Pansy bylo jasné, že Draco něco skrývá. Poslední dobou zpytovala své svědomí, že si ničeho nevšimla už dřív. Měla dost svých problémů, to ano, ale snad si mohla všimnout, že se z Draca pomalu stává maniak a blázen. Snažila se na něj mluvit, ale vyvrcholilo to pouze Dracovým nepříčetným výbuchem, kdy poslal do háje ji i celý Zmijozel včetně Astorie a Blaise. Tohle už zasáhlo všechny.

Když se navíc Daphné vracela z večeře, viděla prý Draca čekat jen tak uprostřed hradu. „Na někoho čekal, to bylo jasné, člověk nestojí u těch zpropadených obrazů jen tak," nechávala se slyšet kýmkoliv, kdo byl ochoten ji poslouchat. Blaise ji sice poslouchat chtěl, ale Daphné se v jeho přítomnosti uzavírala do sebe a odmítala komunikovat se světem.

Pansy si umínila, že dokud nepřijde na to, co s Dracem, zkusí si promluvit aspoň s Daphné. Příležitost dostala na hodině bylinkářství, kdy Daphné nadávala na přesazování podle ní hnusnejch kytek a při tom se mračila na celý svět. „Daphné, já vidím, že nejsi v pořádku," začala.

„No to teda vážně nejsem. Bolí mě nohy, mám poškrábaný ruce, štve mě tahle práce a přes tu jejich sladkou vůni se nedá dýchat," stěžovala si.

„To nemyslím. Myslím Blaise," jakmile řekla jeho jméno, Daphné se naježila a prskla po ní, aby si toho svého Blaise strčila do prdele, kam ostatně patří. Následně práskla květináčem, až se rozletěl na několik kousků, profesorka Prýtová ji pokárala a Daphné vykřikla cosi, po čem byla z hodiny vyloučena a za trest měla cídit kotlíky.

Tohle Pansy moc nevyšlo, dostávala dokonce pocit, že všechno svými otázkami jen zhoršuje, s čímž se také svěřila večer Ronovi, když spolu šli procházku po hradě. On byl primus a ona... Podle Ronova skromného mínění byla více než dostačující náhradou za primusku. Chodili tak teď skoro každý večer, protože po celém dni se potřebovali jeden druhému vypovídat. Někdy to skončilo pouhým rozloučením, jindy Pansyinými opuchlými rty, na kterých cítila chuť rtů Ronových. Připadalo jí, že s ním čas běží jinak. Co ale nevěděla, bylo, na čem s ním doopravdy je.

„Rone?" zeptala se ho jednoho večera, když se jejich pochůzka blížila ke konci. Vzhlédl k ní a kývl, aby pokračovala, ve tváři při tom měl trochu napjatý výraz. „Jak my to vlastně máme?"

„Jak máme co?" nechápal její slova.

„No tohle," mávla rukou mezi nimi. „Nejsme spolu, ale nejsme ani přátelé. Kamarádi přece nekončí celí rozžhavení z toho druhého, takhle to nefunguje. Víš, s tím, co se teď všude kolem děje, chci mít prostě jasno. Blaise je v háji, Daphné je v háji, Ginny je v háji, ačkoliv to odmítá přiznat, Astorie na tom také není nejlíp, jediní lidé, kteří jsou pořád spolu a bez problémů, je Milicent a Gregory. Ty dva by nerozdělila ani motorovka," vzpomněla si na přirovnání z hodin profesorky Cameronové, „přesto nemám pocit, že tohle bychom měli mezi sebou."

„Tak to si prvně budeš muset ujasnit, co chceš, když nás očividně rozdělí každá prkotina," vzal to příliš osobně a opustil ji uprostřed hradu. Tím nevědomky potvrdil svá slova, která ale Pansy vůbec říct nechtěla.

Všichni byli na nejisté půdě, nikdo neměl ponětí, co s tím. Své o tom pochopila Pansy, když ji příštího rána zastavil na chodbě sám Harry Potter a položil jí tu nejpodivnější otázku, jakou mohl. „Je Greengrassová v pořádku?"

Pansy na něj vytřeštila oči. „Daphné? Jo, hraje si na uraženou, proč to do háje tebe zajímá?" neudržela se.

