Týden uplynul jako voda a zatímco si Hermiona stěžovala na Prasinky, objevil se v Denním věštci článek o Hermioně budoucí Weasleyové, který měl na titulní straně fotografii Percyho držícího Hermionu. Fotka pobouřila celý hrad, nejvíce pak Rona, který se s Hermionou pro začátek pohádal, až sklenice lítaly.

V tom samém týdnu také vyšel článek s názvem Kde je Vyvolený, který pojednával o tom, jak se Harry bravurně schovává tisku. Samozřejmě byl plný lží, báchorek a výmyslů, na které už by si jeden měl zvyknout, když už je ta slavná osobnost.

„Kde by byl? Asi na hradě, když tu má školu, ne?" zhodnotil článek jako blbost Ron, protočil nad tím oči a vhodil noviny do krbu. „Ale hoří to hezky."

„Takže Vyvoleného nehledáš, ale mě za jedno blbý rande proklínáš?" obrátila se na něj Hermiona a k údivu všech ani nemluvila spisovně. „Jo, bylo to hloupé, tvůj bratr je idiot, měli jste pravdu. Spokojení?" zvedla se a naštvaně odkráčela do ložnic. Nezapomněla za sebou prásknout dveřmi, až Harryho rozbolela hlava.

Večer před tím dnem, který měl být prvním bez katastrofálních následků na Předvečer všech svatých, si všichni umanuli, že budou spát, dokud to jde. Pokud se totiž tradice plnila, mohlo se zase něco stát a oni by další noc nezamhouřili oka.

„Přísahám, že jestli zítra uslyším, že je ve sklepení trol, prostě to přejdu a dojím si aspoň ten pudink," mluvil Ron a zíval na všechny strany.

„Až uprchne někdo z Azkabanu a zase půjde po Harrym, bude se ti mluvit jinak," vzpomínal Neville na další z těch nezapomenutelných zážitků.

„Já nevím jak vy, ale nejhorší bylo být kamenem," vítězila Hermiona. „Od té doby jsem se vzdala snu mít na zahradě sochu."

„A já odmítám všechny tyhle pochyby. Dobrou noc," zvedla se Ginny a odešla spát, následovala ji Hermiona i Ron s Nevillem. Jen Harry zůstal sedět ve společence a zírat do plamenů.

„Harry, tak jdeš?" houkl na něj ještě Ron, ale Harry se k odchodu neměl.

„Přijdu později, potřebuju si ještě něco dočíst," zalhal. Ve skutečnosti nepotřeboval číst vůbec nic, ale samota mu dávala v tento večer jistý druh uspokojení. Cítil jakési pnutí v těle, něco se určitě muselo stát, vždyť to byl Předvečer všech svatých. Dnes byl čas přípravy.

Vstal z křesla a rozešel se z Nebelvíru pryč. To, že bylo dávno po půlnoci, ho netrápilo. Procházel ztemnělým hradem a přemýšlel, z jaké strany na něj vyskočí nebezpečí tentokrát. Nakonec nevyskočilo, ale narazilo do něj přímo zepředu. Harry vytáhl hůlku dřív, než se stihl rozkoukat, cokoliv v nočním hradě bylo špatné.

„Přestaň na mě laskavě mířit tou hůlkou," hlas zněl autoritativně a sebejistě, až Harry sklopil hůlku. Stál tváří v tvář o rok mladší studentce, Astorii Greengrassové. „Můžeš mi vysvětlit, proč se tu tak plížíš?"

„A ty? Máš tu snad co dělat?" vrátil jí to.

„Mám hlídku, chytráku, jsem tu legálně."

Harry se ušklíbl. „Jistě. Hlídky totiž, milá zlatá, bývají jen do půlnoci. Tak to vyklop. Co chystáš, jak se Ho pokoušíš vyvolat zpátky a co máš za plán na Předvečer všech svatých?"

