Mladý chlapec seděl na židli, hrbil se k sešitu položenému na stole a nevraživě hleděl na kafe vedle něj.

Kudrnaté vlasy barvy listů ruje obecné mu padaly do tváře, skoro tak před světem skrývaly jeho šedo-zelené duhovky, jindy zářící životem, nyní podivně vyhaslé.

Táhlým pohybem si prameny sepnul do krátkého culíku a uchopil kafe.

Nevěřícně zíral na hladinu, na srdce ze skořice v jeho pěně. Neodvážil se pohlédnout ke kase, kde za pultem musel stát jeho tvůrce. Nic to neznamenalo, věděl to, cítil to.

I když si kafe zaplatil, už na něj neměl chuť. Sliny ve vlastních ústech zhořkly a on zaklapl sešit. Byl hloupý nápad sem chodit. Jak ho mohlo napadnout, že se mu o něm bude psát lépe, když bude pár kroků od něj?

Trhnutím si rozpustil vlasy a nechal je spadnout neposlušně zpět tam, kde byly, než je svázal.

Bolest se zračila v jeho očích, když se s hlasitým skřípěním odsouvané židle o podlahu postavil a se sešitem přitisknutým k hrudi vyrazil ven.