Vlakové nádraží vypadalo stejně. Snad jediné místo, na kterém se válka nepodepsala. Vždyť ho všichni viděli maximálně čtyřikrát do roka, k čemu by Smrtijedům bylo? Stejně tu panovala jiná atmosféra. Někteří se radovali, ale byla jich menšina.

Pansy pomalu procházela kolem vlaku a před sebou tlačila vozík s kufrem a klecí s kočkou. Nová kočka jí pomáhala více než lidé, možná to s těmi nejchytřejšími tvory tehdy přehnali, když na ně korunovali lidi. Slza, jak dívka kočičku ve chvíli slabosti pojmenovala, spala a nedávala najevo, že by o světě vůbec věděla nebo že by ji vůbec zajímal.

„To je ona," šeptaly hlasy.

„To ona chtěla vydat Harryho Pottera?" nevěřícně se ptala nějaká malá dívenka, nejspíše mířila do prvního ročníku.

„To nevíš?" kulil na ni oči chlapec, kterému nemohlo být o moc víc. „To je Pansy Parkinsonová, vypadá docela mile, ale není, nenech se zmást."

„Jste snad slepí?" přiběhla k nim větší dívka, nejspíše ze čtvrtého ročníku. Pansy měla pocit, že ji vídávala, ale jméno nemohla s přesností určit. „Copak nevidíte ten pohled? Věřte mi, když říkám, že by nejradši povolala Vy-víte-koho zpátky."

Mladší dvojice se asi shodla, že dívka má pravdu, přeci jen byla starší, musela ji mít. Naštvaně se po Pansy podívali a oba zamířili dělat si nové přátele, kteří nebudou takoví zrádci dobré strany. V tu chvíli Pansy zatoužila vytáhnout Slzu z klece a pořádně zabořit tvář do jejího hebkého kožíšku.

Přátelé, doufala v ně. Snad se k ní také neotočí zády kvůli té ubohé chvilce. Ne, na ni právě teď myslet nechtěla. Jakmile ale nepřemýšlela nad Potterem a řečmi ostatních, myšlenky se jí zatoulaly k Theodorovi. Mladý Nott, vždycky pro ni, jenže teď tu nestál. Na tohle nechtěla myslet už vůbec, to radši poslouchat průpovídky okolních lidí.

Z dálky zahlédla krásnou Astorii, bavila se s ní snad celé věky. Vedle sebe slyšela další lidi. „Jak může mít přátele?" nechápal mladý kluk, zřejmě se ptal svého bratra. Pansy to naštvalo, na okamžik zase zažila ten spalující žár vzteku. Zvedla ruku a trochu i z trucu zamávala na Astorii. Očekávala, že po těch měsících by jí mohla zamávat, vydat se k ní, prohodit pár milých slov. Jenže nic. Astorie se jen otočila a předstírala, že ji nevidí.

„Vidíš? Nemá přátele," poznamenal škodolibě starší kluk.

„S tímhle přístupem je taky brzo mít nebudeš," odsekla mu naštvaně a rozešla se rychleji k vlaku. Možná už bylo dost předstírání a ignorace. Chtěli útok nepřítele? Měli ho mít.

***

„Co budeme dělat? OVCE potřebujeme, jsme z její koleje, já s ní bydlím na pokoji, Tori! Uvědom si, že ignorace to neřeší," hustila blondýnka do své mladší sestry. Ta ale zvedla ruku na ukázku, že ji skutečně nezajímají její výtky a protesty. Vlastně ji nechtěla poslouchat vůbec.

„Chtěla vydat Pottera, copak jsi to nečetla?"

„A koho to zajímá, Tori?!" zaječela na ni Daphné.

„Asi tak polovinu země a celé Bradavice. Prosím tě, přestaň se chovat jako kráva," špitla k ní Astorie a rozhlédla se kolem sebe. „Všichni poslouchají a dívají se, víš? Budou nás sledovat, jestli nešlapeme mimo jejich dobré cestičky, takže si dej pozor na to, s kým se bavíš. Ahoj, Harry," otočila se najednou s úsměvem na trojici nebelvírů a snažila se vypadat pokorně.