„Ne Daphné, Astorie. Chtěl jsem s ní mluvit, ale Quentinová mi řekla, že je na ošetřovně."

Netrvalo dlouho a Pansy si spojila dílky skládačky dohromady. Nebelvírský kluk, tak trochu kamarád Weasleyho, se kterým by Astorie ráda šla, ale on ji před Vánoci zazdil. Všechno to sedělo a bylo naprosto očividné, až se Pansy sama sobě divila, že na to nepřišla dřív. „Pottere, dám ti teď jednu radu," povznesla se nad svoji roli špatné osoby za války a dovolila si mluvit s Harrym na rovinu, jako kamarádka holky, která by si s ním rozhodně začít neměla. „Astorie je silná a nezávislá holka, neměla to moc jednoduché, ať už ohledně Juliette nebo mnoha dalších věcí. Nemyslím si, že bys to dokázal zvládnout, Astorie je z naší strany a my si svoje lidi chráníme, jasný? Takže se radši zaměř na nějakou jinou, submisivní holku, která tě nechá hrát si na hrdinu, což Astorie není. Ona má svůj příběh, ve kterém je hrdinka, nepotřebuje mít v životě zachránce," mluvila krutě a s despektem, ale to jen protože právě pochopila, jak moc se Harry Potter podepsal na Astoriině psychice ohledně Vánoc a času po nich.

„Parkinsonová," zarazil ji v odchodu, „nemyslím si, že jsem hrdina, to doufám víš."

„Ale prosím tě," zasmála se Pansy. „Není důležité, co si myslíš, důležité je, co si myslí druzí. Mě se také nikdo neptal, jestli jsem podlý padouch, stačilo, že to lidé věděli. Vím, jaké to je, když tě lidé nepodpoří, nechci, aby si to Astorie zažila kvůli tobě."

„Já si ale nemyslím, že je padouch. Ona je hrdinka, ne já," pronesl něco, co Pansy aspoň na chvíli zarazilo. „Zemřít dokáže každý, i když tím zachrání svět, ale žít ve světě, kde se dá jenom zemřít, to je hrdinství."

Ticho mezi nimi se prodlužovalo, dokud Pansy nepromluvila. „Nepovedlo se jí kouzlo, snažila se vyléčit víc, než kolik zvládla, a kouzlo se obrátilo proti ní," vysvětlovala tiše, „propustí ji dnes po večeři. Do té doby se bude užírat svojí ambiciózní povahou, která jí bude říkat, že je neschopná, když nedokázala ani takové kouzlo. Možná se k sobě budete hodit, ona je kariéristka s dobrým srdcem a ty jsi..." pokrčila rameny, ať si to Harry doplní sám. „Opovaž se s ní ale zametat jako s Ginny."

„Díky, Parkinsonová," křikl na celou chodbu při odchodu. Na Pansy se všichni podívali a s tím vším odešla další vrstva obviňování. Možná, když se dokázali tihle dva spolu bavit, byla válka skutečně pryč.

Na vyučování se Harry neukázal vůbec, Ron přišel pozdě a tvrdil, že mu nejel autobus a má zpožděnku. Cameronová ho pochválila za perfektní využití mudlovských omluv a výmluv, nicméně ho za drzost pokárala. Pansy věděla, že kdyby to řekla ona, už dávno by seděla Pamětní síni s hadrem v ruce a leštila by nějakou zcela zbytečnou plaketu.

Ranní rozhovor s Harrym jí ale přivedl na myšlenku podobného vyptávání. Na obědě nenápadně kývla na Milicent, aby vypadla od svého miláčka, jinak si jí večer podá, a sama usedla vedle Gregoryho Goyla.

„Ahoj," pousmála se.

„Co potřebuješ?" nedal jí prostor na zdvořilostní fráze.

„Proč myslíš, že něco potřebuju, když si chci jen posedět s dobrým kamarádem u oběda?" protahovala to mile.

„Milicent říká, že ses stále nepřenesla přes události čtvrtého ročníku, proto se mnou u oběda sedět nehodláš po celý život. V tomhle případě musí o něco jít," schopnost dedukce ji až udivila.

