Ráno mě probudila bolest hlavy, a taky příšerný hluk z kuchyně. Několikrát jsem zamrkala, abych si přivykla na světlo a pomalu se vysoukala z postele. Musela jsem se držet za hlavu, tak moc mi v ní třeštilo. Na sobě jsem měla jen dlouhé triko a kalhotky. Z kuchyně zazněla další rána a já vyskočila z postele. V hlavě se mi zase ozvala tepavá bolest, ale snažila jsem se to nevnímat. Popadla jsem první věc, co byla po ruce, což jak jsem později zjistila byla menší soška buddhy. Pomalu a potichu jsem našlapovala po dřevěné podlaze, až směrem ke kuchyni, a když už jsem byla těsně u ní, vběhla jsem tam za hlasitého řevu se soškou nad hlavou připravenou k omráčení narušitele. Jenže z druhé strany místnosti se akorát ozval ten samý jekot a já jen zaraženě zůstala stát na místě, když se z narušitele vyklubala vyděšená a obracečkou na mě mířící Chloe. Menší blondýnka s šedivýma očima, vždycky vypadala, jako by sotva dostala občanku. Chloe je moji nejlepší kamarádkou od doby, kdy jsem ještě spolu s ní studovala vysokou školu umění v Oregonu. Jenže já se na studium na rozdíl od ní, po smrti rodičů vykašlala. 

„Sakra, strašně jsi mě vyděsila," vydechla a obracečku položila zpět do dřezu. 

„Já tebe? Co tady sakra děláš?" Zvýšila jsem hlas, čehož jsem hned vzápětí litovala, protože se znovu ozvala bolest hlavy.

„Kocovina?" Usoudila z mého pokřiveného výrazu v obličeji. 

Chloe byla jedna z mála, kdo se mnou prožil období, kdy jsem byla doslova na dně. Pořád piju, jenže tenkrát když umřel táta, to bylo ještě mnohem horší. Byla jsem v lihu skoro pořád, nedokázala jsem být střízlivá. Vyváděla jsem, křičela po ní a po všech, kdo se mi snažili pomoct, vynechávala jsem přednášky a párkrát jsem se pokusila zabít. Díky Chloe, která se jednoho dne vážně naštvala a rozhodla se s tím začít něco dělat, jsem se z tohohle svého období dostala. Bohužel alkoholismus se jí u mě úplně odbourat nepodařilo, taky proto, že jsem nakonec studium ukončila a odstěhovala se zpátky domů.

Ignorovala jsem její otázku a přešla ke kuchyňské lince, kde jsem si napustila plnou sklenici vody, kterou jsem následně na ex vypila. 

„Co tady děláš Chloe?" Zopakovala jsem znovu svou otázku. 

„Snídani jak vidíš, máš chuť na lívance?" usmála se na mě, jako sluníčko a strčila přede mě plný talíř. 

„Ty víš, že tohle jsem nemyslela. Co děláš tady v Ashlandu, u mě doma?" Vzala jsem si od ní celý talíř a přesunula se s ním ke stolu, kde jsem si pár z těch skvěle vypadajících lívanců polila javorovým sirupem a dost velké sousto té dobroty si narvala do pusy. 

„Dlouho ses mi neozvala, neodpovídala jsi na smsky, nezavolala jsi. Měla jsem o tebe strach," posadila se naproti mně a vyčítavě na mě hleděla. „Tak jsem se hned po skončení semestru sebrala a rozhodla se, že pojedu svou nejlepší kamarádku navštívit a zkontrolovat, jestli nedělá nějaké blbosti," nahodila zase zářivý úsměv a sama se pustila do jídla. Neměla jsem co na to říct, bylo mi víc než jasné, že tahle její náhlá návštěva není jen tak. „Takže co je u tebe novýho?" Namířila na mě vidličku. 

„Pracuju v místním bistru...," začala jsem. 

„No to je paráda, máš práci," rozzářila se, jak vánoční stromeček a ani mě nenechala doříct větu. Nechtěla jsem jí kazit její nadšení, a tak už jsem nedodávala, že tu práci nesnáším a Joshe bych nejradši zabila. A už vůbec jsem nezmiňovala, že měl nejmíň několikrát pádný důvod mě z té práce vyhodit.

