Je srpnová středa roku šedesát osm a Československo se pomalu probouzí do nového dne. Ten den pro ně měl být všední, obyčejný, stejný jako každý jiný. Ale tolik věcí se jím změnilo.

Malá holčička zvesela poskakuje po chodníku, zrzavé copy se jí pohupují do rytmu skoků. V jedné ruce drží hadrovou panenku, kolik už toho s ní zažila! A za druhou ruku ji drží maminka, která se usmívá a poočku sleduje své jediné dítko. Je tak radostné, čilé a plné života!

,,Pojď, Janičko, musíme přejít na druhou stranu," říká děvčátku maminka a zastavuje se s ním na kraji chodníku. Janička se zastaví a pevněji sevře matčinu ruku. Po jejím vzoru se rozhlédne na obě strany, doleva, doprava, znovu doleva, a když nic nejede, teprve poté se rychle rozeběhne na druhý chodník a vláčí za sebou maminku. Ta se pobaveně směje a děvčátku tím vykouzlí úsměv na tváři. Janička miluje maminčin smích.

Je brzy ráno, teprve krátce po sedmé, většina Prahy se teprve probouzí do nového dne. Lehký vánek si hraje s copy malé Jany a lechtá ji na tvářích. Janička byla už odmalička velmi živé dítě, chvilku neposedí, musí být u veškerého dění. Každé ráno vstává stejně jako maminka, a pak společně odchází nakupovat do nedalekého krámku na rohu. Jako pokaždé je tu i dnes malá fronta, zvonek na dveřích zacinká a Janička s maminkou se postaví na konec fronty. Postarší paní před nimi se na ně otočí a usměje se na malou Janu. Ta pevněji sevře v ruce svou panenku, svou nejlepší kamarádku, a opatrným pohledem si ženu před sebou přeměřuje. Vídají ji tu skoro každé ráno, s maminkou by už se klidně mohly přátelit. A Janička tu paní málem zná. Přinejmenším ví, co si dnes koupí.

Fronta se krátí, za chvilku už jsou na řadě i Jana s matkou. Zatímco maminka nakupuje, děvčátko se dychtivě rozhlíží po obchodě. Tamhlety bonbony, jakou na ně má chuť! Měla je jen párkrát, naposledy o Vánocích, když jí je přinesl Ježíšek. Chtěla si je šetřit, aby jí dlouho vydržely, ale byly tak dobré, že je snědla dřív, než skončil leden. A teta z Rakouska! Ta jí vždycky přiveze ty dobré čokoládové, jen se rozpouštějí na jazyku. Janička si bonbon vždycky koulí jazykem ze strany na stranu a tatínek si ji dobírá, že vypadá jako sysel. Jana sysla ještě nikdy neviděla, a tak jí ho otec musel ukázat v jedné z jeho knih. ,,Takové malé, roztomilé zvířátko, úplně jako ty," řekl jí tehdy s úsměvem. ,,Podívej na jeho tváře. Má je pak plné a kulaté, když v nich schovává jídlo." A Jana pak stála před zrcadlem, koulela v puse bonbon ze strany na stranu a snažila se přijít na to, zda opravdu vypadá jako malý syslík.

Bonbony od tety sice ještě nějakou dobu nedostane, mohla by ale maminku poprosit, zda by jí nekoupila jiné, tamty, jaké jí posledně chutnaly. Na jazyku se sice nerozpouštěly, to ale nevadilo. Mezi prsty sevře maminčinu sukni a chce za ni zatahat, aby na sebe upozornila, tu se ale zvenčí ozývají výkřiky a podivný hluk. Všichni v krámu náhle zpozorní a ohlédnou se ke dveřím. Nic podezřelého ale není vidět. Přesto maminka rychle nakoupí, zaplatí a naskládá potraviny do síťované tašky.

,,Nashledanou," řekne matka prodavači, nahmatá ruku dcery a společně odcházejí pryč. Janička je trochu naštvaná, že si jí maminka nevšimla a nekoupila jí žádnou dobrotu. ,,Tak pojď, zlatíčko, ať ještě stihneme doma tatínka," popožene dcerušku a zase přejdou přes silnici. Jakmile ale zahnou za roh, spatří něco, co by je ani ve snu nenapadno.

