Další dny jsem trávila opravami auta a prací v bistru. Naštěstí nám Josh platil každý den hotově na ruku a já tak mohla pomalu dokupovat a shánět potřebné součástky. I tak mi ale ještě spousta věcí chyběla. Tak jsem se dál dřela v práci kterou jsem nesnášela, abych mohla po nocích opravovat svého miláčka a utápět zlost v alkoholu. Ono je pravda, že kdybych tolik nepila, možná by mi to šlo i rychleji, ale ani kvůli tomuhle autu jsem nehodlala přestat s pitím. Po dlouhém a nesnesitelném týdnu toho zpropadeného každodenního kolotoče už mě to přestalo bavit. Josh mě platil mizerně a občasné opravy jiných aut mi taky bůhvíjak nevynášely. Takhle bych se s tím mohla párat ještě zasraně dlouho, a to jsem nechtěla. Chtěla jsem už závodit a porazit toho kreténa Reece. Proto jsem taky zvolila trochu jinou metodu obstarání součástek. Věděla jsem přesně, kde je hledat. U Sama místního automechanika, který zároveň vlastnil vrakoviště plné krásných a cenných kousků součástek. Všichni kdo se alespoň trochu zajímali o auta věděli, že pokud potřebujou nějakou součástku mají hledat u něj. Jenže ta stará držgrešle to prodával pěkně draho a ne vždy se člověku podařilo s ním usmlouvat nižší cenu. Nato jsem já neměla čas ani trpělivost. A to mě donutilo klesnout až na takové dno, že jsem se od něj rozhodla vzít pár věcí bez placení. Prostě jsem se v noci sebrala navlékla na sebe, černé džíny, černé triko s nápisem "Fuck you" a černou koženou bundu, tak abych se "ztratila" ve tmě. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a na hlavu si nasadila čepici. Byla jsem přesvědčená, že mě v tomhle mém maskování a s mou rychlostí a vychytralostí nemůže nikdo chytit. Nenápadně jsem se rozhlédla kolem sebe a když jsem si byla jistá, že je vzduch čistý, tak jsem přelezla drátěný plot na Samovo vrakoviště. Šla jsem na jisto, jelikož už jsem to tady znala jako své boty, a tak jsem velmi rychle našla přesně to, co jsem hledala. Hned jsem ty věci začla strkat do sportovní tašky, kterou jsem měla přehozenou přes rameno a přitom se snažila být co nejvíc potichu.

"Co tady děláš?" ozvalo se mi těsně u ucha a já málem zařvala, jak jsem se dané osoby lekla.

"Sakra Liame, málem jsem z tebe dostala infarkt!" Zasyčela jsem na něj potichu. "A co tady zatraceně děláš ty?" Pokračovala jsem hned.

"Myslíš si, že jsi jediná kdo u držgrešle Sama krade součástky?" Ušklíbl se. "Ale nechápu k čemu ti jsou," zavrtěl zamyšleně hlavou a čekal na mou odpověď.

"Do toho ti nic není a teď vypadni!" Vyprskla jsem po něm a snažila jsem se přeplněnou a fakt zatraceně těžkou tašku přehodit znovu přes rameno.

"Ukaž pomůžu ti," už chytal popruh do svých rukou, jenže to už jsem ho já svoji pravačkou odstrkovala pryč.

"Nato zapomeň Harrisy, hleď si laskavě svýho a mě nech na pokoji!" Zvýšila jsem lehce hlas.

Jenže jak jsem o vteřinu nato zjistila, nezvýšila jsem hlas jenom trošku, ale dost nato abych probrala Samovi hlídací psi, kteří teď začali zuřivě štěkat a hned nato se i rozsvítilo světlo v jeho ložnici.

"Kurva!" Zanadávala jsem a přeměřovala si možnosti útěku.

"Pojď musíme tudy!" Chytl mě za jednu ruku Liam a do druhé vzal mou tašku aby si ji přehodil přes rameno.

Následně se hned se mnou v závěsu rozutíkal směrem k pravému konci vrakoviště, kde jsme vyšplhali po kupě na sobě naskládaných aut až na samý vrcholek a z něj pak přes strom, který rostl hned u plotu přelezli na cestu. Ani jednou jsem se za sebe neotočila, abych zjistila jestli nás Sam honí nebo jestli vypustil psy. Moje tělo celou tu dobu, co jsme utíkali zaplavovala obrovská vlna adrenalinu a mé srdce splašeně bilo ještě i dlouho po tom, co už jsme byli oba v bezpečí několik ulic od místa činu. V záklonu jsem stejně jako Liam vydýchávala ten zběsilý úprk a jen co jsem trošku popadla dech, jsem chytila záchvat smíchu. Nevím proč nebo co mě tak rozesmálo, ale já prostě musela. Liam se na mě nejdřív nechápavě díval, ale o vteřinu později už chytal stejný záchvat smíchu jako já. A tak jsme tam jen stáli, dva idioti v černém oblečení s taškou plnou nakradených součástek a smáli jsme se jako dva blázni, a ani jeden jsme vlastně nevěděli čemu. 

"To bylo skvělý!" Prohlásil Liam, když jsem si stírala poslední slzu smíchu. "Na tohle se musíme napít," zasmál se a už ze svého batohu lovil láhev čehosi, co jsem nedokázala řádně identifikovat, každopádně alkohol jsem nikdy neodmítla, a tak když mi podal láhev ze které už pořádně upil, neváhala jsem ani chvíli a nahla si z ní pořádnou dávku.

Liam mě přitom potichu sledoval s kamenným výrazem v obličeji. Pořádně jsem se ani nevzpamatovala, a už jsem měla na svých rtech místo hrdla láhve přilepené Liamovi rty a jeho ruce mě pevně tiskly k jeho tělu. Líbal mě drsně a vášnivě, jeho rty a dech byly cítit po vodce a cigaretách a já aniž bych přemýšlela, jsem mu polibek opětovala. Následovala drsná válka jazyků, která ale skončila stejně rychle jako začala. Konečně se totiž můj mozek vzpamatoval  a přiměl mě jednat racionálně, což znamenalo odstrčit Liama od sebe, vrazit mu pořádnou facku a zbaběle utéct i s jeho flaškou vodky, kterou jsem následně dopila až do dna doma v dílně, a pak jí naštvaně hodila o zeď. Proč se vždycky všechno musí takhle hnusně podělat?!