„Tak fajn," rozhlédla se kolem, jestli ji nikdo neslyší a naklonila se ke Goylovi. „Ty jsi neutrální půda, s tebou Malfoy mluví, že jo?"

„No jo, proč by neměl?" nechápal Goyle zaraženě.

„Co mu je?" nehodlala Pansy odpovídat na jeho otázky. „Od začátku roku se chová divně, celé je to divné, navíc Astorie říkala," uvědomila si, že o Astorii vede debaty poslední dobou častěji, než by sama chtěla, „no to je jedno, prostě je celý divný. Ty víš, co mu je nebo kdo je s tím vším spojený. Pověz mi to a zůstaneme přátelé, ano?" nevyhrožovala mu samozřejmě doopravdy, jen potřebovala, aby to skutečně vyznělo.

„Draco se učí," dušené jehněčí bylo očividně zajímavější než tahle konverzace.

„Já vím! Proč se učí? Proč se do háje někdo učí šestnáct hodin denně? Proč mě to tak děsí?" přisunula se blíž a mluvila naléhavěji.

„Nechce se dostat tam, kde byl, to je celé. Copak to nevíš? Nečteš Věštce? O prázdninách to tam přece psali," napověděl jí Goyle, z čehož nebyla Pansy ani trochu moudrá. Denního věštce přes prázdniny snad nikdo nečetl, jestli ano, tak jenom Goyle. „Navíc víš, kdo tu chybí? Vincent. A víš, kdo může za jeho smrt?" tentokrát už byla nápověda jasnější.

„Zložár?" tipovala Pansy.

„A proč ho založil? Kvůli komu jsme tam byli?" poprvé dávalo něco, co Goyle říkal, smysl.

Pansy strnule seděla a zírala před sebe. Jak to, že ji to nenapadlo? Vždyť co člověka dokáže sežrat víc než vina? Zahnízdí se v těle a pomalu se krmí na vědomí daného člověka, dokud nezemře zevnitř a nestane se z něj jen bezcitný obal. A to Pansy nesměla dovolit, Draco už takhle mnoho citu neměl.

Odpoledne po vyučování navštívila Astorii na ošetřovně. Jejich nepřátelství bylo zakopáno a najednou se z nich staly velmi nejisté přítelkyně. Kromě Astorie našla na ošetřovně také Pottera, kterého ale mladší dívka bez zaváhání vyhodila, protože naléhavost v Pansyině hlase měla přednost.

„Nerada to říkám, ale budeš muset promluvit s Lenkou," vyslechla si její vyprávění Astorie. „Bavíš se s ní z nás asi nejvíc, navíc bys mohla pochopit, co říká, protože já obvykle nemám ani tušení."

„Tvé tušení nechme stranou, osobně si myslím, že tvoje tušení má fakt špatný vkus," mávla rukou ke dveřím, za kterými si někdo nenápadně odkašlal. „Za dveřmi se neposlouchá, Pottere!"

„Ty máš o vkusu co říkat, Weasley není kdovíjaká bomba," uvědomila ji Astorie. Za dveřmi se Potter překvapeně rozkašlal, po čemž se i Pansy smilovala a pustila ho dovnitř.

„Tvůj cosi si očividně sedí na vedení, když to nevidí. Ale žádný strach, Ron se pohádal sám se sebou, naštval se na mě a teď se mnou nemluví, takže si svoje rady nechte."

„Lenka se v poslední době chová skutečně podivně," vrátil se Harry k původní myšlence, za což ho Astorie odměnila úsměvem.

„Jo. Řekla dokonce větu, co dávala smysl hned napoprvé," přisadila si Pansy.

„Ale mluvit o tom s tebou nebude, nemluví ani s Nevillem," pokračoval Vyvolený. „Baví se jen o běžných věcech, jakmile přijde na přetřes Malfoy, zmlkne. Neptal bych se jí, prvně bych zjistil vše kolem. Počkej si na hodinu, až bude Malfoy pryč, a podívej se k němu. Předávala mu tehdy takový papírek, možná na něm něco bude."