„Cože?" vyjekla dívka naštvaně. „Tobě snad začalo šplouchat na maják, proč já bych vyvolávala Ty-víš-koho?" neudržela se. Věděla, že se zařekla ohledně toho být milá na svatou trojici legend, ale nějak si nemohla pomoct. Přišlo jí, že se Potter stal po válce paranoidním.

„Protože bude Předvečer všech svatých, to se musí něco stát, vždycky se něco stane," stál si za svým.

Astorie k němu přistoupila a přiložila mu ruku na čelo. „Teplotu nemáš, neblouzníš, tak co ti je?"

„Prostě mám špatný pocit," svěřil se jí, jako to obvykle dělával se svými přáteli. „Věřila bys tomu, že už se skoro půl roku nic nestalo? Nikdo se mě nepokusil zabít."

„Zní ti to podezřele, viď?" usmála se na něj, jako by si teprve teď vzpomněla na to, že vlastně chtěla být hlavně na něj milá. Jedině tak totiž mohla dokázat svoji loajalitu dobré straně. Pokud se bude přátelit s Potterem, jistě se jí nikdy nestane to, co se stalo Pansy. Nechtěla, aby na ni lidé zírali skrz prsty, aby ji soudili za její minulé činy, když byla ještě dítě, které nevědělo, čemu skutečně věřit.

V Harrym se cosi pohnulo. Všechen ten strach z každého okamžiku života, který se jen hromadil a hromadil v jeho nitru, najednou přetekl. Jak si každým dnem říkal, že dnes je ten den, kdy se to zlomí, ho unavovalo. Měl pocit, že tohle nic je horší než něco, které zažíval předtím.

„Jsi v pořádku?" optala se ho tiše Astorie, když se chvíli nehýbal a jen zíral do chodby za ní. I ona se tam ohlédla, aby našla případně nějakou zákeřnost. Nic tam však nebylo. „Víš," nakousla, ale okamžitě se zarazila, pak se zhluboka nadechla a pokračovala, „zaslechla jsem, že začínáš tak trochu bláznit. A nebudu ti říkat, kdo mi to řekl, protože bys ho určitě zabil."

„Možná," pokrčil rameny. „Ani bych se tomu nedivil po tom všem. Chci tím říct, jak můžeme vědět, že jsme skutečně tady a že se to skutečně děje?"

„To mi zní jako dost zásadní otázky," zasmála se Astorie, ale pak slabě zavrtěla hlavou. „Nemůžeš si to tak brát. Není to o vědění, je to o víře. Musíš věřit, že jsi tady, pak tu budeš, já nevyznávám filozofii jsoucna. Vím, že jsi několikrát unikl smrti, to prostě člověka poznamená," prohodila to tak samozřejmě, jako by jí ani nepřišlo zvláštní umírat prakticky každým rokem.

„Neunikl," opravil ji automaticky. Astorie chvíli nechápavě mrkala, než s údivem pootevřela ústa, a dokonce se tiše zajíkla. „Ty to nevíš?"

„Tys vážně umřel?" vyhrkla a pak, aniž by se nadál, se naklonila a objala ho. Krátce, ale dala do té chvíle všechny emoce, které v ní ta zpráva vyvolala. „To je mi líto, popřála bych ti upřímnou soustrast, ale to mi vzhledem k tvému žití nepřijde zrovna aktuální."

„Ale asi to začínám chápat," promluvila, když Harry nic neříkal. „Umřel jsi a nepředpokládám, že si to chceš zopakovat. Bojíš se totiž smrti," vyslovila svoji diagnózu. „Je to pochopitelné, každý se bojí, ale ty víš, co je tam dál. Je to, jako když dítě neví, jak vypadá jeho společenka, než ho zařadí. Děti, které o ní něco ví, se bojí, jak je přijmou. Viděla jsem to na své kamarádce Juliette. Vůbec se nebála vstoupit do Zmijozelu, protože byla mudlorozená, kdežto já šla až mezi posledními, jak jsem se bála. A přesně o tom to je. Strach je přirozený, Pottere, každý ho má. Copak vás Lupin nic nenaučil?"