Daphné už neměla energii na to, aby si vedla svou. Cenu to nemělo, to jen Astorie si potřebovala dokázat, že stojí na dobré straně. Pravdou ale bylo, že ony na žádné straně nestály, kolej je ale předurčovala k té zlé a poražené. Tak to aspoň všichni viděli.

„Ahoj," kývl k nim Harry a obešel je i s Ronem a Hermionou jakožto svými přáteli. Polohlasně se jich ještě ptal, kdo to vůbec byl. Daphné znal, ale tu druhou si nedokázal zařadit.

„To už jsi tak slavný, že si nepamatuješ staré spolužáky?" smála se Hermiona, ale ve skutečnosti Astorii bedlivě pozorovala. Netušila, co kdo z nich vůbec chystá. „Hele, támhle je Lenka a Ginny, musím jít." Hermiona zamávala na dvojici dívek a odpojila se od Rona s Harrym.

„Nemám páru, co se mezi vámi děje, Rone, ale neměli byste se mít s Hermionou trochu víc... No prostě být si trochu víc blízcí?" napadlo Harryho.

Ron se zamračil, zrudnul a něco zafuněl. Nakonec si povzdechl a spustil. „Kdyby se někdo netoulal všude po všech čertech, určitě by si něčeho všimnul. Sice mě obrovsky těší, že tvůj strýc, teta a ten malý vorvaň jsou v bezpečí, ale kouzelnickej svět chtěl taky tvoji pomoc, víš?"

Na tohle neměl Vyvolený co říct. Ron ještě několikrát využil jeho mlčení, když ale Harry znovu něco řekl, vlak už dávno jel a oni stáli v chodbičce u okýnka. „Prostě jsem na to neměl, Rone!" zarazil kamarádovo mluvení sám. „Všichni mě oslavovali a ani nevím proč. Zabil jsem člověka, možná prohnilého vraha, ale pořád lidský život. Nemyslím, že by se na té válce mělo cokoliv oslavovat. Proto jsem zmizel na tak dlouho, vidět všechno to štěstí, když tolik lidí položilo život, to jsem prostě nemohl."

V tu samou chvíli vykoukla z jednoho kupé střapatá hlava jejich přítelkyně a povolala je k sobě. Bylo po hovoru, Ron měl ale i tak dost věcí k přemýšlení. Po cestě vlakem myslel na Harryho slova a celé prázdniny. Vždycky si myslel, jak to mají vyvolení lehké, stačí jim vykonat hrdinství a byli slavní. Možná ale nešlo jen o to, jejich činy s nimi totiž byly i po skončení příběhu. A ten měl ve skutečnosti jen málokdy své šťastné konce.

***

Byly krásné. I přes to všechno byly nádherné a impozantní. Možná tu stále byly rozbořené zdi, chybějící okna nebo uzamčené chodby s obrovskými nápisy, že tam je vstup zakázán, protože opravy stále nebyly provedeny, ale pořád to byly Bradavice. Všichni na ně měli tolik vzpomínek, dobrých i špatných.

„Tady se to stalo?" vyzvídali mladší od starších. Neville při každých jejich slovech rudl, nedokázal se ubránit pocitu, že je hrdinou. Skutečně byl, tolika pohledům nečelil ani v prvním ročníku, když se mu nepovedlo kouzlo a on se sám svázal svými tkaničkami. A že se tehdy podíval opravdu každý.

Tentokrát nikdo neřval Uvolněte cestu do sklepení, prochází elita, protože Blaise Zabini se držel vzadu a snažil se po vzoru svých přátel dívat do země. Nikdo z nich neměl příjemné pocity zrovna tady. Draco Malfoy se držel až za Blaisem a sám hledal, kam by se mohl dívat, aniž by se cítil špatně.

Pansy se několikrát roztřeseně nadechla, než si dovolila vejít dovnitř. Narovnej se, nařizoval jí mozek, živě si totiž vzpomínal na scénu z nádraží, musela bojovat. Drobné podpatky klapaly o zem příliš hlasitě, studenti se až příliš ohlíželi, oni se drželi až příliš zkrátka. Kde byla hrdost, kterou jejich kolej opěvovala? Zašlapaná, rozbitá na milion kousků a vyhozená z Bradavic i celého kouzelnického světa.

