Hope

Domů dorazila promočená na kost, jen co za ní cvakla západka dveří, začala se svlékat z mokrých svršků. „Jsem doma," volala na prázdný, tmavý byt, zatímco rozvěšovala kousky oblečení po všech volných litinových topeních, která příjemně hřála, přestože v nich občas v noci praskalo; Hope ten zvuk děsil. Natáhla si tepláky, které pravidelně nechávala přehozené přes područku gauče, zrovna tak vytahané triko s emblémem univerzity. Proč je všude taková tma? Snad už Ken nespí, to by mi ještě tak chybělo, abych ho budila.

„Tady jsem," ozvalo se z ložnice.

Pár kroky se přesunula až k jejím dveřím a chystala se rozsvítit, když si všimla, že pokoj osvětlují desítky plápolajících svíček. Podlahu pokrývaly plátky růží a sporný noční stolek byl vměstnaný do středu ložnice s oroseným šampaňským na něm. Ken stál opřený o vysokou postel, oblečený do kalhot s nažehlenými puky a košilí, což u něj bylo mimořádně neobvyklé. „My něco slavíme?" zeptala se zmateně a v duchu pročítala všechna významná data v jejich vztahu. Výročí to být nemohlo, narozeniny neměl také ani jeden z nich...

„Ne, i když vlastně asi ano," řekl a natáhl k ní ruku. „Chtěl jsem se tě zeptat na něco důležitého," pokračoval a poklekl před ní. „Hope Daveyová, vzala by sis mě za muže a učinila mě tak nejšťastnějším mužem planety?" zeptal se a srdečně se zazubil. Ze zadní kapsy kalhot vytáhl krabičku se stříbrným prstenem s drobným diamantem.

Hope stála jako přimrazená. Krev jako by se jí odpařila z těla a stala se z ní jen slupka, která celé téhle situaci jen strnule přihlížela z pohledu vypravěče. Tohle ne, pomyslela si. Ken z okamžiku, který trval celou věčnost, začal být nervózní a nejprve srdečný úsměv mu tuhl v křečovité grimase.

Uteklo několik dalších desítek vteřin, kdy na sebe zírali v čirém zoufalství; člověk by v tu chvíli slyšel upadnout špendlík. „Kene," promluvila Hope nakonec a hlasitě polkla. Ten si mezitím prohodil nohy, jelikož mu ta, na které klečel, začala nepříjemně tuhnout v koleni. Knoflíček u krku začínal cítit víc, než by měl. Postupně se mu zařezával do hrdla, stejně jako vteřiny, které odtikávaly na jeho náramkových hodinkách, které si oblékl přímo pro tuto příležitost. Dostal je darem ke třetímu výročí a pro tuhle chvíli mu přišly přímo ideální.

Stále se na ni díval a snažil se postřehnout známky kladné odpovědi. Měl jsem s tím počkat po večeři, honilo se mu hlavou. Je to moc narychlo, sotva došla, je ještě celá promrzlá.

„Já nemůžu," zamumlala. Slzné kanálky jí konečně povolily a po tvářích jí stékaly horké slzy, kterými se neobtěžovala zabývat. Důležitější bylo se teď dostat na vzduch, a to hned.

Otočila se na patě, popadla první kabát, který jí na věšáku v předsíni padl pod ruku (paradoxně nebyl její, ale Kennethův) a vyrazila na chodbu. Ken zůstal klečet a krabičku s prstenem mučivě pomalu zavřel. Položil ji k šampaňskému, přestože měl chuť s ní mrsknout přes celý pokoj a vysklít s ní okno, a rozběhl se za ženou, o níž byl přesvědčený, že je láskou jeho života. Ta už ale byla desítky kroků před ním, bouchly za ní akorát dveře u vchodu. Byla pryč.

Déšť ji okamžitě znovu zmáčel. Kabát brzy navlhl a spolu s ním i triko, které bylo ještě před deseti minutami suché, připravené na klidný večer u televize. Slzy, které nepřestávaly téct, se v něm tak snadno ztratily a splynuly s ním. Vzlyky přehlušilo hřmění, které se ozvalo nad střechami téměř celého Londýna. „Proč? Proč zrovna teď?" volala k rozbouřenému nebi a doufala v odpověď, které se jí ale nedostávalo. Postávala před dveřmi a chlad rychle prostupoval promoklým kabátem, i všemi mokrými vrstvami pod ním.

„Takhle akorát nastydneš," ozvalo se za ní. Ken nad ní natáhl deštník a přivinul ji k sobě do objetí, mokré oblečení vem čert. „Promiň, jestli jsem to uspěchal," řekl nakonec. „Můžeme samozřejmě počkat až budeš připravená..."

Hope zavrtěla hlavou a z objetí se vyvlíkla, přestože by v něm nejradši spočinula na celý večer a plakala v jeho náruči, s ohromnou paží ovinutou kolem jejích drobných, chvějících se ramen. Věděla ale, že jestli nevyjde s pravdou teď a tady, neudělá to už nikdy. Pohřbila by ji hluboko do sebe a až do samého konce života by ji nenechala spatřit světlo světa.

„Někoho mám," řekla tiše. Chvíli přemýšlela, jestli ji v tom burácení deště slyšel, ale jeho výraz jí tu domněnku vyvrátil prakticky okamžitě. Tvářil se jako opařený. Asi minutu bylo mezi nimi naprosté ticho, které rušilo jen burácení deště.

„To mnohé vysvětluje," řekl, sebral se a odcházel zpět do bytu. „Sbalím si věci a půjdu."

„Ne, Kene, to nejde," řekla a přitáhla ho za ruku zpátky do deště.

„Miluješ ho?" zeptal se jen a podíval se jí do očí, které mu odpověď prozradily dřív, než Hope stačila otevřít pusu.

Jen přikývla. „Ještě dneska odejdu," dodala. Omluvně se na něj podívala, ale on její pohled neopětoval. Díval se před sebe a zlomeně šlapal jeden schod za druhým.