„Nemyslím si, že by se to dalo srovnávat," namítl Harry, ale jeho námitky nebyly vyslyšeny. Teď totiž mluvila Astorie.

„Ačkoliv je to svým způsobem fascinující, že vidíš za oponu, nemyslím si, že mnoho lidí chce vědět, co tam je. Schválně mi pověz, kolika lidem jsi řekl, co jsi tam viděl. To jsem si myslela," ušklíbla se, když na ni pozvedl obočí, jestli si vážně myslí, že o tom jen tak otevřeně mluvil. „Hele, vstát z mrtvých není normální, nebudu ti lhát. Přemýšlel jsi ale někdy o tom, že je to vlastně výhoda? Vždyť kolik tě toho může teď v životě překvapit, když už jeho největší tajemství znáš?"

„Popravdě, nepřemýšlel," přiznal se.

„Vidíš!" ohlédla se za sebe, protože měla pocit, že zaslechla kroky. Měla být už dávno v posteli a ona tu zatím vykládala svoji filozofii slavnému Potterovi. Možná se v noci před Předvečerem všech svatých přece jen něco dělo. „Kdyby sis chtěl promluvit o tom, co jsi tam viděl, ráda budu poslouchat. Nebojím se vědět, co je za oponou života a smrti."

Kroky, které Astorie slyšela, se nakonec ukázaly jako nespavost profesorky Cameronové, která si jen tak brouzdala hradem jako dětským bazénkem. Poslala je oba spát a Astorii navíc přidělila trest v učebně lektvarů, plakety v Pamětní síni byly zřejmě vydrhnuty na několik let dopředu.

Příštího dne se Astorie probudila s dobrou náladou. Věnovala úsměv své sestře, mávla na Blaise a věnovala Goylovi jablko, které předchozího večera ukradla z Velké síně. Po cestě na snídani si ještě skočila do učebny přeměňování, protože si tam předchozího odpoledne nechala učebnici lektvarů, kterou dnes potřebovala.

„Greengrassová," zarazil ji hlas na opuštěné chodbě. Dívka se otočila, ale nikoho neviděla. Chvíli hledala, než se s pokrčením ramen vydala zase na cestu. „Psst, Greengrassová," a znovu.

„Hele, ať jsi, kdo jsi, mě nevyděsíš!" ohlásila prázdné chodbě. „Na zjevení mrtvých duší nevěřím, takže si tenhle vtip nechej pro někoho jiného. Pottere?" vytřeštila oči, když se jí přímo zjevil před očima a z ramen si sundával jakousi průhlednou látku.

„Večer bude slavnostní večeře, zúčastníš se jí?" zeptal se narovinu.

„To je testová úloha? Dostanu aspoň nápovědu? Je to Předvečer všech svatých, není chytré cokoliv plánovat."

„Tak to máš úplnou pravdu," souhlasil s ní, takže z toho měla Astorie malé Vánoce. Slavný Potter s ní souhlasil, i když si prvního září nepamatoval ani její jméno. Pokrok nebo úspěch, ať tomu říkala, jak chtěla, bylo to skvělé.

„Takže co? Vydáme se vstříc smrti a budeme hlídkovat na hradě? Stejně mám po večeři hlídku, tak si jí jen protáhnu," pokrčila rameny a ohlédla se směrem k Velké síni. „Ani se mě neptej, jak se mi povedlo dostat takovou prokletou hlídku. Navíc Cameronová něco určitě chystá," zachichotala se Astorie.

„Cameronová? Ta? Ne, vždyť neučí obranu," oponoval jí Harry, ale protože stáli jen chodbu od Velké síně a někdo se blížil, přehodil si přes sebe zase neviditelný plášť a už jako neexistující nic dořekl zbytek. „Před večeří ve sklepení, tam je to vždycky nebezpečné."