Ulicí projíždí několik tanků a mají namalované bílé pruhy. Maminka se zastaví, celá ztuhne a třeští oči na výjev před sebou. Když v Praze byly naposledy tanky, byla ještě malá, nepamatuje si na to. Teď ji však zcela ochromuje strach. Co se to děje? Proč sem přijely?

Janičku výjev příliš nevzrušuje. Pod paží tiskne panenku, dívá se na projíždějící tanky a trochu se mračí. Dělají moc velký hluk a to se jí nelíbí. Mezi tím se mísí lidské výkřiky, ale slova, co křičí, se nedají rozeznat.

,,Jedou na náměstí," zašeptá maminka a hlas se jí strachy chvěje. Srdce jako by na pár chvil vynechalo několik úderů. Co se to děje? ptá se sama sebe pořád dokola. Je zmatená. Vyděšená. Nerozumí tomu. Nevědomost v ní probouzí ještě větší strach. Poslední měsíce byly přece tak krásné! Jako kdyby se do Prahy teprve nyní opravdu vrátil život, který zde byl i před válkou. Všechno nebezpečí přece pominulo. Tak proč jsou tu ty tanky? Nikdo je neohrožuje. Nebo snad ano?

,,Musíme rychle domů, Janičko. Musíme za tátou. Určitě bude všechno v pořádku," uklidňuje matka svou dceru i sebe. V ruce pevně sevře ucha síťované tašky s nákupem. Zhluboka se nadechne. Teď musí být statečná za sebe i za Janu. Musí ji ochránit a rychle dostat do bezpečí. Nesmí jí ublížit. Janičce ne.

,,Ale tamtudy nemůžeme," odporuje jí Jana a ukáže na výjev před sebe. Obrovský tank, jako monstrum, nestvůra. Matka zrychleně dýchá a kráčí s Janou vpřed, skoro vstříc jim. ,,Musíme počkat, než ta divná auta projedou."

,,To jsou tanky, Janičko," vydechne maminka a bázlivě se otřese. Jsou symbolem pro válku. A další válka už být přece nemůže. ,,Proto musíme rychle pryč. Ono se to vyřeší," chlácholí ji. Rychle proběhnou. Tanky už ulicí nejezdí. Stojí na náměstí a vojáci různě posedávají na nich anebo postávají kolem. Smějí se, žertují spolu, pokuřují jednu cigaretu za druhou. Jak jen se mohou smát? žasne matka a když na sobě ucítí pohled jednoho z vojáků, zastaví se a vezme Janu do náruče. Tiskne si své dítko k sobě, k hrudi, kde jí tolik buší srdce. Jako útěcha. Rty se jí rychle pohybují, jak šeptá prosebná slova k Bohu. Modlitbu. Prosím. Nestřílejte. Hlavně ať nestřílejí.

V ten okamžik k ní dolehnou zvuky výstřelu. Z jiné ulice. Je tak hlasitý, jako kdyby útočník stál přímo vedle ní. Ozve se křik. Maminka s dcerou se rychle otáčí, jako kdyby snad mohla zahlédnout padající tělo. Je mrtvý? Raněný? Koho střelili? Kde? Tolik otázek a žádná odpověď. Na náměstí přicházejí další lidé, někteří jen okounějí, jiní na vojáky pokřikují, další jim pokládají otázky anebo jim klidně vysvětlují, že mohou odjet, že Československu žádné nebezpečí nehrozí. Vojáci se jim ale jen smějí. Vždyť to jsou ještě mladí kluci.

Jana začíná natahovat, ale mlčí. Jako kdyby i ona chápala vážnost situace. Jedna strana její matky zde chce zůstat a zjistit, co se bude dít, jak se situace vyřeší, ale na druhou stranu má zodpovědnost za své dítě. Musí Janu dostat do bezpečí. A sama má takový strach.

,,Jsou ti pánové hodní?" zeptá se náhle Janička, když se matka konečně rozejde vpřed. Hlavně pryč odtud. Rychle, než ty kluky z rozmaru, z nudy, napadne po civilistech střílet.

,,Já nevím, holčičko," zašeptá jí maminka a tiskne si ji k sobě ještě pevněji. To její malé hubené tělíčko, v němž je tolik života. Plápolá v ní jako oheň. Do bezpečí, do bezpečí, opakuje si pro sebe.