„Hele a co ten... Liam? Doufám, že se tomu magorovi vyhýbáš?" Přimhouřila na mě oči a já se málem udusila soustem lívanců. Chloe se s Liamem seznámila, když mě tady navštívila v době, kdy ještě táta žil. Měly jsme zrovna po zkouškách, a tak jsem ji tenkrát vzala k Willovi do baru kde jsme tancovaly, pily a skvěle se bavily. Samozřejmě nás později začal otravovat Liam s jeho bandou a ačkoliv se choval jako největší blb, to bylo tehdy poprvé, co jsem se s ním vyspala. Dodneška toho lituju, stejně jako pokaždé, když se vedle něho ráno po akci probudím. Chloe ho od té akce nemůže ani vystát, už tehdy jí byl značně nesympatický. Chloe si mé mlčení vyložila po svém a nejspíš správně, když pěstí praštila do stolu. „Ty s ním pořád spíš?" Zařvala, až jsem se ji zlekla. 

„Pořád ne," že jsem si tímhle výrokem moc nepomohla mi došlo hned, co jsem se podívala na Chloe, která vypadal že každou chvíli vybouchne. „Lívanec?" Přisunula jsem k ní talíř a snažila se u toho o co nejpřesvědčivější úsměv. Tohle bude náročný den.

***

Hned po snídani Chloe rozhodla, že je na čase udělat u mě doma velký úklid, což v jejím podání znamenalo zbavit mě veškerého chlastu, který doma mám. A věřte mi, že když říkám všechen, tak tím opravdu myslím všechen. Chloe má totiž schopnost najít mi i tu sebelíp ukrytou flašku a mučit mě pohledem na to, jak můj milovaný alkohol vylívá do dřezu v kuchyni. Takhle to na mě alespoň aplikovala na univerzitě a umím si představit, že mě dnes čeká něco hodně podobného. Zvlášť když ji na tváři pořád pohrával ten zářivý úsměv, a to mě trochu děsilo. Pamatuju si, jak jsem vyváděla, když mi začala Chloe poprvé vylívat můj chlast. Řvala jsem po ní a nadávala jí. Prázdné flašky jsem házela na protější zeď pokoje a křičela na ni, jak ji nenávidím. Teď jsem tady jen stála, ona znovu vesele vylévala obsah láhve do dřezu a já nehnula ani brvou, jen jsem se opírala o futra dveří a přemýšlela, kam jsem se to sakra za posledních několik let dostala. Vždycky jsem toužila po tom aby na mě mohl být táta pyšný, jenže teď by se za mě akorát styděl. Propadla jsem alkoholu, sekla se školou, často jsem se rvala a přestala dělat věci, které mě bavily. Prostě jsem to vzdala. Vždycky jsem se akorát litovala a snažila si to všechno odůvodnit tím, že už mi na světě nic nezbylo a že byl ke mně život nespravedlivý protože mi všechno vzal. Nikdy jsem se s tím, že jsem o oba rodiče přišla pořádně nesmířila. Z tátova pohřbu jsem dokonce utekla, prostě jsem to nezvládla. A když už jsem se snažila z těch sraček vyhrabat, tak jsem to jako ten největší zbabělec po nějaké době zase vzdala. Neuměla jsem to prostě nikdy dotáhnout do konce. S čistou hlavou mi všechno přišlo tak strašně depresivní a nesnesitelný. Nedokázala jsem snést tu bolest, která mě zžírala zevnitř. Nedokázala jsem ji čelit za střízliva. S alkoholem v krvi to bylo prostě snažší, a pak to šlo všechno od desíti k pěti. Zatracený, nekonečný kolotoč ze kterého jsme se neuměla už několik let vyhrabat.

"Jsi v pořádku?" Vytrhla mě z mých myšlenek Chloe. Ani jsem si nevšimla, že už s čistkou skončila. A teď stála přímo přede mnou a zamyšleně mě pozorovala.

"Jo jasně, nic mi není," vystrojila jsem ten nejupřímnější úsměv, co jsem v tu chvíli dokázala a doufala, že už se v tom dál nebude hrabat. Bylo mi jasné, že mi to moc nevěří, ale já jsem se jí nehodlala s ničím svěřovat. Jsou to jenom mí démoni a já už se s nimi naučila žít.