Astorie mohla jen pozvednout obočí nebo protočit oči. Vybrala si to druhé, načež se rozešla zase do Velké síně. S učebnicí lektvarů v ruce se posadila ke stolu mezi své přátele a hlasitě všem popřála dobrého rána. Celý den se nemohla přestat usmívat.

***

„Ty nejdeš?" podivila se Hermiona, když jako jedna z posledních opouštěla nebelvírskou společenku a mířila na večeři. Harry zatím stále seděl v křesle a četl jakýsi dopis. Nevypadal, že by kamkoliv šel.

„Ne, jděte sami," kývl na ni, aniž by vzhlédl od dopisu.

„A smím znát důvod?" vyptávala se neodbytně, protože tohle přece nebylo normální. Vždyť kdo nechodil na takové velké a bohaté večeře, jako byly ty o svátcích. Navíc šlo i o pietní místo, vždyť to byl Předvečer všech svatých!

„Prostě nechci, Hermiono," podíval se na ni, a dokonce kvůli ní odložil dopis. „Všichni budou slavit, pak se bude vzdávat hold mrtvým, to pro mě není. Je snad tak těžké pochopit, že si to nechci každý den připomínat?" zase mluvil o válce a jejích obětech, na které se mělo dnes večer myslet.

„Fajn, však není nutné se hned vztekat," vrtěla hlavou. „Mám taky zůstat?"

„Ne, jen jdi. Užijte si to," znovu popadl dopis a chvíli předstíral, že čte. Periferním viděním zkoumal, jak si Hermiona povzdechla a konečně odešla. Harry ještě chvíli seděl a přemýšlel, jak daleko mohli dojít, když před chvílí odešli. Čekal, dokud nebylo bezpečné opustit Nebelvír, aby ho nikdo nezpozoroval a nikomu by nechyběl. Dopis od svého bratránka založil do knihy, zabývat se jím mohl později.

Chodby hradu byly stejně temné jako předchozího večera nebo několik předchozích let. Nic nenasvědčovalo tomu, že se chystalo, co se jistě někde chystat mohlo. Hluk z Velké síně doléhal skoro až ke sklepení. Louče osvětlovaly scénu jako na divadle, jen hlavní postava chyběla. Astorie stále nikde.

„Myslela bych si, že se loučíš s padlými jako správný hrdina," ozvalo se za jeho zády. Přišla. Nevypadala vůbec jako ta Greengrassová, kterou znal. Na sobě neměla hábit, ale obyčejné džíny a svetr. V kapse džínů byla patrná hůlka, kolem pasu měla navíc uvázaný druhý a mnohem teplejší svetr, až to vypadalo, že by měla každou chvíli začít mrznout.

„Přípravu jsi nepodcenila," okomentoval to, nedokázal odolat.

„Já nevím, jestli jsi už někdy byl na hlídce jako prefekt, ale v noci je tu celkem zima. Ty to zřejmě neznáš, protože jsi většinou utíkal o život, ale my, co jsme se tu loni poflakovali a mučili prváky, víme, jaký to umí být chladný hrad. Dva svetry byly základ, navíc se jeden z nich dal použít na zastavení krvácení ať už mého nebo někoho jiného," usmála se tak sladce, jak jen mohla.

„To jsem nevěděl."

„A já bych si myslela, že za těch sedm let už budeš vědět, že je na hradě zima," šikovně se vyhnula tomu, co prve komentoval.

„Myslel jsem..."

„Já vím, co jsi myslel," přerušila ho. „Nemáme už náhodou někam jít?"

V tichosti procházeli hrad jako pravá hlídka prefektů a zkoumali každý podezřelý pohyb. Vydrželo jim to několik minut, během nichž ani jeden z nich nepromluvil.

„Byl tam Brumbál," prohodil jen tak všeobecně Harry. „Čekal jsem, že smrt bolí, ale ani to neucítíš." Připadalo mu, že ta slova zná. Jako by je už jednou slyšel od někoho jiného, toho večera, jak se to všechno stalo.

