslyšíte, abyste si o člověku úplně nezkazili mínění. Hopeina bolest břicha, jako by ale dávala najednou dokonalý smysl.

„Něco se mu muselo stát. Vím to," řekla matce rozhodně a na chvíli přestala pochodovat po bytě.

„Mluvila jsi s ním předtím? Říkal ti něco? Mluv. Teď je důležitý každý detail," naléhala. Upravené nehty měla na jedné ruce už téměř okousané, lak na nich se odlupoval a bříška prstů měla zvrásněné, jak si prsty neustále strkala do pusy, aby ještě kousek nehtu odkousla.

Hope nemohla matce přiznat, že cítila kopanec chvíli před tím, než vstoupila do bytu. Koukala by na ní jako na blázna, zrovna tak jako vždycky, když s Haydenem jako děti vyprávěli o tom, na co ten druhý myslel. Matka s otcem si vždycky mysleli, že mají jen přehnaně bujnou představivost, a doufali, že je tyhle nesmysly s pubertou přejdou. Nepřešly, jen se naučili se o svých schopnostech nezmiňovat. „Prostě to vím," dodala, což ale Lauren jako přesvědčivý argument nestačilo.

„Poslední, co teď potřebujeme, je začít panikařit," povídala si spíš pro sebe, jako by se potřebovala ujistit, že ještě neblázní. „Policie už o všem ví, Oscar prý volal jednomu jeho známému, o kterém věděl, ale ten prý Haydena neviděl už celé týdny. Něco se přece ale musí dát dělat."

Hope si najednou vzpomněla, že ztracený Hayden není jejím jediným trablem. Nebýt jeho zmizení tak hroznou zprávou, byla by i ráda, že byť i jen na chvíli zapomněla, že ztratila nejen Kena, ale nejspíš i Zacka. A s Kenem i střechu nad hlavou. „Mami, zastav se," řekla a chytila matku za ruku, kterou si už už chtěla strkat zpět mezi rty. „Musím ti něco říct," řekla a zhluboka se nadechla. Cítila, jak se jí na jazyk hrne žluč a měla pocit, že bude co nevidět zvracet. Hruď se jí sevřela už jen při pomyšlení na to, že by to slovo na R měla vyslovit nahlas. Pak se to totiž stane skutečností. Už nebude Hope, Ken a Zack, ale jen Hope. Hope samotná a opuštěná. Hope zrádkyně a nevěrnice.

Sesunula se na gauč, přitáhla si kolena k bradě a snažila se nadechnout, ale dech se ne a ne dostavit. Do očí se jí hrnul další příval slz, přestože si myslela, že už nemá v těle dostatek tekutin na to, aby mohla znovu plakat.

„Haydena najdou, beruško. Uvidíš, že všechno bude zase jak má být," řekla a dceru si přitáhla k hrudi. Ta jen hlasitě štkala, ramena jí poskakovala nahoru a dolů, a vehementně vrtěla hlavou a matce se vytrhla.

„Všechno jsem to zkazila, mami."

„S jeho zmizením nemůžeš mít přece nic společného, tak nemluv hlouposti. Najdou ho, rozumíš?" řekla a objala ji kolem ramen a přitáhla ji znovu k sobě.

„Rozešla jsem se s Kenem," zamumlala jí do ramene. „Nemám teď kam jít. Mohla bych zůstat pár dní u tebe, než si něco najdu?"

„Holčičko," vydechla a dceru sevřela ještě pevněji. „Zůstaň, jak dlouho budeš potřebovat, je to především tvůj byt, to ty tu všechno platíš. Než přišla tahle hrozná zpráva, chtěla jsem s tebou o něm vlastně mluvit. Zvažuju, že bych se nastěhovala k Malcolmovi. Mohla bys tak mít byt pro sebe, nebo ho pustit." Hope by měla za normálních okolností z matčina oznámení radost, znamenalo by to peníze navíc, a ty znamenaly dřívější cestu za Haydenem. Teď ale byt potřebovala pro sebe a Hayden byl už několik hodin hlášený jako nezvěstný. Zmohla se proto jen na chabý úsměv a přitakala.

Posadily se společně na pohovku, zrezivělá pera pod jejich vahou hlasitě zapraskala a Hope se natáhla po láhvi. Měla pocit, jako by od jejího zhroucení uplynuly už celé hodiny. Jak se stalo, že se všechno najednou tak sere? Haydene, ozvi se prosím, jestli mě slyšíš. S mámou jsme hrůzou bez sebe, zkusila opět mluvit k Haydenovi, přestože jí bylo jasné, že neodpoví. Nikdy by nedovolil, aby o něj měly strach, kdyby byl v pořádku. Ne. Takhle nemůžu myslet. Přihnula si z lahve, jejíž obsah už docela zteplal a vyčpěl. Gin chutnal oproti vínu hořce a odporně. Hope se nezdržovala povalováním doušků v puse, jen polykala, dokud si nemusela udělat přestávku na nadechnutí.

„Dej mi taky trochu, prosím. Potřebuju to," řekla Lauren a natáhla se po láhvi, kterou její dcera nechtěla dát z ruky. Naposledy si lokla, než ji matce neochotně předala.

„Máš tu ještě někde něco? Nevím, co jiného dělat, abych se úplně nezbláznila," přiznala a v hlavě jí rezonoval Kennethův hlas plný naděje, když se jí ptal, zda-li si jej vezme za muže. Matka přikývla a zpod dřezu vytáhla další lahev vína. Při otevírání se jí třásly ruce, těžko říct, jestli strachem o syna, nebo množstvím alkoholu v krvi. Hope sázela spíš na to první, protože viděla, jak si matka honem otírá obličej, jak se jí s rameny třese i celé tělo, jak vzlyká nejdřív tiše a pak propadá hysterickému pláči. „Najdou ho," konejšila ji tak, jako ona ji předtím, ale sama nevěděla, jestli tomu věří. Díra v jejím srdci neustále narůstala a ticho v hlavě jí rvalo duši zevnitř.