Jsou ti pánové hodní? Janin dotaz jí stále zní v hlavě. A ona opravdu netuší. Možná jsou jejich přátelé, třeba jim skutečně hrozí nějaké nebezpečí. Proč ale tedy stříleli?

,,Neboj se, Janičko," uklidňuje dceru rychle, naposledy se ohlíží na tanky a vojáky. Zatím nic nedělají. Kolem ženy s dcerou ulicí proudí lidé, kteří stejně jako ona touží po odpovědích. Ani oni tomu nerozumí. Proč jim ještě nikdo nic nevysvětlil?

,,Jeďte domů!" křičí nějaký muž na vojáky a brodí se davem. Maminka s Janou se vyhýbá kolemjdoucím a spěchá domů. Utíká s dcerou přitisknutou na prsou a lape po dechu. Janička se jí pevně drží kolem krku a rozhlíží se kolem.

,,Co se stalo?" ptají se jich někteří. Matka ale neodpovídá, protože sama neví. Periferně zahlédne ještě několik dalších tanků. Jsou všude. Proč je jich tolik?

Cesta domů zdá se býti skoro nekonečná. Tu však konečně zahnou za roh, matka pomalu zastavuje, zvolní do kroku. Jana se jí pustí a sveze se na zem. ,,Janičko, Janičko," vydechuje maminka vyčerpaně a zadržuje slzy. Strach vystřídá úleva z toho, že jsou v bezpečí. ,,Jsme doma." Ještě celá neklidná a udýchaná bere dceru za ruku a společně odcházejí dovnitř. Maminka je vyčerpaná, schody do patra ji unavují. Za okamžik už ale otevírá dveře od bytu a Jana běží dovnitř.

,,Tati, tati! Šly jsme nakoupit a viděly jsme tank!" hlásí vzrušeně otci, jako kdyby šlo o radostnou událost. Je ještě malá, nerozumí tomu. Matka zamkne dveře a na chvíli se o ně zády opře. Zavře oči a na tvářích ucítí první slzy.

,,Tiše, Janičko," řekne jí tatínek a z obývacího pokoje se ozývají nepříjemné zvuky, jak ladí rádio. ,,Zatraceně," zakleje nahlas. ,,Eliško, co se stalo?" volá na manželku a snaží zjistit, proč rádio nefunguje a nevysílá jako obvykle. Je tři čtvrtě na osm.

Maminka Janičky se ostře nadechne a spěšně odnese nákup do kuchyně. Jindy by ho hned začala vyndavat, nyní ale odchází za manželem. Jana sedí v křesle a hraje si s panenkou. Na přicházející maminku se usměje. Je v pořádku. Je v pořádku.

,,Cestou z nákupu jsme viděly tanky, Jaroslave. Nikdo neví, proč tady jsou, ale je tu spousta vojáků a jsou už i na náměstí. Jsou všude. Slyšely jsme výstřely. Všichni se bojí a... nesouhlasí s tím. Dávají to dost otevřeně najevo. Bojím se, že postřelili právě někoho, kdo jim odporoval." Eliška se otřese a posadí se na židli vedle manžela, který otáčí knoflíkem na rádiu. ,,Nerozumím tomu."

,,To já taky ne," zamručí a celý rozmrzelý přestane ladit nespolupracující rádio. Pak se ale otočí na svou ženu a povzbudivě se na ni usměje. Natáhne se pro její ruce a sevře je ve svých dlaních. ,,Jsi v pořádku? Jste obě dvě v pořádku?" Ohlédne se i na Janičku.

,,Jsem jen trochu vyděšená, ale to nic," odpoví mu Eliška a Jana sklouzne z křesla. Vrhne se mamince do náruče a ta ji sevře, nyní ale naopak něžně a opatrně, jako kdyby byla křehká a z porcelánu.

,,Maminka mě nesla až domů," prozradí Jana otci. ,,Tati, proč jsou tady tanky?"

,,Nebuď zvědavá, nebo budeš brzy stará," poškádlí dceru, aby se vyhnul přímé odpovědi, a rozpustile ji zatahá za copy. Nahne se k Elišce a políbí ji na obě líce. ,,Jsi statečná," řekne jí pevným hlasem a pak znovu zkusí naladit rádio. A tentokrát se mu to povede.

,,Všemu lidu Československé socialistické republiky! Včera, dne 20. srpna 1968..."

