Těch pár dnů uteklo jako voda a já se nemohla dočkat až konečně odjedu svůj první závod po tak dlouhé době. Chloe byla celou tu dobu se mnou. Doprovázela mě na moje tréninkové jízdy na trati a dokonce se mi snažila i vypomáhat v garáži. 

Hned ráno jsem vstala brzy a šla nám udělat snídani. Míchaná vajíčka, moje specialita. Chloe se mi smála, že jsem prý jako vyměněná. Jenže ani ona ani nikdo jiný mi nemohl zkazit moji dobrou náladu. Pravda byla, že jsem si připadala jinak. Ale v tom dobrém slova smyslu. Chloe celý den trvala na tom, že pojede se mnou a bude mi fandit. Nebránila jsem jí v tom, stejně by to nemělo cenu. Ta tvrdohlavá holka by se tam dostala i kdybych jí doma zamkla. Kolem páté jsem se rychle oblíkla... lacláčové kraťasy a bílé tílko, moje nejoblíbenější kombinace. S Chloe jsme dorazily na místo jako poslední. Všichni už byli na svých místech a společně hodnotili svá auta. Chloe jsem vysadila kousek před startovní čarou aby mohla zaujmout lepší místo pro sledování závodu. Sama jsem pak autem zaparkovala na startovní čáře. Ty pohledy všech když jsem z něj  vylezla... k nezaplacení. Obzvlášť ten Reecuv stál za to. Liam vypadal taky naštvaně a já vlastně dost dobře nechápala proč, jenže v tu chvíli mi to bylo jedno. Nechtěla jsem si ničím ani nikým kazit náladu, a rozhodně jsem se teď potřebovala soustředit hlavně na závod a na jeho výhru. Popravdě, když jsem se tak rozhlížela kolem i já jsem začala pochybovat o tom jestli mám vůbec šanci vyhrát. Bylo tu tolik mnohem lepších aut než byl můj staříček, který se rozhodně s Liamovou Audi a Reecovým BMW nemohl měřit. Udělala jsem sice pár menších úprav pro rychlejší jízdu, ale i tak to pořád nebylo ono. Skoro jsem si účast rozmyslela, když mě z mého rozjímání vytrhla Julie, která nás svolávala abychom zaujali startovní pozice. 

Seděla jsem připravena na svém místě, nohu na plynovém pedálu, ruku na ruční brzdě. Závod pak Julie odstartovala mávnutím praporem. Po celou dobu závodu jsem tiskla nohou pedál až k podlaze a v prudkých zatáčkách  ji zase trochu uvolnila a lehce přišlápla brzdu. Ačkoliv jsem tomu sama nemohla uvěřit, dařilo se mi celkem slušně prodírat mezi první pětku. Soustředila jsem se na cestu, hlavně na řízení, ale i přesto jsem si dovolila jízdu užívat. Užívat si ten adrenalin. 

Veškerá legrace mě přešla ve chvíli, kdy do mě z boku narazilo Reecovo BMW. Naštěstí se mi podařilo auto udržet pod kontrolou, každopádně i tak mi bylo jasné, že to nebyla jen náhoda a že budu mít dost práce s opravou auta až tenhle závod skončí. Cíl už byl jen kousek od nás. V dálce jsem poznávala Julie připravenou s cílovou vlajkou. Ve vedení jsme byli už jen my tři. Já, Liam a Reece. Plynový pedál jsem držela až na podlaze, no i tak se mi nedařilo jim ujet. Reece mi byl stále v patách. Jenže z ničeho nic mi zmizel z dohledu. Když jsem se otočila, abych zjistila co se děje, viděla jsem jak Liam naráží svým autem do toho Reecova. Snažil se mi pomoct ho setřást. Přesunula jsem svůj pohled znovu na dráhu před sebou. Už zbýval jen kousíček, když jsem slyšela zvuk skřípějících brzd a nárazy. Jakmile jsem projela cílovou čarou, prudce jsem zabrzdila a vyběhla z auta. Nevnímala jsem okolní zvuky, radostné gratulace, ani výkřiky, které se nesly kolem. Jediné, co jsem vnímala byla pohroma, která se udála za mnou. Reecovo auto projelo cílovou čarou chvíli po mě. Naopak to Liamovo leželo převrácené na střeše. Liama jsem ale nikde neviděla. 

Bylo to jako bych se vrátila zpátky v čase. Jako by to bylo tátovo auto, které leží převrácené na střeše a osoba, která je v něm uvězněná byl on a ne Liam. Srdce se mi svíralo hrůzou a v očích mě pálily slzy. Běžela jsem k němu, co nejrychleji jsem dokázala. V hlavě mi hučelo. Někde v dálce jsem zaslechla Chloe, jak volá mé jméno. Jenže nic z toho pro mě nebylo důležité. Jakmile jsem doběhla k jeho autu svezla jsem se na kolena, abych měla lepší výhled do vnitřku auta. Liam tam ležel, hlavu potlučenou a jednu ruku nepřirozeně zkroucenou. Nehýbal se, vypadal, jako by ani nedýchal. Připadalo mi, že blázním, v hlavě se mi míchal obraz zraněného Liama se vzpomínkami na otcovu nehodu. Strach zachvátil celé mé tělo. Cítila jsem jak se třesu. 

"Liame, jsi v pořádku? Slyšíš mě?" snažila jsem se pro něj natáhnout do kabiny. Potřebovala jsem ho dostat ven. Bála jsem se, že by auto mohlo začít hořet. "No tak Liame, prober se!" křičela jsem po něm a zároveň polykala slzy, které už mi proudem tekly z očí. 

Chloe už stála za mnou a volala záchranku. Já se mezitím snažila opatrně Liame dostat z auta, což bylo dost těžké vzhledem k tomu, že byl za prvé těžší než já a za druhé jsem musela být obzvlášť opatrná abych mu ještě víc neublížila. Ani jsem si nevšimla, že se k mé záchranné akci ještě někdo přidal. Najednou vedle mě byli další dva lidi, kteří se se mnu snažili Liama vytáhnout z auta. Během chvilky pak dorazili i záchranáři, kteří si ho odvezli do nemocnice. Mohla jsem to být já kdo skončil s autem na střeše. Měla jsem to být já! A Liam to moc dobře věděl. Věděl o co se Reece snaží a radši tomu riziku vystavil sám sebe. Měla jsem chuť Reece zabít, jenže viník toho všeho už na místě závodiště nebyl. Nejenom, že se mu dnes postavil jeden z jeho kamarádů, ale díky němu jsem vyhrála závod. Sklidil dnes dvojitou potupu a jsem si stoprocentně jistá, že Reece to nenechá bez následků.