Ani se nestačili nadát a už tu byli prváci. Moudrý klobouk zpíval o lásce a přátelství, Pansy z toho celého utkvěl v hlavě jen jeden verš. Hledej podporu všude, neb strany už dávno nejsou stejné. Krásná to slova, bohužel nepříliš pravdivá. Podpora rozhodně nerostla na stromech, a pro ni už vůbec ne.

„Ardenová, Sophie," volala Pomona Prýtová, na kterou letos očividně padlo rozřazování. Minerva McGonagallová totiž seděla na svém místě ředitelky školy, nemohla proto skákat kolem klobouku a prváků.

„Zmijozel!" klobouku to netrvalo ani tak dlouho. Pansy tleskala jako bez života stejně jako zbytek koleje. Přes vlažný potlesk slyšela, jak se u mrzimorského stolu baví právě o ní a její koleji.

„Ze Zmijozelu nikdy nevzešlo nic dobrého. Bazilišek byl jejich, Ty-víš-kdo taky, měla by se zavřít, tři koleje přece stačí."

Pansy se snažila neušklíbat příliš okatě, nakonec to ale vzdala a naklonila se k Blaisovi. Musela mu to říct, už se nedokázala udržet v pokoře a nicotě. „Ty dvě slepice vedle chtějí zavřít naši kolej, protože tři stačí," oznámila mu šeptem.

„A nemají přece pravdu? Však se můžeme přestěhovat k nim, to by bylo lepší?" špitl k ní zpět, načež se oba rozesmáli, když si představili, jak by je měl Mrzimor přijmout mezi sebe. „Nemusíš se bát, vrátíme jim to, až zase nedají rytmus při vstupu do společenky. Ten ocet není zrovna nenápadný."

Nálada u Zmijozelu se hned o kousek zvedla, protože Blaise a Pansy začali normálně konverzovat. Pomalu vtahovali do hovoru i okolí, až si nikdo ze starších zařazování ani nevšímal. Dlouhá řada tří lepších kolejí je nemusela zajímat.

„Zmijozel!" zakřičel klobouk podruhé, načež Blaise začal bouchal pěstmi do stolu na výraz podpory. Chvíli se snažil pohledem přimět ostatní k tomu samému, ale nikdo neměl odvahu se tolik projevit. Ne hned na začátku roku.

„Jste srabi. Kdyby Theo nebyl vůl a byl tu, přidal by se."

Po těchto slovech už Pansy nepromluvila. Dívala se na zařazování a snažila se nebrečet. Zase. Ještě toho večera si zatáhla závěsy v ložnici a použila na postel utišující kouzlo. V uších jí zvonilo, neustále se mučila posledními slovy, která na ně Theo zakřičel. Bylo to jasné, nechtěl je už nikdy vidět.

Uprostřed noci se Pansy probudila a vylezla z postele. Došla jen do koupelny, aby si natočila pití, když si všimla stínu druhé postavy. Mezi Milicent a Daphné byl rozdíl takový, že i ve tmě bylo jasné, která z nich to je. Pansy došla i se sklenicí k posteli a kývla po cestě na Daphné.

Blondýnka měla na paměti slova své sestry, vzpomínala si na to všechno, co během večera slyšela. Vyvolení to mají lehké, Pansy vyvolená nebyla. Slabě se usmála, ale i tento kratičký úsměv schovala a jen prošla kolem své spolubydlící. Po zbytek noci už Pansy neusnula, neustále musela myslet na to, jak ji všichni postupně opouští.

~~~

První den po prázdninách prostě bývá občas těžký. Tohle se mě dneska naštěstí netýkalo, takže zatímco jsem doma, můžu si prožít začátek školy aspoň tady s Pansy :D A co vy? Znovu do školy nebo už jen práce, práce a práce? :D

Těším se na vás zas ve čtvrtek, to si dáme nespravedlivé dny prvního týdne, protože Bradavice podle všeho měří trochu jinak, než jak si Pansy pamatuje. A konečně vám budu moct v celé své kráse předvést profesorku Cameronovou. Tím se příběh už naplno rozjede...