Od toho večera u jezera jsem dělala všechno proto, abych nemusela Liama vidět. Snažil se mi několikrát dovolat, ale já telefon úplně ignorovala. Dokonce jednou bušil na vchodové dveře s tím, že neodejde dokud si s ním nepromluvím, ale Chloe ho bravurně zvládla. Vyběhla na něj s tím, že jestli ho tady ještě jednou uvidí, osobně ho odsud vykope, a taky samozřejmě nezapomněla dodat, že se občas stávají nehody, a tak by se mohlo stát, že až příště pojede nakoupit, mohla by si v jeho blízkosti splést brzdu s plynem. Musela jsem zadržovat smích. Ta malá blonďatá ďáblice mě nepřestávala udivovat. Takový mírumilovný človíček. 

Jenže byla místa, kde se mu tak úplně vyhýbat nešlo, a to bylo třeba bistro. Tam si mě sice pod ochranná křídla vzala Sharonna, které Chloe všechno řekla a k mému překvapení velmi ochotně přebírala obsluhu jejich stolu za mě, jenže i tak mi bylo nepříjemné být s ním v jedné místnosti. Neustále jsem na sobě cítila jeho pohled a bylo mi jasné, že by nejradši přišel za mnou, aby si se mnou promluvil, ale naštěstí měl dost rozumu a neudělal to, protože by to bylo stejně neúspěšné. Jediné co mi v posledních několika týdnech dělalo radost bylo to, že jsem končila s opravou svého miláčka a každý den jsem poctivě trénovala na trati, takže bylo den ode dne vidět zlepšení. Bohužel mi na to jednoho dne Chloe přišla, a tak si umíte představit tu scénu, kterou mi ztropila. Vypadala, že každou chvíli vyletí z kůže, hlas ji přeskakoval do neuvěřitelných výšek, když po mě řvala, že jsem se zbláznila, když chci v té plechovce závodit. Jenže už mě nebavilo se s ní dohadovat, chovala se ke mě jako k malému dítěti. Byla jsem ráda, že přijela. Tehdy mi hodně pomohla, ale já už jsem dospělá a dokážu se o sebe postarat sama. Obzvlášť po tom všem, co jsem si prožila. Proto, když se znovu nadechovala k další salvě nadávek, jsem ji popadla za ruku a táhla ji za sebou do garáže. Až tam jsem její ruku pustila a sama jsem přešla k tátově nástěnce. Chloe mlčela, garáž byla jediné místo, kam jsem ji nikdy nevzala. Bylo to pro mě moc osobní, bylo to moje a tátovo místo, taková naše svatyně. Potichu přešla ke mě a začala studovat věci na nástěnce. Všechny ty fotky, novinové články a medaile. Všechny naše vzpomínky. 

"Chloe podívej, jsem ti moc vděčná, za to všechno, co jsi pro mě udělala, jenže tohle je můj život. Tohle vždycky byl můj život a já se ho nehodlám vzdát. Už skoro tři měsíce nepiju, jím zdravěji a dokonce už i celkem zvládám svou agresivitu, ale tohle auto a závody jsou dvě věci, které nezměním, které nehodím za hlavu ani kvůli tobě," otočila jsem se směrem k ní. Chloe na mě jen zírala, několikrát sice otevřela pusu, jakoby něco chtěla říct, ale pak ji jen zase zavřela a dál na mě koukala velkýma smutnýma očima. "Podívej, za dva dny jsou závody a ať se ti to líbí nebo ne, já se jich hodlám zúčastnit. Děkuju ti za to, že jsi přijela, ale už jsem v pořádku, takže pokud chceš, klidně už se můžeš vrátit domů," popravdě bych byla radši kdyby se mnou zůstala a podpořila mě, ale takhle to bude nejspíš lepší. Jenže Chloe je Chloe a dokázala mě vždycky něčím překvapit.

"No tak na to zapomeň, tak lehce se mě nezbavíš!" zamračila se na mě a založila si ruce na prsou. Tenhle nasupený výraz jí dlouho nevydržel. "Jess, ty víš, že jsi pro mě jako moje sestra. Jde mi jen o to aby jsi byla v pořádku," změnila celý svůj postoj. Chtěla jsem jí na to něco říct, ale nenechala mě. "Jo, vůbec se mi to nelíbí! Jenže, ty teď poslední dny vypadáš tak šťastně a navíc tady tohle," rozhodila rukama a ukázala na celou místnost, "nikdy jsi mě sem nevzala a já to chápu. Takže, ačkoliv to dělám nerada, už ti do závodění nebudu nikdy kecat, ale budu na tebe na každém z nich dohlížet. A taky chci aby jsi mi slíbila, že budeš opatrná a nic se ti nestane," ukončila svůj monolog. Zbožňovala jsem ji za to, a taky proto, jsem ji hned vtáhla do objetí.

"Slibuju," zamumlala jsem ji do ramene s přihlouplým úsměvem na tváři. I Chloe se usmívala, cítila jsem to.

"Takže, říkala jsi, že závod je za dva dny že?" pronesla, když jsme se od sebe zase odtáhly. 

"Přesně tak," usmála jsem se na ni.

"Tak jakto, že tady jen tak postáváš a netrénuješ," nadhodila na mě zase jeden ze svých přísných pohledů, což mi na tváři vykouzlilo ještě větší úsměv a i ona nakonec ten svůj vážný výraz nezvládla držet dlouho. Já tu holku fakt zbožňuju!