Podařilo se mu dostat domů, několikrát u něj už byl a nepotřeboval příliš času na rozpomenutí.

S prázdným pohledem seděl na posteli, vedle něj ležel sešit plný těžkých a bolestivých slov. Nemohl z něj číst, nemohl do něj psát. I tak ho otevřel a namáhavě se zvedl z postele.

Usedl za pracovní stůl, do ruky uchopil tužku. Nechával ruku volně klouzat po papíře. Obraz chlapce stojícího před ním se sklenicí vína a prosebným pohledem měl stále před očima.

Rozezvonil se mu telefon, rychle přijal hovor, aby nevzbudil matku.

„Prosím," zabručel do telefonu.

„Same, jsi v pořádku? Vyběhl jsi ven, už jsem tě nenašel, chtěl jsem se jen ujistit, že se ti nic nestalo," ozval se známý hlas.

Chlapci vypadla tužka z ruky a skutálela se ze stolu, odkud dopadla na podlahu.

„Kdes vzal moje číslo," vyrazil ze sebe. Cítil, jak ho slzy štípou v očích, a proklínal se za svou slabost.

„Od Báry," přiznal.

„Potřebuješ teda něco?" zeptal se ostře mladší z nich. Neuvědomoval si příkrost svých slov. „Nemám na tebe celou noc."

Do chlapce na druhé straně telefonu se zlostná slova rychle zaryla. Přišel o poslední zbytky odvahy.

„Vlastně už ne. Taky se mi nechce zbytečně ztrácet čas. Dobrou noc," pronesl ledově.

Hovor byl ukončen dříve, než si mohl kdokoli z nich uvědomit svou chybu.

Z šedo-zelených očí se vyvalily slzy.