,,Janičko, běž si hrát do pokojíčku," popožene tiše dceru Eliška a Jaroslav zesílí rádio.

,,...kolem 23. hodiny večer překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky." Jaroslav se ostře nadechne a Eliška si přiloží ruku na srdce. Jana odchází do svého pokojíčku, přesto však slyší, co v rádiu říkají.

,,Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů..."

,,To snad není možné," řekne nevěřícně Jaroslav a klesne na pohovku. Eliška mezi prsty tiskne sněhově bílý kapesník, který jí vyšila maminka. Byla to právě maminka, kdo jí později vyprávěl o tom, jak vypadala jejich země za druhé světové války. A Eliška se bojí, že to nyní dopadne úplně stejně. Neměli být ale se Sovětským svazem přátelé? Proč je napadli?

,,Co budeme dělat, Jaroslave?" zeptá se manžela skoro bez dechu. Ten je celý zachmuřený a nervózně si mne ruce. Nespokojený křik československých občanů, jenž se line zvenčí, je kulisou celé téhle nešťastné situace.

,,Odjedeme za sestrou. Do Rakouska." Vypadá to, že je plně rozhodnutý. Oba dva manželé sebou trhnou, když okolí protnou další výstřely. Eliška se rozpláče a začne štkát do kapesníčku. Jaroslav se zvedne a vyhlédne zpoza záclony ven na ulici. Kráčí jí dav lidí a muž vpředu drží velkou československou vlajku. Vlajku, která vlaje ve větru. Vlajku, která je potřísněná krví.

,,Nemůžeme odsud přece odjet," odporuje muži tiše. Jaroslav si k ní přisedne a obejme ji kolem ramen.

,,Eliško, tak se podívej, jak to na ulicích vypadá. A to jsou tady první den. Jsou tu tanky. Vojáci, kteří jsou vycvičení k zabíjení. Eliško, musíme odjet. Nemohu dovolit, aby se vám něco stalo. Musím vás ochránit," naléhá na svou ženu. Schoulí se mu do náruče.

,,Máme tu rodiny..."

Janička to ze svého pokojíčku všechno slyší. Potichu si hraje se svou panenkou a nachází v ní jako pokaždé útěchu. Její rodiče se v obývacím pokoji dohadují. Stejně jako spousta dalších rodin jsou postaveni před dilematem, zda odjet za hranice, anebo zde zůstat. Nikdo netuší, co následující měsíce přinesou. Nikdo netuší, zda to je snad předzvěst další války. Nikdo neví, jestli je doma ještě bezpečno. Zda je Sovětský svaz skutečně jejich přítelem, jak jim bylo tvrzeno.

Nevědomost. Strach. Touha po klidném životě. Potřeba ochránit nejbližší i sebe. Ta spousta rozhodnutí, která budou muset udělat.

Československo má před sebou další nesvobodné roky.

Je večer a Janička leží v posteli. Toho dne slyšela maminku poprvé plakat a je nesvá z toho, jak je její matka nešťastná. Nerozumí ničemu. Souvisí to s tím, že sem přijely tanky? Jsou ti pánové tedy opravdu zlí?

Maminka jí přijde dát dobrou noc. Oči má trochu opuchlé, když se sklání k její posteli a chce jí dát pusu. Pohladí Janičku po vlasech a usměje se. Zatímco jí upravuje peřinku, řekne: ,,Neboj se, Janičko. Všechno bude v pořádku. Vyřeší se to a oni zase odjedou," slibuje dceři. Znovu ji políbí na čelo. ,,Dobrou noc, miláčku."

,,Dobrou, maminko," opáčí Janička a sleduje, jak matka odchází a zavírá za sebou dveře. Děvčátko v rukách svírá svou panenku, která na ni upírá veliká knoflíková očka. Přitiskne si ji k hrudi, stejně jako si ji k sobě dnes tiskla maminka.

Je srpnová středa roku šedesát osm a Československo se mění. Ještě jednadvacet let, než bude znovu svobodná země.

•••

Další historická jednohubka, a já doufám, že se vám líbila. Dnes si připomínáme další milník v našich dějinách - 21.srpen 1968, kdy do naší země vpadla vojska Varšavské smlouvy. Uctěme památku všem, kteří padli za oběť nejen tomuto dni, ale i režimu. Za vaše názory budu moc ráda❤
Millie🌻