Hope

Zip kufru dojel na konec, zrovna tak jako dojel vlak jejich pětiletého vztahu do cílové stanice. Jediná hodina odpískala jejich společně strávený čas, přes tři roky jejich společného živobytí, nespočet radostí i hádek.

„Počkej do rána, hodím tě pak... Kam vlastně půjdeš? K němu?" zeptal se tiše.
Hope zavrtěla hlavou. „Půjdu rovnou. Už takhle jsem ti ublížila dost. Nebudu ještě zneužívat tvojí dobroty," řekla a chytila kliku vchodových dveří. Ohlédla se po předsíni bytu, kterou už tolikrát procházela. Ze svazku klíčů odendala klíče od bytu, čip od spodních dveří a klíč od společné místnosti, kam si schovávala kolo, které zůstalo u matky. Klíčky pověsila na háček, který by potřeboval přilepit pevněji – postupně se odlupoval, společně s popelavě šedou barvou na zdi. „Tak se měj," řekla potichu, sevřela pevněji madlo kufru a naposledy se podívala do těch šedomodrých očí, které ji tak dlouhou dobu provázely životem. Ken beze slov kývl hlavou, oči sklopené k zemi.

Nebýt Hope tak citově rozložená, nadávala by na domovníka, který stále nenechal opravit výtah, ale dnes nebyl ten den, kdy by se vztekala nad těžkým kufrem. Zlobila se sice na celý svět, ale především na sebe a svoji sobeckost. Kufr konečně dopadl na dlažbu v přízemí, která byla posetá kapkami, jak zde lidé oklepávali deštníky zvenčí, a Hope si třesoucíma rukama otřela kapky potu, který jí orosil čelo. Vydolovala telefon z kapsy a na internetu našla telefonní číslo na jednu z místních taxi služeb a objednala si odvoz. Během čekání na auto vytočila Zackovo číslo.

„Zlato," vydechl a Hope se, tak jako stokrát předtím po tomhle oslovení, usmála.

„Stalo se něco? Je docela pozdě," mumlal tlumeným hlasem.

„Rozešla jsem se s Kenem... Kennethem," opravila se a v duchu si připomněla, že už nemá právo oslovovat ho zdrobnělinou. „Stojím před domem, leje jako kráva a já nemám kam jít. Mohla bych zůstat pár dní u tebe? Bude to jako když Ken odjel na víkend k rodičům..." vzpomínala.

„Brzdi, kočko. Nemůžeš sem přijet teď," řekl a na chvíli se odmlčel. Pak si povzdechl a dodal: „Co by tomu Clara řekla?"

„Clara je u tebe doma?" podivila se a mávla na taxi, které právě přibrzdilo kus od ní. Rukou mu pokynula ke kufru, který otevřel. Nasedla do auta a rychle a hlasitě za sebou zabouchla, přesto se pár kapek deště do auta dostalo a zmáčelo kobereček. „Co tam dělá?"

„Chtěla si promluvit... víš, není to prostě nejlepší nápad, abys sem teď jezdila," mumlal.

Hope pomalinku docházela celá ta ironie. Hystericky se začala smát. Řidič ji v zrcátku spražil pohledem. Taxametr připočítal další libru. „Vy se k sobě vracíte," neptala se, konstatovala.

„Né úplně, Hope, zlato. Promluvíme si o tom ráno, ano?" přemlouval ji o něco hlasitěji, přestože bylo slyšet, jak tiší hlas.

„Nemám čas do rána sakra!" zakřičela na něj, když se jí řidič taxi už potřetí ptal na adresu, kam chce odvézt. „Nemám kde spát, chápeš to?"

„Vezmi si na mě hotel, tam co jsme byli posledně, pamatuješ? A ráno ti zavolám," omílal stále dokola. Hope v pozadí zaslechla ženský hlas volající jeho jméno.

„Víš ty co? Nech to být," řekla a položila mu telefon. Netrpělivému řidiči, který zatím hlasitě poklepával prsty na volant nakonec nadiktovala adresu matčina bytu.

Co jsem to jen provedla? Já blbá kráva, nadávala si. Haydene? Máš chvilinku? Teď bych vážně potřebovala nebýt sama.

Cesta ale ubíhala dál, před očima jí utíkaly zmáčené ulice v barevných šmouhách a Hayden se stále neozýval.

Haydene? zkusila to znovu a po tváři ji začaly znovu stékat slzy. Cítila řidičův zvědavý pohled v zrcátku, ale nevěnovala mu pozornost, spíš se před ním snažila skrýt. Přála si, aby ji polstrování zadních sedadel pohltilo.

„Jste v pořádku?" zeptal se po chvíli trochu neochotně. Mohlo mu být kolem padesáti, vlasy mu už začaly ustupovat a kolem očí a nosu měl jemné vrásky.

Hope mu neodpověděla, ale vzala si kapesník, který jí nabídl, a hlasitě se vysmrkala.

„Děkuju vám," řekla, když vyložil z kufru její celý současný majetek. Kufr s oblečením a pár drobností, včetně kasičky s penězi, která v tašce hlasitě rachotila. Knihy i květiny, které za ta léta nasbírala, nechala všechny v bytě Kenovi, na odvozu se mohou domluvit později, nebo si je Ken může nechat.

Vtiskla muži dvacetilibrovku a on ji s ochotou přijal, podal jí zbytek balíčku kapesníčků a odjel. Stála na silnici, dešťové kapky jí pleskaly o promočená ramena, byla akorát před vchodem do domu, když ucítila podvědomý kopanec do břicha, po kterém se sesunula k zemi.