Hayden

Tohle je jak podělaný cestování v čase, pomyslel si, když přistávali. Venku už slunce zapadlo a hodinky, které si přenastavil už doma, hlásaly osmou hodinu večerní.

Už jsi doletěl? To je dobře, protože jsem kompletně vyřízená, ozvalo se po chvíli. Hayden v hlavě počítal, kolik hodin je zrovna v Londýně. Čtyři ráno. Usínám tu, přestože jsem slíbila, že počkám až dojedeš do bytu, promiň.

Běž spát, Hope. Ráno si zavoláme. Nebo večer, víš, jak to myslím. Dobrou. A díky, že jsi počkala.

To už ale nasedali do taxíku, řidič nadával, když nakládal obrovský a těžký kufr, který s Haydenem cestoval. Smutné pomyšlení, jestli obsah tohohle kufru mělo být všechno, co mu v životě zbylo. Otec jen cosi zamručel a slíbil řidiči tučné dýško.

„Hlavně ať už zmizíme z tohohle zpropadenýho lijáku," vyprskl pak. Projížděli ulicemi, které musely být otci dávno známé, Haydenovi však byly cizí a působily na něj chladně. Lidé byli schovaní pod deštníky, spěchali se schovat někam, kde by si je zlovolné kapky nenašly. Déšť mu připomínal domov, přesto se ale cítil spíš sklíčeně, než aby mu bylo lépe. Myslel na sestru a matku, které za pár hodin budou vstávat do práce a školy. Nechtěl myslet na studený byt, který na něj čeká, zrovna tak jako studenti, dychtiví poznat toho nového podivína ze zámoří.

Zastavili před vysokým mrakodrapem. Řidič, spokojený s nově nabytými penězi, které ho hřály v náprsní kapse upocené košile, ujížděl a Haydenovi nezbylo, než si povzdychnout a vydat se vstříc novému životu. Cítil se tak unavený z letu, že vůbec nevnímal nádherné, mramorové foyer, lemované moderními pilíři z tmavého skla. V čele, za enormním pultem, seděl recepční, který se na ně přehnaně nuceně usmíval. Nevnímal ani lidi, kteří proudili z bytů ven a zase zpátky. Poděkoval muži, který obsluhoval výtah a pak už jen vpadl do bytu, který by byl dost velký pro osm osob, nejen pro tři.

„Nepřijde ti to přehnaný?" broukl k otci, když míjel olejomalbu, která musela stát hotové jmění. „Není to ani hezký."

„Zajímáš se snad o umění, abys ho dovedl ocenit? Ne? Tak ho laskavě nesuď," odsekl mu. „Zlato? Jsme doma."

Na tuhle nánu jsem se těšil vážně nejvíc, pomyslel si ironicky.

Barbara ale nebyla nikde k nalezení. V tak velkém bytě se ale nebylo čemu divit. Hayden rychle prošel bytem, naprosto ignorujíc otce, který mu popisoval kde a co najde; zajímal se jen o to, kam složit hlavu. „Tvůj pokoj je tady," zastavil se konečně otec a otevřel dvoukřídlé dveře v barvách cedru.

Pokoji dominovalo dvojlůžko, kam by se svého času vešla celá jejich rodina. Hayden se ponořil do představy, kde by si vyprávěli příběhy, které by si jejich milovaný otec cucal z prstu a všichni by se smáli, až by se za břicho popadali, jak byla jeho představivost barvitá. Ta doba ale byla nenávratně pryč. Už dávno nebyli šťastnou, úplnou rodinou.

Přikrývka na posteli byla ustlaná a zároveň nadýchaná, bylo vidět, že je úplně nová a sotva v ní někdo mohl někdy  předtím spát. Celý pokoj působil přečančaným, ženským dojmem. Pro puberťáka, zvlášť mužského pohlaví, vypadal nepředstavitelně naklizeně.

„Máme pokojskou," dodal otec, jako by vycítil jeho náhlý odpor k udržovanému pořádku v celém bytě. Takže takhle to tady bude vypadat pořád. Fakt skvělý. Dotáhl kufr k jedné ze stěn, rozevřel skříně, a to, co našel uvnitř, nečekal. Byly nacpané oblečením.

„Co je tohle?" ptal se a mezi prsty uchopil kus látky a vytáhl světlerůžovou polokošili značky Emporio Armani. Se znechucením k ní přičichl. „Smrdí to jak stará děvka."

Otec ho zpražil pohledem, který už Hayden viděl nejméně tisíckrát. „Barbie se ti snažila něco málo nakoupit. Aby ses tu cítil... dobře."

„Tohle," řekl a ukázal na polokošili i zbytek skříně, „rozhodně nosit nebudu. Myslíš si, že si mě koupíte? Pár kousky značkových hadrů? Navíc růžová? Kdo sakra nosí růžovou?"

„Myslel jsem... teda Barb si myslela... Synu, nemyslela to zle," řekl a položil mu ruku na rameno a lehce ho stiskl. Hayden ji ale smetl jako nějaký otravný hmyz, který ho chtěl tak tak kousnout.

„Nešahej na mě. Proč jsi nás prostě nemohl s mámou nechat bejt?" utrhl se na něj a rozhodil rukama.

A bylo to tady. Křivda, která po celé týdny soudu zazněla už tolikrát, stejně ale bez pádné odpovědi. Oscar sám přemýšlel nad důvodem. Nešlo o pomstu, o tu ne. Nebylo za co se chtít pomstít. Lauren mu byla vždy věrná, alespoň pokud věděl, a ženou byla dobrou, to ano. Ale proč by se měl člověk spokojit s dobrým, když mohl mít to nejlepší?

Vyhrál. Ano, šlo o pocit výhry nad bývalou ženou, které už takhle sebral vše, co mohl. Peněz jí nechal jen to, co považoval za nutné – dům prodal, aniž by se jí zeptal na její názor, a jelikož byl psaný na něj, tak ani nemusel. Seznam věcí, které chtěl po svém rozvodovém právníkovi (nejlepším a nejdražším z celé Británie) završil poslední, jedinou živou položkou, a to Haydenem. Chtěl s sebou syna, ať to mělo stát cokoli.

„Proč? Co jsi to vlastně za člověka?" zeptal se zlomeně. „Neublížil jsi jí už tak dost?"

„Tomu bys nerozuměl," odsekl mu a nedal prostor k dalšímu rozhovoru, natož námitkám. Zavřel za ním dveře a až za nimi, když se přesvědčil, že ho syn nemohl slyšet, si nepatrně povzdechl.