„A teď? Jaké to je, když vstaneš z mrtvých?"

„Zvláštní," přiznal se jí. „Na začátku máš pocit, že tu prostě nemáš být, ale je to jen pocit. Nemyslím si, že se to na mě nějak projevilo, je to vlastně až děsivě normální. Prostě jsem minulé jaro vstal z mrtvých, to se přece stává."

Astorie se pousmála. „No jo. Někdo má prostě štěstí."

Dál mlčeli a procházeli hrad. Astorie přemýšlela, jestli po smrti také uvidí Brumbála, jestli byl tedy nějak spojený přímo s umíráním. Šílený by na to byl dost, pomyslela si a nahlas se své myšlence uchechtla. Harry zase uvažoval, proč zrovna Astorie Greengrassová byla jedinou osobou, která se dozvěděla něco víc. A proč si z toho nic nedělala.

„Nic tu není," prohlásila Astorie, když došli až přede dveře Astronomické věže. V celém hradě ani noha, ani náznak nebezpečí. Pro jistotu ještě otevřela dveře nahoru a vykoukla ven, ale ani tam na žádného útočníka nenarazili.

Po cestě zpět si Astorie navlékla druhý svetr, což samozřejmě Harrymu nemohlo ujít. „Proč červený?" díval se na něj a nechápal, proč zrovna někdo jako ona měl červený svetr.

„Protože je to jeden z mála, co mi zbyl," přiznala tiše. „Po nějakém čase, když krev zaschne, ani kouzlo ji nedostane pryč. Navíc tam pořád cítíš ten pach, to, že tam krev byla. Nedá se nosit, tak jsem se většiny zbavila. Tahle barva se sem loni nehodila, takže přežil běsnění Carrowových."

„Vždycky jsem si myslel, že tebe by to ani moc poznamenat nemělo."

Astorie se hořce zasmála. „Jistě, my jsme přece ze Zmijozelu, byli jsme na výslunní. Ano, byli, jenže není všechno jen o tomhle. Mezi námi byli i ti, kteří nebyli... No, zrovna příkladem zmijozelských. Nečistokrevní, neloajální nebo prostě jen nepohodlní. A takových bylo třeba se zbavit nejdřív bez ohledu na kolej."

Harrymu najednou něco došlo. Zkoumavě se na Astorii zadíval a pak ze sebe vypustil otázku, která uměla otřást jeho dosavadními názory. „Letos tu s námi žádná Juliette nestuduje, že ne?"

„Ne. Juliette byla mudlorozená, už tu nestuduje," odpověděla mu a hlas se jí ani jednou nezatřásl. Odmítala se zlomit. „Na večeři bych stejně nešla, nikdo by na ni nemyslel, protože nepadla v té poslední bitvě. Není to snadné pro nikoho, Pottere, ale všichni se snažíme, jen kdyby nám to furt nepřipomínali," prakticky vyslovila jeho vlastní názory na neustálé omílání minulosti.

„Tak přemýšlejme nad budoucností, najednou ji totiž máme," navrhl jí překvapeně sám ze sebe, kde se to v něm všechno vzalo.

„My ano," přikývla Astorie a zadívala se ke dveřím Velké síně. „Vidíš? Večeře končí," okomentovala prvního studenta, jenž vyšel ze dveří, „a nic se nestalo. Prokletí je zlomeno, jak se mi tak zdá."

„Možná ano, ale nechvalme večer před nocí. Jdeme ještě na hlídku, ne?" podíval se na ni a ukázal jí směr, kterým se měli dát. „No co je?" pokrčil rameny. „Přece si nemyslíš, že půjdeš na hlídku sama, když je Předvečer všech svatých."

Astorie dokonce zapomněla protestovat, že ji má doprovodit její prefekt. Zapomněla na něj totiž docela.