„Teď mě něco napadlo!" vyjekla Pansy. „Pottere, ty přece můžeš sehnat nějaké starší Denní věštce, ne? Goyle mi říkal, že v něm psali cosi o Dracovi, z toho bych určitě pochopila, o co jde."

„Vážně?" posadila se na posteli Astorie a nadšeně se na Harryho zadívala. Tomu nezbývalo nic jiného než souhlasit. Další plány byly na světě. Když potom Pansy odešla pátrat dál, Astorie se neubránila úšklebku. „Možná se v Bradavicích nic nezměnilo, jdeš po tajemství Malfoye a opět zachraňuješ situaci. Já se někdy divím, že tě to vůbec ještě baví."

„Baví mě to s tebou, protože..." chtěl ještě něco dodat, jenže Astorie ho nenechala. Tentokrát to byla ona, kdo překonal tu vzdálenost mezi nimi a zopakoval chybu z vánočního večírku. Na paměti měla stále Křiklanova slova, jež jí říkal o Vánocích, slyšela i Pansyiny rady, aby byla opatrná, jenže si nemohla pomoct. Zdálo se jí, že našla svoje slabé místo. Každý hrdina nějaké má a Astorie měla jako slabé místo Harryho.

***

Pansy se další možnost naskytla až příštího dne, kdy zjistila, že má volnou hodinu a Draco dějiny s Binnsem. Pečlivě si zajistila, aby se Dpahné s Blaisem pohádali už ve Velké síni na snídani a neobtěžovali ji ve Zmijozelu, Milicent nakukala, že Goyle ji hledá v přístěnku na košťata, kam prve poslala i Goyla. Zbývalo už jenom vykopnout zvědavou Quentinovou, která do všeho musela neustále strkat nos. Stačilo ale, aby jí řekla, že zaslechla, že Michael trávil příliš mnoho času s jinou dívkou, a Hayley vyrazila tryskovou rychlostí pryč.

„Výborně," pousmála se a otevřela dveře do ložnice chlapců. Pět postelí, dvě neobydlené. Na jedné z nich visely černé stuhy, ta druhá vypadala ustlaná a neobydlená. Ta byla Theodorova. Pansy se ušklíbla a rychle otočila hlavu jinam. Postel s nepořádkem a hromadou obalů od bonbonů patřila dozajista Goylovi a ta, která byla zmuchlaná Blaiseovi. Poslední měla zatažené závěsy, za ně se Pansy chtěla podívat.

Nejdříve ji ale zaujal papírek přidržený jakousi černou koulí na zdi nad Dracovým nočním stolkem. Přistoupila k němu blíž a přečetla ho. Byl psán neuvěřitelně krásným písmem, téměř nečitelným ale nádherným. Pansy poznala ten styl psaní, bylo to od Lenky. Věci se vždycky vrací, jen v jiné podobě, než v jaké byly poslány. Vesmír ti vše vrátí. Víc na papírku nebylo.

Pansy se pomalu přiblížila k závěsu. Začínala se obávat, co najde uvnitř, cítila se jako v hororu, kdy měla roztáhnout závěsy a najít uříznutou hlavu. Místo toho roztáhla závěsy a zaječela stejně pronikavě, jako by tu hlavu našla. Přímo z postele se na ni dívaly dva páry očí. Oba dokonale modré.

„Máš mít hodinu," obvinila Pansy Draca roztřeseně a snažila se nevšímat si paží, které měl omotané kolem Lenčina pasu.

„Ty se máš od tohohle pokoje držet dál, oba jsme selhali," ušklíbl se na okamžik vypadal jako ten starý známý Draco.

„Neselhali, oba jste si jen chtěli navzájem pomoc," prohodila Lenka vesele. „Ráda vidím, že jsi už pochopila, o co můžeš přijít, Pansy."

„Tos mluvila o Dracovi?" došlo až teď Pansy.

Lenka vesele přikývla a zasmála se. „Celou tu dobu jsem ti to naznačovala," mluvila rozumně a souvisle.

