Sluneční paprsky mě hřejí na zádech, vůně rozkvetlých  Petrklíčů mě štípe v nose, ale pocit čerstvé rosy na chodidlech je k nezaplacení. Lehnu si do vysoké trávy a poslouchám šum zlatavého listí se kterým si pohrává slabý vánek. Srst se mi při každém zavanutí trochu naježí. Vím že velmi   riskuju když chodím na otevřenou louku, ale tohle počasí se v tomto roce už opakovat nebude a já jsem do teď jen do zásoby lovila zajíce. Pomalu usínám a vychutnávám si ranní pohodu.

Za nedlouho mě však probudí zneklidňující praskání. Grrr... Vycením tesáky a pomalu se zvedám. Má černá srst je jak pěst na oko, a tak se modlím ať je to jen zatoulané tele nějaké nezodpovědné srny.

Po chvilce rámus utichne a já dostávám šanci vyběhnout a schovat se v pustém lese. Zvednu se z přikrčené polohy a udělám potichý krok dopředu. V tom mě zarazí něco neuvěřitelného. Předemně vyběhne nějaký člověk. Úplň ztuhnu, tak blízko jsem člověku ještě nebyla. Občas jsem je pozorovala, ale jen z bezpečné vzdálenosti. Tohle bylo jiné, děsivé, stály jsme tam před sebou a vystrašeně si civěly z očí do očí. 

Po asi 60 vteřinách se uvolním a můj výraz se změní sebejistě a přátelsky. Kluk předemnou mi ho oplatí. V tu chvíli se vše změnilo, už tam nestojí dvě vystrašené duše v křečovitém postoji, ale dvě naprosto sebevědomé a věřící si osoby. Výstřel!!!! ,,Co?" Někdo po mě vystřelil, naštěstí minul a já na nic nečekám a mizím v křoví.

Běžím ještě asi 5 minut a pak se celá udýchaná zastvím. Rozhédnu se kolem sebe, nikdo nikde. Uff... Pomalu se mi vše vrací. Ten kluk tam nebyl sám měl mě jen rozptýlit, aby mě jeho kamarádíček sejmul. Já naivka! Věřit lidem? Co mě to napadlo. Jsou to nelítostné bestie! Ještě že jsem se toho svého vzdala.