Doma jsem jako první zamířila do garáže. Celý dům jsem po smrti obou rodičů zdědila. Po smrti matky jsme tady s tátou zůstali sami. Jenže pak jsem ztratila i jeho, a jako vzpomínka mi zůstal jen dům, pár starých rodinných fotek a tátova dílna, kterou si udělal v garáži. Rozrazila jsem dveře do garáže a vydala jsem se rovnou k miniledničce, která měla své místo v rohu nalevo ode dveří. Na ní bylo několik prázdných lahví od alkoholu, které se povalovali i po zemi a celkově všude kolem. Alkohol... další věc se kterou jsem měla "menší" problém. Naštvaně jsem rovnou několik prázdných lahví hodila o zeď a mezi zbylými jsem hledala alespoň kapku alkoholu. Nakonec jsem jednu láhev Jacka našla uvnitř ledničky, bez váhaní jsem ji otevřela a rovnou si z plna hrdla dvakrát pořádně lokla. Cítila jsem, jak mé tělo zaplavuje to známé teplo a začla jsem se pomalu uklidňovat. I tak jsem to ale nechtěla nechat jen tak. Reece a ostatní už mě nějakou dobu dost štvali a já měla strašnou chuť jim to vrátit i s úroky. Můj pohled se zastavil na obrovské nástěnce na protější zdi, kterou si tam zařídil táta. Měl na ní vyvěšené různé novinové články týkající se jeho výher v automobilových závodech, doplněné o spoustu medailí. Byl v tom vážně dobrý a nikdy ani jeden závod neprohrál. Až na ten při kterém zemřel. Tenkrát šlo o hodně, mohl se stát pětinásobným mistrem. Dokonce to i vypadalo, že opravdu znovu vyhraje, když nakonec nezvládl jednu zatáčku a s autem se několikrát přetočil přes střechu z mírného svahu ze kterého sjel. Možná by se mu dalo ještě pomoct, možná by tady dneska semnou byl, kdyby to auto nezačlo hořet. Neměl nejmenší šanci a než se k němu někdo stihl vůbec dostat, můj táta v tom autě uhořel. Tenkrát se můj svět zhroutil. Už pro mě nebylo nic důležité, neměla jsem nikoho a zůstala na tomhle světě sama. Začla jsem pít a dělat problémy. Zhoršilo se moje sebeovládání a já začla být agresivní. Vyhledávala jsem hlavně samotu. A tak to zůstalo až do teď. Můj pohled padl na jednu fotografii, kterých na nástěnce byla také spousta, byla jsem na ni já a táta u jeho milovaného auta. Ford Mustang GT Fastback 1967 jeho láska. I já to auto milovala! A když mě táta vzal na první projížďku byla jsem štěstím bez sebe. Pamatuju si na ten pocit, na to jak jsem se tehdy cítila, když jsem pořádně šlápla na pedál a uháněla závodnickou dráhou. Otec se na mě pyšně usmíval. Zbožňoval mě a měl obrovskou radost z toho, že jsem zdědila jeho lásku k rychlé jízdě a autům. Máma z toho sice nebyla zrovna nadšená, ale byla ráda, že si rozumíme. Táta mě už od mých patnácti učil řídit, učil mě k čemu jaká částečka v autě slouží a kam patří. Učil mě auto rozebrat a zase složit. Bavilo mě to a on byl nadšený z toho jak skvěle mi to jde. A přesně v tu chvíli, při pohledu na tu fotku mě to napadlo. Našla jsem způsob jak se Reecovi a ostatním pomstít. Přešla jsem doprostřed dílny, kde stál nástroj mé pomsty. V jedné ruce jsem stále držela poloprázdnou flašku Jacka a druhou jsem z mého miláčka sundala starou zaprášenou plachtu. Od tátovi smrti jsem v něm nejela. Celkově jsem od té doby ani jednou neřídila. Není ani divu, když jsem byla skoro každý den opilá. A tohle auto ve mně akorát vyvolávalo smutné vzpomínky, což by stejně vedlo k další konzumaci alkoholu. Přešla jsem k přední kapotě a pomalu ji otevřela. Bude potřeba dát tohle auto trochu do pucu a taky budu muset hlavně dost trénovat, ale já to zvládnu! Budu pokračovat v tátových šlépějích! A nakonec vyhraju! Táta na mě bude moct být zase pyšný!