Pansy se posadila na postel vedle nich zcela vyvedená z míry. Pátrání skončilo, všechno to vedlo k okamžiku, kdy ji Draco pošle definitivně do háje. „Draco?" otočila se na něj. „Ještě než mě vyhodíš, věř, že jsem to dělala pro tvoje dobro. Byl jsi divný, jakože fakt divný, a já se omlouvám, že jsem si toho nezačala všímat dřív, byla jsem zaslepená svými problémy. Očividně už o tebe postaráno je, tak já půjdu, než se zase pohádáme," zase se zvedla a chtěla odejít, když ji zastavila Lenka.

„Pansy, počkej, Draco by ti chtěl taky něco říct," šťouchla do blonďáka prstem, až Draco nadskočil. Její dotek na něj očividně nějak fungoval.

„Fajn," zadíval se na Pansy naštvaně, „byla jsi kráva, Parkinsonová. Co je? Vždyť je to pravda, pořád kráva je, ale jsem ochoten to přejít, to je přece ústupek," díval se vyčítavě na Lenku. „A taky bych měl jít na tu hodinu, potřebuju mít co nejlepší výsledky."

Bylo na něm jasně vidět, že utíká z boje. Pansy mu to nevyčítala, sama by nejradši zdrhla, zvlášť když zůstala v chlapeckých pokojích jen s Lenkou, která na sobě měla očividně stále pyžamo. „Tys tu spala?" nadhodila nejistě.

„Draco se v noci občas zapomene, tak jsem tu s ním. Tma je těžký protivník, protože na světlo vytahuje všechny činy, kterých litujeme nebo se jich bojíme. Vina a strach jsou skuteční protivníci tohohle nového světa."

„Takže jste... Spolu?" nedocházelo to Pansy, byla to přece tak absurdní myšlenka.

„Můžeš říct o stínu a světle, že jsou spolu? V každém stínu je přece dost světla na to, aby lidé viděli na cestu, a v každém světle se najde místo, kde je největší tma." Pansy už to chtěla vzdát, ale nakonec počkala, dokud Lenka svoji myšlenku nedořekne. „Tma potkala Draca a on do ní spadnul, těžko se divit, když ještě zažil staré azkabanské poměry," lehla si na záda a zadívala se na strop, k němuž zvedla ruku a roztáhla prsty, „než ho pustili sem, doporučili mu se hodně učit, aby se už nikdy nevrátil. Kdyby OVCE nesložil na výborné, je tu velká šance na soud se špatným výsledkem. Lidé umí být hodní i zlí, ale většina z nich jedná ve strachu z poznání, na které straně barikády stojí raději."

„Draco byl...?"

„V Azkabanu?" napověděla jí Lenka tiše. „Nezapomeň, kdo v očích světa může za Vincentovu smrt. Vedeni světlem často zapomínáme na temná zákoutí ostatních lidí, že ano? Tebe vytáhl z koutů Ron, já našla v temném sklepě Draca."

„Není to trochu sebestředné myslet si, žes ho zachránila od temnoty?" bavila se Pansy, aby odlehčila aspoň trochu atmosféru. O tom všem si chtěla popřemýšlet v klidu později.

„Sebestředné není si to myslet, ale nahlas prohlašovat naše myšlenky, to mi říkal Draco. Je to docela zajímavá filozofie," dodala.

Pansy pochopila, že stejně jako se Draco od Lenky učí sebelásce, tak se Lenka od Draca učí sebestřednosti. Bylo s podivem, jak se dokonale doplnili. Navíc si Pansy pomyslela, že Neville musel být skutečně velký úlet, protože oproti Dracovi to byl svatoušek. Jenže dva hodní lidé by spolu vydržet nedokázali, Lenka s Nevillem by se stejně museli rozejít tak jako tak. „Proto jsi nešla na ples? Draco nešel také?" došla jí aspoň maličkatá část z toho celého.

Lenka se usmála a otočila k ní hlavu. „Ano, ten večer se mi otevřel jako se já otevřela jemu."

„Já radši půjdu na hodinu, tohle mi začíná znít dost perverzně," vycouvala Pansy z pokoje po špičkách. Při celém vyučování musela myslet na ten podivný pár Lenky a Draca, o kterém nikdo nevěděl. Bylo jen otázkou času, kdy se ti dva budou muset odhalit světu. Žádné tajemství se totiž nedalo udržet věčně a doba jejich odhalování měla teprve přijít.