Liama převezli do nemocnice, kde se ho ihned ujali lékaři. Společně s Chloe jsme mým autem vyrazily hned za sanitkou, a pak už jsme jen netrpělivě čekaly, než nám někdo řekne, jak na tom je. Po chodbách nemocnice pobíhali doktoři a sestry tam a zpátky, což mě dost znervózňovalo. Už jenom samotné prostředí na mě působilo dost depresivně, a to hlavně proto, že mě to vracelo o několik let zpátky, kdy jsem tady trávila spoustu času kvůli mámě, a pak taky ten den, kdy jsem tady seděla naposledy špinavá, oči zalité slzami s hlavou úplně prázdnou. Dnešek se tomu dost podobal. Stejně, jako tenkrát jsem byla umazaná od prachu a oleje. Taky jsem stejně, jako tehdy dost brečela. Liam mi mohl ublížit jak moc chtěl, ale i přes to všechno mi na něm záleželo. Což není zrovna něco co bych si chtěla přiznat. 

"Vy jste nejspíš kamarádi pana Harrise, že ano?" připadalo mi to jako nekonečná doba než za námi vůbec někdo ohledně Liama přišel. Doktor stál naproti nám, ale svou pozornost věnoval spíš papírům ve své ruce. 

"Ano, můžeme ho vidět?" vstala jsem okamžitě ze svého místa a upoutala, tak jeho pozornost.

"Pan Harisson sice momentálně spí, ale můžete se na něj jít na chvíli podívat," odkývl nám doktor. Pak už nám jen rychle nadiktoval kam máme jít a zmizel. 

Obě jsme rychle vyrazili k jeho pokoji. Doktor měl pravdu, Liam spal. Nevypadal, že by na tom byl nějak špatně. Byl celkem potlučený a měl zlomenou ruku, ale jinak vypadal relativně v pořádku. Až teprve tehdy, když jsem viděla, že Liamovi nic není mi spadl obrovský kámen ze srdce. Hrozně jsem se bála, že by mohl mít nějaké vážnější znamení. Ani vlastně nevím, jak dlouho jsme u něj stály, když do místnosti přišla sestra a vyháněla nás pryč s tím, že Liam potřebuje odpočívat. Neprotestovala jsem i já jsem potřebovala vypnout, a tak jsme se s Chloe sebraly a jely domů.

***

Liam ještě několik dnů ležel v nemocnici kvůli pozorování, ale nakonec doktoři usoudili, že je v pořádku a pustili ho domů. Od té nehody jsem za ním chodila každý den, ale nikdy jsem neměla odvahu jít za ním až do pokoje a čelit mu tváří v tvář. Vždycky jsem jen stála na chodbě a oknem pozorovala jak spí nebo kouká na sport. Sem tam jsem mu u sester nechala nějaké ovoce. Cítila jsem se hrozně za to, že kvůli mě málem dopadl, jako táta a zároveň jsem na něho byla pořádně naštvaná, že takhle hloupě riskoval.  

Snažila jsem se zrovna udělat pár dalších změn na mém autě, když mě vyrušilo zaklepání na dveře. Myslela jsem, že je to Chloe. Posledních pár dnů mi dávala prostor abych se vypořádala se svýma vzpomínkama, které se mi po té nehodě vrátily a já ji za to byla vděčná. Nebo to taky mohla být Sharonn, která se až podezřele moc skamarádila s Chloe a mě chodila zásobovat čerstvými drby z práce. O to víc mě překvapilo, když jsem ve dveřích do dílny viděla Liama. Toho jediného jsem tady nečekala. Vypadal dobře. Až na pár škrábanců a ruky v sádře, zpevněné šátkem kolem krku, by na něm člověk nepoznal, že se mu něco stalo.

"Ahoj Jess," přerušil ticho a zvědavě se rozhlížel po mé dílně. Bylo to zvláštní vidět ho tady stát. Bylo to pro mě posvátné místo a krom Chloe, jsem tady nikoho nikdy nepustila. Už jen kvůli všem těm věcem a fotkám, které pro mě měli až moc velkou osobní hodnotu. 

Chtěla jsem mu oplatit pozdrav nebo říct alespoň něco, jenže to bylo jako bych měla knedlík v krku. Slova se ve mě zasekly a ve chvíli, kdy Liam ve svém rozhlížení došel až k nástěnce se mi snad zastavilo i srdce. Obzvlášť když pohledem zastavil na vyvěšeném výstřižku článku o tátově nehodě a smrti. Přešel až k němu a se zaujetím si ho stejně, jako ostatní věci na nástěnce prohlížel. Já tam naopak jen stála, jako opařená a koukala jsem na něj. Nedokázala jsem se ani pohnout.

"Vidím, že ses rozhodla jít v tátových stopách a znovu jsi začala závodit," přerušil nakonec ticho. Na to jsem já zvládla jen přikývnout. "Chceš porazit Reece, že je to tak?" pokračoval dál.

"A taky, že ho porazím!" našla jsem nakonec ztracená slova. Ani jsem si nepřipouštěla, že bych měla prohrát.

"Jess, ty víš jaký Reece je, a co všechno je pro vítězství ochotný udělat. Nechceš si to ještě rozmyslet?" přešel až ke mě a přemlouval mě, abych to nedělala. Vím jaký Reece je, ale ani to mě nemůže odradit od toho nakopat mu při závodu prdel.

"Už jsem pevně rozhodnutá Liame a pokud jsi mi to přišel rozmlouvat, tak je to zbytečná návštěva," zamračila jsem se na něj.

"Vlastně jsem ani nepočítal s tím, že by to zabralo, jen jsem to chtěl zkusit. Pravý důvod proč jsem přišel je ten, že bych ti chtěl k výhře pomoct," upřeně se mi zadíval do očí. Na můj vkus stál až moc blízko, ale v tu chvíli jsem zvládala jen přehrávat si v hlavě jeho slova pořád dokola. 

"Jak to myslíš? Já nepotřebuju ničí pomoc!" rozčilila jsem se. Nikdy jsem nepotřebovala aby mi někdo pomáhal.

"Podívej Jess, já teď nějakou dobu nebudu moct závodit, navíc jsem se ani kvůli nehodě nedostal do dalšího kola. Proto bych rád pomohl k výhře tobě. Mám spoustu super dílů, které by mohli tvoje auto vylepšit, taky bych tě mohl naučit dost triků," usmál se na mě. Pořád si stál za svým a nenechal se rozhodit ani mým naštvaným obličejem. Teď už mi jeho nabídka zněla mnohem víc lákavě. Je pravda, že je Liam skvělý řidič, a taky jsem věděla, že má v rukávu spoustu triků, díky kterým už hodně závodů vyhrál.

"A co za tu pomoc budeš chtít?" nadzvedla jsem na něj jedno obočí. Pochybuju, že by to chtěl dělat jen tak z dobroty duše. 

"Vlastně jedna věc by tady byla... chtěl bych, abys mi na oplátku odpustila to, co jsem ti provedl," úsměv mu z tváře zmizel. Najednou se tvářil až moc vážně a mi došlo, že to taky vážně myslí. Došlo mi, že ho to opravdu trápí. Pravdou bylo, že já mu odpustila už při závodu, kdy kvůli mě málem přišel o život, aby zachránil ten můj. 

"Platí," kývla jsem na něj načež se jemu na tváři znovu objevil úsměv.

"Paráda, tak se dáme do práce!" zasmál se a táhl mě k mému autu. Tohle bude ještě zajímavé.