Rád vás poznávám. Jmenuji se...To vlastně není důležité. Důležité je, co dělám nebo spíše kým jsem. Netušíte? No o nikom byste hned neřekli, že je vrah. Ani o mě byste si hned neřekli. Hele to je vrah. Ne ne. O mě byste si řekli. Ten je sexy. Ten je hezký. Toho chci. A o to mi jde. Je tedy bylo to pro mě velmi výhodné a velmi mi to usnadňovalo práci. Mé oběti za mnou chodili sami a dokonce se mnou dobrovolně šli ke mě domů. Už nevyšli. Tedy né po svých. Užil jsem si a pak je zabil. Zní to chladnokrevně, odporně? Hnusím se vám? Jestli ne tak je s vámi asi něco špatně. Možná jste stejně zkažení jako já. Nebudeme dále polemizovat. Fakt je, že jsem si to vždy tak moc užil. Líbilo se mi, když sténali rozkoší, kterou jsem jim způsoboval. Líbilo se mi, když křičeli bolestí, kterou jsem jim také způsobil já. Nejsem psychicky v pořádku. To vám už ale asi došlo. Možná za to mohl můj otec a matka. Nikdy mě neměli rádi. Vždy upřednostňovali mého mladšího bratra. Jejich zlatíčko. Jednou odjeli a už se nevrátili. Nikdy se už nevrátili. Psycholog by možná řekl, že kvůli tomu zabíjím. Bojím se, že odejdou, že mě zase opustí. Když je zabiju tak mě neopustí... Skočili jste mi na to? Ach bože! Jste tak naivní! Já je nenáviděl! Byl jsem tak rád, že zmizeli z mého života, vlastně jsem tomu tak říkajíc pomohl. Přeřízlé brzdy a bylo to. Má pozdější role zdrceného a uplakaného sirotka byla...zábavná. Vše dělám pro to abych se pobavil. Pro co jiného? Nějaké psychologické kecy. Prosím vás. Mě to prostě bavím. Baví mě vraždit. Baví mě brát život! No dětství jsem měl pak vcelku normální. Dětský domov. Milovali mě. Jak děcka tak vychovatelky. Všichni se mnou chtěli být za dobře, každý se se mnou chtěl přátelit. Zlom přišel pak v osmnácti. Už jsem bydlel sám. Po rodičích mi toho zůstalo dost. Byli nechutně zazobaní. Zpět k té osudné noci. Ve zkratce. Bar. Blondýna. Sex. Zábava. Úklid. Snad jste pochopila. Byla moje první. Byla nádherná. Prý to byla velmi dobrá studentka se slibnou budoucností. K její smůle se opila a šla do postele s prvním koho potkala...se mnou. Pak už to bylo jako lavina. Mrtvých dívek přibývalo. Policie byla bezradná a já se už začínal nudit. Ano. Nuda. Ta odporná vlezlá nuda. A tak jsem zaexperimentoval. Takový namakaný chlápek. Sakra. To bylo tak skvělé. Úplně jiné a o mnoho více zábavnější. Začala nová éra. Bavilo mě to. Tak strašně moc. Bruneti, blonďáci, zrzci. Zrzky jsem měl nejradši jenže jich nebylo moc a když už jsem natrefil. Tak to byl buť tlusťoch bez výdrže, nebo malé dítě.. Až jednou v jednom baru. Byl dokonalý, veselý, oblíbený. Musel jsem ho mít. Stále vidím ty jeho modré, ledové oči. Život z nich vyprchal tak snadno.

Bohužel stereotyp se zase vrátil. Zase jsem se nudil. Tehdy mi bylo šestadvacet. Tak mě napadlo zkusit něco úplně jiného. Navázat kontakt a pak vztah a pak smrt. Dokonalé. Alespoň se mi to takové zdálo, jenže to byla má největší chyba. On byl má největší chyba.

Narazil jsem na něj v kavárně. Byla to skutečně z mé strany pouze náhoda. Do té kavárny jsem chodil denně a nikdy jsem ho tam neviděl. Nějak jsme se dali do řeči a rozuměli si. Alespoň mi to tak přišlo. I jeho vzhled mi vyhovoval. Přesně můj tip. Ano správně. Byl to zrzek s modrýma očima. Někoho mi hrozně připomínal ale zaboha jsem si nemohl vzpomenout koho. Byl sexy, chytrý, roztomilý, přátelský. Začali jsme se scházet a zažívali jsme to, co obyčejné páry. Rande. První polibek. První sex. Ten byl obvzlášť dokonalý. Říkal jsem si. Už bys to měl ukončit přece už to začíná být nuda. Ano, nuda to už byla. Stereotyp ale já se k tomu nedokázal přinutit. Pokaždé jsem to odložil, pokaždé se nějak vymluvil. Nechápal jsem proč jsem to dělal. Byla to přece jen zábava a místo toho jsem si nedovedl svůj život představit bez něho. Jeho úsměvu, jeho tváře, očí, těla. Zamiloval jsem se do něj? Ta otázka mi stále vířila hlavou. Já, že bych se mohl zamilovat? Směšné. A tak jsem se rozhodl. Už byl čas. A já změkl. Musel jsem dál a on byl překážka. Zavedl jsem ho do sklepa a zamířil na něj zbraní. Chtěl jsem ho zabít rychle aby netrpěl. Přece jen mě pobavil nejvíc.

Nedokázal jsem to. Nedokázal jsem ho zabít. Nedokázal jsem zmáčknout spoušť. Miloval jsem ho. Zamiloval jsem se do něj a to byla největší chyba jaké sem se kdy dopustil. Tahle chyba mě stála život...
Teď tu ležím na chladné zemi, tam kde měl ležet on. On se sklání nade mnou s výrazem bez emocí. Takto jsem se měl tvářit já. To já měl být na jeho místě. Proč? To jediné mě zajímá. Proč mě střelil. Proč mě střelil člověk, který tvrdil, že mě miluje? Proč to tak moc bolí? Proč pláču?
Poslední pohled do jeho ledově modrých očí a já si konečně vzpomenu. Jsou stejné jako ty, kterým jsem vzal život. Naprosto identické. On je identický. Jak jsem jen mohl zapomenout? Šok z poznánání se musí zračit na mé tváři. I jeho tvář teď prozrazuje jistou emoc. Vztek.
„Ta je za mého bratra. " Zbraň se zaleskla v matném světle, hlasitý výstřel a kulka, která mi s lehkostí projela hlavou. Takto jsem skončil. Zavražděn jediným člověkem, kterého jsem, kdy miloval. Byla to vážně zábava.

Ahoj!
Po delší době jsem zpět a protože je Valentýn tak... 😈Snad se líbilo. 😄