Hayden

„Hele vole, stojíš mi na botě," houkl blonďák a nohou ucukl. Na světlezelených vanskách měl šmouhu. Kdyby Hayden tušil, že právě poznal jednoho ze svých budoucích nejlepších přátel, asi by zareagoval jinak, než zareagoval.

„To proto, že jsou hnusný jak tvoje máma," prohlásil a ušklíbl se. Měl dost všech těch nagelovaných, vystajlovaných idiotů, kteří ho ve škole obklopovali. „Vybírala ti je snad?"

„Mojí mámu z toho laskavě vynech," pohrozil mu pěstí před obličejem.

„Nebo?" zeptal se vyzývavě a ještě o kousek zkrátil vzdálenost mezi nimi.

Nathan na nic nečekal a ubalil mu jednu přímo do nosu. Ozvalo se hlasité křupnutí a zaúpění. Hayden se začal bránit.

„Nate!" ozvalo se. Z davu se k peroucím klukům přihnala holka asi jejich věku, s lesklými blond vlasy až po zadek. „Ty už zase někoho mlátíš?"

Nathan zvedl hlavu a podíval se na ní. Ucouvl krok zpět od Haydena, který vyčkával, jak se celá situace vyvrbí. „Né, kočko. Nemlátím."

„Ty," oslovila Haydena. „Jak to bylo? Prali jste se?" zeptala se i přesto, že byl jejich souboj očividný. Haydenovi ze zarudlého nosu odkapávala krev a Nate měl natržený ret.

„Že váháš, holka. Jasně že jsme se neprali," řekl a otřel si krev do rukávu tmavozelené mikiny s logem Chiquita na prsou. Vyměnil si pohled s Natem, který působil, že se mu docela ulevilo. Blondýna protočila oči a táhla Natea za ruku pryč.

„Proč jsi to udělal?" zeptal se ho později ten den, když se potkali v tělocvičně.

„Co jako?" odpověděl Hayden a dál cpal zpocené tepláky do vaku.

„Nedělej blbýho," řekl a sedl si k němu na lavici. „Lhals o tom, že jsme se rvali."

„Šel z ní strach. Prckové jako ona se umí nasrat, když chtějí," řekl a pokrčil rameny.

Nate propukl ve smích. „Jo, celá Alicia. Každopádně dík," řekl a nastavil mu pěst. Hayden si s ním ťuknul a měl se k odchodu. Za deset minut měl sedět na další hodině. Nate na něj ale ještě zavolal jménem. Hayden se otočil. „Dneska jsi hrál dobře," poznamenal.

„Jo, asi jo," řekl jen a šel.

Dny se vlekly tak pomalu, jak to jen hodiny dovolovaly. Zarach od otce pomalu ale jistě končil a zbývalo tak poslední odpoledne, které musel trávit doma. Snažil se věnovat učení, ale musel myslet jen na to, co udělá, jen co bude moct vypadnout z tohohle zpropadenýho bytu. Fotr i Bárbína byli věčně někde v tahu – on v práci, ona někde s kámoškama na nákupech, nebo co tyhle bohatý krávy pořád dělají.

Zavřel se u sebe v pokoji a pokračoval v jeho postupném předělání do něčeho méně strojeného. Výhodou bylo, že za ním nikdo nechodil, s výjimkou Anity, která chodila uklízet. Tedy spíš chodila uklízet. Hayden se s ní pár dnů zpět domluvil, že když nepoví otci, že u něj neuklízí, nepráskne na ní, že chodí spát do našeho bytu s poslíčkem od výtahu. Dozvěděl se to naprostou náhodou a přistihl je samozřejmě v tom nejhorším (nejlepším), záleží, jak se na to člověk díval. Ve výsledku byl za to rád, jelikož měl tak aspoň ode všech šťouralů pokoj.

Pověsil zrovna další ze skate plakátů, který sehnal v krámku v centru. Šílený abstraktní obraz, který místo něj původně na zdi visel, strčil za skříň, stejně tak jako ozdobnou orientální misku (K čemu to je, proboha?), celou sbírku kravat, kterou mu darovala Barbie na uvítanou, a dalších mnoho věciček, které mu v pokoji vysloveně trhaly žíly.

Na stolku, který měl v plánu taky brzo vyměnit, nebo nějak vylepšit, vibroval telefon. „Nate, chlape!" pozdravil, jen co obličej na messengerovém hovoru poznal.

„Haydene! Jaksi nemám číslo, tak volám přes tenhle nestabilní šmejd. Napadlo mě, nechceš jít ven? Někam zapařit? Je pátek večer, a tak jsem myslel..."

„Rád," řekl stručně a jeden koutek se mu zdvihl do úsměvu. „Pošli adresu a dojedu," dodal a telefon položil.

Čert vem debilního zaracha. O den už se to neposere.